Kdo už rok sedí na Pražském hradě jako druhý přímo zvolený prezident? Je to kýmsi dosazená loutka, která poslouchá pokyny z Bílého domu či snad dokonce sídla CIA? Nebo jde o člověka, jehož vlastně politika vůbec nebaví, ale protože bývalý diplomat Petr Kolář do toho sám jít nechtěl, Petr Pavel se obětoval, kandidoval, vyhrál a teď vykonává funkci podle taktovky svého přítele po boku?

Ne že by Kolář neměl na prezidenta vliv, ale prakticky není možné, aby Pavel po celý čas tancoval, jak píská. V klíčových věcech mu určitě radí, v běžném provozu si musí poradit sám.

Kdo ho má rád a komu vadí

Shrňme si nejprve fakta. Generál Pavel loni přesvědčivě vyhrál nad svým soupeřem Andrejem Babišem, volilo ho 3 358 926 občanů, Babiše o 958 655 lidí méně. Podíváme-li se na aktuální průzkum veřejného mínění agentury STEM, hodnocení Petra Pavla je jasně lepší než u ostatních zkoumaných politických aktérů. Jedničku či dvojku mu dalo 37 procent občanů a pětku 23 procent. Pro srovnání, premiér Petr Fiala dostal nedostatečnou od poloviny respondentů.

To je kámen úrazu směrem k lidem, kteří Pavla nemají rádi. Vnímají ho totiž jako člověka pětikoaliční vlády, která je extrémně nepopulární. Prezidentovi se nedaří tento sentiment zvrátit. Kupříkladu v důležité tematice důchodové reformy doslova tápe, tváří se, že chce vtáhnout hnutí ANO do hry, avšak všichni vědí, že nakonec projde vládní návrh i s chlupy. A protože tuzemskou politikou byl Petr Pavel nepolíben, občas se v ní chová jako slon v porcelánu. Nezná historii důležitých aktérů a ani nejeví snahu je blíže poznat. Občas si zve ke konzultacím ministry, ale to je málo. Silní hráči domácí scény ho jako partnera odepsali. Pokud chtějí prosadit něco důležitého, spíš se obracejí na poradce Petra Koláře než na jeho šéfa.

Pavlovým nevoličům také vadí, že se málo buší v národní prsa, zdůrazňuje spojenectví v rámci NATO, souzní s generálem Karlem Řehkou. Jinak řečeno, vnímají ho jako někoho, kdo chce Česko zatáhnout do války. Znám Petra Pavla dlouhá léta, rozhovor jsem s ním dělala už jako s náčelníkem generálního štábu a jsem přesvědčena, že tento „babišovský“ pohled je zcela lichý. Pavel byl ve skutečné válce a je asi tím posledním, kdo by si ji přál vést. Jiná je věc, zda to umí lidem předat.

Minimální prezidentský aktivismus

A jak je to s tím mícháním do exekutivy? Důležité je vyjasnit si, jaká je ústavní role hlavy státu. Profesor Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity Brno loni v rozhovoru pro Deník řekl: „Pro českou parlamentní demokracii se mi nejvíc líbí představa prezidenta jako symbolického kladeče věnců, který vstupuje do politiky jenom v nejkrizovějších okamžicích, kdy to je opravdu potřeba. Uhlazuje spory dalších aktérů a hledá kompromisy. Prezidentský aktivismus má být minimální, a nikoliv maximální, jako se to opakovaně stávalo v posledním desetiletí.“

Otevřeně o eutanazii

A do tohoto rámce Pavel dokonale zapadá. Na zahraniční scéně plní to, co má. Tedy linii, kterou vytyčila vláda. A přidává k tomu bonus v podobě perfektního přehledu o bezpečnostní situaci a mezinárodních vztazích. Jeho pohled na válečný ukrajinský konflikt byl od počátku expertní, střízlivý, byť neochvějný, co se týče podpory napadené země. Ve středeční debatě na Kladně se opět vyjádřil racionálně a bez příkras: „Pokud povede cesta k ukončení konfliktu přes nějaký dočasný kompromis, pak si myslím, že je namístě o něm jednat, protože by pomohl Ukrajině a všem ostatním zemím.“ To není žádná výzva ke svolání mírového summitu, ale pohled zkušeného vojáka.

Přesto mě během besedy zaujalo ještě víc něco jiného. Petru Pavlovi funguje s lidmi pozitivní chemie. Cítí, že říká to, co si opravdu myslí.

Kupříkladu v odpovědi na dotaz k eutanazii byl velmi otevřený: „Jsem člověk, který se rád rozhoduje o svém vlastním životě, a taky bych rád rozhodoval o tom, jakým způsobem bych z něj chtěl odejít. Pokud bych byl v situaci, která by pro mě byla neúnosná, a sám jsem cítil, že jsem přítěží pro své okolí, rád bych odešel z tohoto světa způsobem, který bych považoval za důstojný.“

Netroufl si ovšem předpovídat, jak se bude vyvíjet daná legislativa, neboť česká politická scéna je pro něj v tomto ohledu stále nečitelná. „Věřil jsem, že jsme dostatečně daleko, abychom schválili Istanbulskou úmluvu a manželství pro všechny, ale nestalo se tak ani v jednom případě,“ dodal. To je jasný hodnotový výrok. Určitě zítra nepůjde za ministrem spravedlnosti a nebude mu toto téma nutit, ale už jen fakt, že se za sebe vyslovil takto jednoznačně, může atmosféru ve společnosti ovlivnit.

Politický křest ohněm přijde

Pavla křest ohněm v prezidentské kariéře teprve čeká. Po sněmovních volbách 2025 přijde jeho hvězdná hodina, kdy je pánem politické scény při jmenování předsedy vlády. Pokud vyhraje hnutí ANO a Andrej Babiš, jsem si skoro jistá, že bude jeho právo na sestavení kabinetu respektovat. Jaké podmínky si bude klást, těžko odhadovat. Pokud vůbec nějaké. Tato rozostřenost je zatím Pavlovou největší slabinou. Kvalitnější podporu a vhled do stranických kuchyní by mu mělo poskytovat jeho okolí.

Přesto lze říci, že Pavlův první rok byl úspěšný a Česká republika má poprvé prezidenta, který se chová tak, jak mu to ústava ukládá.