Stejné místo, stejná vůně klobás, vlastně i stejná kosa. Totálně jiný fotbal, ale stejná návštěva. Přesněji řečeno: Stejně mizerná návštěva. Tohle je ve zkratce pohled na domácí zápasy Pardubic po 365 dnech.
Před rokem tenhle tým nudil. Martin Hašek mu diktoval čtverce a přísnou defenzivní taktiku. Bouřlivák Jiří Krejčí je jiný typ trenéra, je rád, když se hráči na hřišti baví. Tým výsledkově sice sem tam škobrtne, na začátku sezony ho trápila střelecká potence, občas ztratí vyhraný zápas, ale nikdo nemůže ani pípnout, že by Pod Vinicí sledoval nudu.
Proto absolutně nechápu, že se návštěvnost od loňského podzimu vůbec neliší. Pořád zhruba šest stovek v ochozech.
Fotbal ve městě není trendy. Bilboardy nechybí, plakáty taky ne, vstupné vyjde levněji než tři piva. Hlavně nejde o tým žoldáků, ale o partu odchovanců, které půl Pardubic zná ze školy, z práce… Můžete jim pak na pivě vynadat, nebo je chválit. Hrají doma. A stejně návštěva odpovídá dvacetitisícovému městu, které ještě navíc fotbal dvakrát nechytl.
Důvod se omílá pořád dokola, není stadion, do stařičkého areálku lidi nic netáhne, ve středu města by se fotbalu dařilo mnohem lépe…
Začínám o tom pochybovat. Fotbal není mikro sport typu kinball, o který se zajímají jen ti, co ho sami hrají. Nemusí se představovat, táhnout lidi, ať se přijdou podívat na „nový barák", aby zjistili, že to pobíhání před nimi je vlastně docela bžunda, a tak vrátí se i příště.
Pardubický fotbal nepotřebuje ani tak zvědavce, co juknou na nový stadion, přijdou třikrát a pak zůstanou zase doma. Bodli by mu spíš fanoušci. To bude běh ještě na hodně dlouhou trať. Tuhle sortu lidí nevyrobí beton a nové sedačky.
