V posledních týdnech každý den dorazí do České republiky tisícovky Ukrajinců, kteří prchají před válkou na Ukrajině. Krajským asistenčním centrem pomoci Ukrajině v Pardubicích jich denně projde několik stovek. A potřebují pomoci najít bydlení, práci, peníze.
Jsou to přitom lidé jako my. Ještě před pár týdny chodili každý den do práce, večer zašli s přáteli na skleničku nebo si odpočinuli u televize, žili běžné životy. Nyní však prožívají něco, co možná slyšeli z vyprávění od svých starších příbuzných. Teď se to týká i jich.
Při návštěvě krajského asistenčního centra bylo ve vzduchu silně cítit napětí, beznaděj a smutek. Tyto emoce vyřazovaly ze všech přítomných, jiskra v očích jako by jim zhasla. Znát to bylo nejen na dospělých, ale i na dětech, které si moc dobře uvědomovaly, co se děje. A stejný pocit vyzařoval i z přítomných mazlíčků, kteří uprchlíky doprovázeli. Byli smutní a bez energie.
Je zvláštní představa, že člověk náhle musí vzít pár svých nejnutnějších věcí, své blízké a milované a odejít někam do neznáma. Část uprchlíků sice v Česku má kamarády nebo někoho z rodiny, ale je jich stále hodně, kteří nemají nikoho. A není jasné, jak dlouho bude konflikt trvat.
Všichni se připravují na to, že to bude jen dočasné, ale bude tomu tak? A nerozšíří se válka i do dalších zemí? Tyhle otázky člověka přepadnou, když stojí mezi desítkami Ukrajinců bez domova, kteří netuší co bude dál. Je velmi dobře, že jim nabízíme pomocnou ruku. O to víc se ale člověk zamyslí nad tím, co kdyby to potkalo jeho. Cítil by se asi úplně stejně. Je tedy třeba být solidární a přát si, aby to trvalo co nejkratší dobu.
