Časosběrný dokument Heleny Třeštíkové s názvem Mallory přijela ve čtvrtek večer do Pardubického letního kina uvést sama hlavní protagonistka Miroslava „Mallory" Neradová. Snímek sledující 13 let jejího života získal loni na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech Cenu za nejlepší dokumentární film. Z Mallory, která brala drogy a od narození svého patnáctiletého syna 
je „čistá", vyzařuje energie a síla. Neměla problém odpovídat na otázky ohledně šrámů na předloktí, způsobených sebepoškozováním, nebo zavzpomínat na to, jak jako těhotná feťačka žebrala na Karlově mostě a potkala Jiřího Bartošku.

Jak se setkání odehrálo?
Dal mi dva tisíce i vizitku, jen Bůh ví, kam se poděla. Řekl mi, že až se odléčím a budu ready, ať mu zavolám. Nebyla jsem pro něj neviditelná, úplně normálně se se mnou bavil jako člověk, kterého zajímá můj osud. Ta bezprostřednost byla možná to, co mě tak moc ovlivnilo. Řekla jsem si, to musíš dát, neuděláš ze sebe blba před někým takovým.

Vaše přezdívka Mallory je opravdu podle hrdinky z filmu Olivera Stonea?
Ano, z filmu Takoví normální zabijáci. Většinu svého života jsem pracovala za barem a po hospodách mezi motorkáři. To mě naučilo být „holka od rány".

Proč vás nakopla právě promluva do duše od Jiřího Bartošky, čím vám je blízký?
Když jsem byla malá, byla populární trilogie Osada havranů, Na veliké řece a závěrečný díl Volání rodu. 
A tam hrál právě Bartoška ještě jako mlaďoch. Jako do Sokolího oka se do něj zamilovala moje maminka 
a koho milovala ona, toho jsem milovala já. Byl to pro mě idol a v životě jsem netušila, že se sblížíme nebo setkáme.

Jak jste si zvykala na přítomnost kamery při natáčení?
Naštěstí natáčení nebylo každý den. První dva roky jsem byla nejistá, hlavně ve chvílích, kdy mi bylo špatně. Když mi bylo ouvej, tak mi ta kamera ze začátku hodně vadila. Ale pak jsem to brala, že někam zmizela a
já jsem si jen povídala s Helenou jako s kamarádkou.

Neměla jste během těch let chuť natáčení přerušit?
Možná, že mi to jednou problesklo hlavou. Ale během natáčení jsem nad tím nepřemýšlela. Až po dokon-čení. Lidé se mě ptali, zda bude pokračování. Přeci jen je to časosběrný film a Helena je zvyklá se vracet po 10, po 20 letech. Představa, že by to pokračovalo, že bych točila dál, mi není příjemná. Nevím, jestli by to bylo přínosné. Tehdy jsem si ani v nejmenším nedokázala představit dopady toho dokumentu, jaký ohlas bude mít a jak bude vypadat sestříhaný. Věřila jsem Heleně, že ví, co dělá.

Často doprovázíte film na festivaly a projekce. Proč?
Přímou reakci nic nenahradí. Vždycky, když přijdu po promítání do sálu, diváci posmrkávají. Vidím slzy a úžas v jejich očích. To je tak neuvěřitelný pocit. Ještě i po besedě před kinem mě lidé zastavují a chtějí se mnou mluvit osobně. I na sociálních sítích mi přichází spousta reakcí. Napsala mi také jedna třída z gymnázia krásný společný email. Jsem pyšná na to, že můj příběh je zaujal, že si díky němu uvědomí třeba banalitu některých svých vlastních pro-blémů. Jedna paní mi řekla: Viděla jsem vás a teď vím, že ty svoje zvládnu.

V Karlových Varech jste byla společně s Helenou Třeštíkovou… Jak jste se cítila na červeném koberci a jaké bylo setkání s Jiřím Bartoškou?
Já byla tak rozklepaná, když mě vedli do Thermalu. On je strašně bezprostřední, takže když mě uviděl jen vypustil: Nazdar, kočičáku! (smích) V tu ránu tykačka a objímačka. Ještě se zeptal: Neviděla jsi tady někde Mallory? On umí být opravdu vtipný, narážel na moje oblečení, poprvé mě viděl v šatech a načesanou. Po ocenění, na závěrečném večírku, jsme si společně zatančili na Let The Sunshine In z muzikálu Vlasy. Naše sólíčko, já už bosá, protože mě v lodičkách šíleně bolely nohy. Měla jsem je nateklé jako zlobr. (smích)

Z čeho teď máte v životě největší radost?
Jednoznačně ze syna. Taky psa a kočky, ale hlavně jsem se konečně naučila najít si čas jen pro sebe a vypnout. Minulý rok byl extrémně náročný, odešli mi oba rodiče, mamka ještě zažila úspěch ve Varech. To před tím je v dokumentu.