Přesně před patnácti lety, 22. února roku 1998, se Česká republika dostala do euforie, kterou jí do té doby umožnilo snad jen fotbalové EURO v roce 1996 a dvě revoluce – ta úspěšná v roce 1989 a neúspěšná o jednadvacet let předtím. Dovolím si tvrdit, že atmosféra tohoto sportovního úspěchu se již nebude a vlastně ani nemůže opakovat. To, co se již jednou v té nejvyšší možné formě odehrálo, se totiž už nikdy přebít nemůže. Všechno bylo tehdy v Naganu poprvé. Samotný triumf hokejistů byl navíc umocněn tím, že se jednalo opravdu o turnaj století, na který se vůbec poprvé sjely z celého světa ty největší a nejzářivější hokejové hvězdy. V podstatě by se to dalo srovnat s letní olympiádou v Barceloně, kde v roce 1992 poprvé nastoupily všechny basketbalové megastars. Od té doby se ale již nikdy podobná basketbalová euforie neopakovala. Všichni tito sportovci chtěli tehdy hrát, všichni chtěli být poprvé u toho. V Japonsku měla Kanada (stejně jako Američané v Barceloně) doslova mužstvo snů a Gretzkého slzy po semifinále dojaly celý svět. Včetně mě. Tohle se prostě už nikdy opakovat nebude. Tohle se přebít nedá! Možná sice někdy v budoucnu zase k nějakému tomu „Naganu" dojde, ale stejně bude navždy druhé! Gretzkyho, Jágra, Hulla, Selänneho, Bureho a další pochopitelně někdy nahradí nějaký Crosby, Tavares, Ovečkin nebo třeba Buchtele či někteří jiní, dosud bezejmenní, ale ti všichni budou jen součástí reprízy. Reprízy premiéry, která se odehrála v roce 1998 v dalekém Japonsku.
