V pátek byl ukončen první cyklus adaptačních kursů pro ukrajinské děti v Holicích, kde se učí češtinu. Výuka se velmi podobá běžné výuce ve škole. A provází ji tak i podobné nešvary jako nepozornost, rušení a povídání si. A dalo by se říct, že kdyby se člověk nezaměřoval na jazyk, kterým mezi sebou děti mluví, snadno by si pomyslel, že je ve škole české.

S tím souhlasí i Pavel Hojka, ředitel Domova dětí a mládeže, který adaptační kursy zaštiťuje. „Jsou to stejné děti jako ty naše, nejsou jiné,“ zhodnotil. A s tím se dá opravdu souhlasit.

Děti byly podobně rozjívené, nepozorné a upovídané jako děti v českých školách. Učitelka je dokonce napomínala v češtině, takže to bylo jako návrat do školních lavic. Mírný rozdíl je jen v tom, že podle zkušeností vyučujících jsou ukrajinské děti více „živé“ během přestávky, protože nejsou zvyklé na dozor. Ale podobně by to asi měly i české děti, kdyby měly podobnou průpravu.

Navíc to nemají ukrajinské děti moc lehké, musely opustit své domovy, to na co jsou od narození zvyklé, často ztratily kontakt s velkou částí rodiny, třeba i jedním z rodičů, a v tu chvíli je pro ně náročné se ještě soustředit na výuku, navíc v jazyce, kterému rozumí jen částečně.

Podle zkušeností vyučující to ale chce čas a trpělivost. Děti jsou učenlivé a postupně se i největší zlobivci začnou snažit. A podobně to je ve všech třídách a je jedno, kterým jazykem mluví. Děti jsou prostě děti. Nechce se jim dlouho nic dělat, rády si hrají a snadno jim utíká pozornost. A to přináší výhodu- učit se je lze stejně jako naše děti, jen na začátku s větší trpělivostí.