Předchozí
1 z 5
Další

Kolo je odmalička můj koníček, vždy jsem na něm jezdil moc rád. Před 20 lety jsem se rozhodl, že zkusím jezdit i delší vzdálenosti, takže jsem vyrazil do Německa a Beneluxu. Pak se cesty prodlužovaly a prodlužovaly, až přišla Kanada, Austrálie a nyní během letních prázdnin také Japonsko s Jižní Koreou. Byl jsem tam poprvé a chtěl jsem poznat jejich kulturu, protože je hodně odlišná od té naší. Strávil jsem v těchto dvou zemích dohromady 94 dní a ujel jsem přibližně 8 400 kilometrů, každý den jsem se snažil posunout o zhruba stovku kilometrů. Trasu jsem si předem nepřipravil. Vždy jedu tam, kde mi to přijde krásné, nebo se podívám do mapy a prostě si nějaké místo vyberu.

1 Kolo je odmalička můj koníček, vždy jsem na něm jezdil moc rád.Zdroj: Archiv Jana Kováře

Abych mohl cestovat letadlem s kolem, musel jsem pořídit speciální krabici, do níž jsem kolo rozložil. Po přistání v Soulu jsem ho musel zase složit. Všichni na mě na letišti zvědavě koukali a ptali se, co to dělám. Soul patří mezi obrovská velkoměsta, z nichž vždy utíkám, viděl jsem tam řeku, tak jsem vyrazil podél ní. Pokračoval jsem po vnitrozemí Koreji přes pohoří, kde jsem míjel hezké malé vesničky s melounovými a rýžovými políčky. Všechna jsou ve vodě, takže tam jsou mraky čápů a žab. Na těch polích pracují hodně staří lidé, je jim třeba osmdesát nebo devadesát let. V Hokkaidu za mnou přišla babička, které bylo snad sto let, a začala na mě mluvit anglicky. Nesla ze zahrádky zeleninu, tak mi část úrody dala a šla domů.

2 Abych mohl cestovat letadlem s kolem, musel jsem pořídit speciální krabici, do níž jsem kolo rozložil.Zdroj: Archiv Jana Kováře

Místní umí anglicky velmi špatně, takže jsme se domlouvali spíše rukama a nohama. Všichni jsou ale moc pohostinní a když má člověk problém, hned mu chtějí pomoci. Stalo se mi, že mě pozvali k sobě domů a nechali mě přespat. Jednou jsem jel za velkého deště a zastavilo mi auto, řidič mi řekl, ať ujedu ještě dva kilometry dál, kde má hotel, v němž přespím. Korejcům Česká republika nic neříkala, jen asi dva mi řekli, že byli v Praze, kde se jim nelíbilo, protože je tam velká kriminalita. V Naganu jsem se Japonců ptal, jestli si pamatují, kdo vyhrál v hokeji při olympiádě v roce 1998. Že to byla Česká republika, si nikdo z nich nepamatoval. Když jsem ale někomu řekl jméno Věra Čáslavská, lidé začali vzpomínat a usmívali se.

3 Místní umí anglicky velmi špatně, takže jsme se domlouvali spíše rukama a nohama.Zdroj: Archiv Jana Kováře

Z cesty mám zajímavý zážitek s opicí, která na mě útočila. Obsadila moje kolo a nechtěla mě k němu pustit zpátky, snažila se mi z něho sebrat tašku s jídlem. Prskala na mě a dělala proti mně takové výpady. Musel jsem na ni zadupat a zatleskat, abych ji odehnal, byla pěkně drzá. Také jsem potkal velké brouky, kteří na mě nalétávali a kousali mě. Hmyzu tam je daleko více než u nás, ale už jsem na to zvyklý.

4 Z cesty mám zajímavý zážitek s opicí, která na mě útočila.Zdroj: Archiv Jana Kováře

Podařilo se mi také rozříznout si ruku o kámen, takže jsem musel do nemocnice. Přišel jsem na pohotovost se zápěstím zavázaným v zakrváceném tričku a sestry a lékaři se začali plašit, co se stalo, a hned kolem mě skákali. Když jsem jim řekl, že potom pojedu ještě tři tisíce kilometrů na kole, doktor na mě jen nevěřícně zíral. Ale dali mi ruku do pořádku, a pak se se mnou ještě fotili. Fotku si se mnou chtěli udělat také například politici, kteří vyrazili do ulic, protože v Japonsku byly zrovna volby.

5 Podařilo se mi také rozříznout si ruku o kámen, takže jsem musel do nemocnice.Zdroj: Archiv Jana Kováře