Žít spisovatel Ondřej Sekora, s chutí by rozšířil svojí Kroniku města Kocourkova. Je to sice fiktivní dílo, nicméně já si podobně připadal na vyhlášení nejlepších studentů Sportovního gymnázia Pardubice. Jedná se o jedinou školu tohoto typu ve východních Čechách, kterou navštěvují mladí lidé z různých koutů republiky. V době, kdy děti nebolí záda ze sportování, nýbrž z věčného vysedávání u počítače či televize, se pochybuje o jejím významu. Neměla by mít ale spíše zářivou fasádu, která bude oslepovat kolemjdoucí až od křižovatky u Kostelíčka? Místo toho, aby se její učitelé i trenéři nosili na rukou, tak se šíří zprávy o tom, že sportovní gymnázium není zárukou kvalitního vzdělávání. Nebo dokonce, že by mělo dojít ke sloučení s jinou školou. I kdyby nakrásně bylo učení u chlapců i dívek až na druhém místě, v ničem to nevadí. Už jen proto, že si při studiu, na rozdíl od vrstevníků, dostatečně užijí pohybu. Vždyť pravidelné protahování těla je nutnou součástí našeho života. Sportovec navíc disponuje vlastnostmi, bez kterých v konkurenčním prostředí neuspěje. Jako jsou cílevědomost, vytrvalost či bojovnost. A pokud se nespokojí s průměrností ani v běžném životě, tak se prosadí ve všech oblastech. Může mít pak škola lepší vizitku, než to, když se před jmény absolventů objevují tituly jako MUDr., JUDr., PhDr., RNDr., Ing. a další…
