V pátek byl ukončen první cyklus adaptačních kursů pro ukrajinské děti v Holicích, kde se učí češtinu. Výuka se velmi podobá běžné výuce ve škole. A provází ji tak i podobné nešvary jako nepozornost, rušení a povídání si. A dalo by se říct, že kdyby se člověk nezaměřoval na jazyk, kterým mezi sebou děti mluví, snadno by si pomyslel, že je ve škole české.

S tím souhlasí i Pavel Hojka, ředitel Domova dětí a mládeže, který adaptační kursy zaštiťuje. „Jsou to stejné děti jako ty naše, nejsou jiné,“ zhodnotil. A s tím se dá opravdu souhlasit.

Děti byly podobně rozjívené, nepozorné a upovídané jako děti v českých školách. Učitelka je dokonce napomínala v češtině, takže to bylo jako návrat do školních lavic. Mírný rozdíl je jen v tom, že podle zkušeností vyučujících jsou ukrajinské děti více „živé“ během přestávky, protože nejsou zvyklé na dozor. Ale podobně by to asi měly i české děti, kdyby měly podobnou průpravu.

Ve školce děti s vychovatelkami tancují, malují a hrají si.
Ukrajinské děti se učí česky, aby mohly jít do školy. Dělají velké pokroky

Navíc to nemají ukrajinské děti moc lehké, musely opustit své domovy, to na co jsou od narození zvyklé, často ztratily kontakt s velkou částí rodiny, třeba i jedním z rodičů, a v tu chvíli je pro ně náročné se ještě soustředit na výuku, navíc v jazyce, kterému rozumí jen částečně.

Podle zkušeností vyučující to ale chce čas a trpělivost. Děti jsou učenlivé a postupně se i největší zlobivci začnou snažit. A podobně to je ve všech třídách a je jedno, kterým jazykem mluví. Děti jsou prostě děti. Nechce se jim dlouho nic dělat, rády si hrají a snadno jim utíká pozornost. A to přináší výhodu- učit se je lze stejně jako naše děti, jen na začátku s větší trpělivostí.