K dění na Ukrajině se dnes vyjadřuje spousta lidí, včetně našich vrcholných politiků. Zjistil jsem, jak málo hodnověrných informací o dění na Ukrajině mají. Je totiž spousta věcí, které zatím nahlas nezazněly.

Abych je blíže osvětlil, je třeba se vrátit do doby mých studií na 1. Lékařské fakultě Kyjevské univerzity. Lidé, kteří na ní studovali stejné obory, se dnes zabíjejí.

Byli tam místní rodáci z Kyjeva, šťastní lidé, kteří neměli starosti se sháněním bydlení, protože žili doma. Ale se studenty na kolejích se málo stýkali a studentský život znali jen zčásti.

Velká separace

Ještě větší separace však fungovala mezi studenty, kteří žili na kolejích. Těch byla většina. Ve studentském prostředí byla nejodloučenější skupina těch, co už prošli vojnou a kteří se dostali na školu po splnění branné povinnosti.

Ale i mezi nimi panovaly separatistické tendence. Byla tam skupina studentů z rodin stranických a státních pohlavárů. Ti moc nekomunikovali s těmi, kteří pocházeli z prostředí proletářů nebo inteligence. Byly to zcela odlišné světy a není divu, že je pro tyto lidi dnes snadné si ve vlastní zemi i mezi vlastními spolužáky najít své nepřátelé.

Život ale dokáže změnit každého. Do jedné z prominentních skupin patřila také dcera tehdejšího náměstka ministra, studentka Marina Perevěděncova. Tohle jméno asi nikomu moc neřekne, ale dnes se jmenuje Marina Porošenková a je manželkou současného ukrajinského prezidenta Petra Porošenka.

Po vystudování Marina medicínu opustila a stala se paní domu v rodině vysněného dominantního muže. Sám jsem kontaktoval několik bývalých spolužáků, zdali o ní nemají nějaké zprávy, ale nikdo se s ní nestýkal ani o ní neslyšel.

Změna vztahů

Nedávno jsem se dočetl, že se začala angažovat v charitě a pracovat pro společnost. Opustila pohodlnou „funkci" manželky mocného muže a začala pomáhat lidem, se kterými se kdysi takřka nestýkala. To je ovšem jen malá ilustrace toho, jaké bývaly na Ukrajině mezilidské vztahy a jak se lety dokázaly proměnit.

Ještě větší vliv má totiž fenomén, který novodobou ukrajinskou historii i současnost velmi silně ovlivnil fenomén Stepana Bandery.

Tento syn řeckokatolického faráře dokončil fakultu bohoslovectví na Lvovské univerzitě a už od útlého věku se angažoval v ukrajinské nacionalistické osvobozenecké organizace. Ta bojovala za ukrajinskou samostatnost a na území, jemuž Bandera velel, byly častou metodou i teroristické akce a atentáty na představitele Polska. V roce 1934 byl Bandera varšavským soudem i se svými pobočníky odsouzen k trestu smrti za organizování vraždy Bronislawa Pierackého,

V roce 1939, kdy si Němci podmanili Polsko, byl Bandera osvobozen. Následně v roce 1941 vyvraždil se svými lidmi sedm tisíc židů. A další fakt je, že bývalý premiér Viktor Juščenko ho za zásluhy odměnil vyznamenáním Ukrajiny, byť Bandera a jeho soukmenovci vyvraždili na 100 tisíc Poláků.

Ukrajina je tak v poněkud rozporuplné pozici: na jedné straně vyzvedává památku teroristy, na straně druhé chce vstoupit do Evropské unie, jejíž součástí je i Polsko.

Na Ukrajině nemůže zavládnout mír, dokud o něm nikdo nejedná. Situace eskaluje, ovšem bylo by mylné se domnívat, že lidé nechápou, proč se tak děje. Chápou, jen prostě nechtějí některé věci vidět. Souvislosti nechtějí vidět ani představitelé evropských mocností.

Vzkaz politikům

Je proto třeba poslat vzkaz alespoň našim politikům. Vzkaz, že je na místě zdrženlivost a ne odsuzování lidí z Majdanu, nebo vyzdvihování „bratrů" z velkých zemí.

Vladimir Putin nemá zájem o konsolidaci Ukrajiny jako celku, protože by Ukrajina okamžitě žádala navrácení anektovaného Krymu. Stejně nepřijatelná pro celou Evropu je červenočerná vlajka pravicových extrémistů. Jenže Evropská unie se nechce dostávat do potíží a každý řeší ukrajinský konflikt s kalkulačkou.

Pokud se dnes Evropa chystá vstoupit do řešení konfliktu, můžeme čekat pouze válku o nerostné zdroje.

Snad jim varování otevře oči.

Vítězslav Novohradský, ČSSD