Vždycky si máme více co říct s lidmi, se kterými se vídáme často. Naopak s přáteli a známými, s nimiž se setkáme vždy po dlouhých měsících nebo dokonce letech, nevíme o čem začít. Uplynula řeka času a naplnila jezero, které už sotva přehlédneme, a jímá nás slabost už jen při pomyšlení, že bychom měli lovit něco v jeho hloubce.

Mluví se tedy na břehu – slovy o tom, že to letí, že děti už jsou ve škole, na škole nebo po škole, v Anglii, v jiném stavu, v jiném stavu v Anglii, že už děláme spíš z domova, že se nám doba zdá divná a že taková dřív nebyla, přestože je nám jasné, že se to říká v každé době, jo a máme psa… Jinak je všechno při starém.

Kateřina Perknerová
Kdo byl proti, není pro násilí

Jenže právě pes, konkrétně pes v našem domě – ta ze společenského hlediska nijak mimořádná novinka – způsobil, že uvnitř mě už není všechno při starém. Pes kromě rododendronu na zahradě vyhrabal i něco, o čem jsem byl ještě před třemi lety přesvědčený, že ve mně není.

Dnes pobaveně zjišťuji, že s přáteli, se kterými jsem se opravdu dlouho neviděl, ba dokonce i s lidmi, s nimiž jsem se čerstvě seznámil, se k uvolněnějšímu hovoru často dostávám přes psa. Jako by se mi na rozlehlé a hluboké jezero času vyjíždělo lehčeji, když se mnou ve člunu sedí ještě náš pes – tvor z rodu, jehož vztah s člověkem forzírovaný všemi věky mi byl celý život spíš protivný.

Býval jsem takřka pyšný na svůj vyvážený postoj k veškerým živočichům, kterým bych neublížil v duchu zásady „žít a nechat žít“, ale ani bych si je netahal domů. Na otázku, proč si domů tahám hovězí, jsem jen krčil rameny.

Martin Komárek
Zrušme domácí úkoly

Pak si dcera přivedla domů hocha a brzy na to – tady už přes můj odpor – i psa. Středního, na podvozku jezevčíka, leskle černého jako čert. Týden jsem s dcerou nemluvil. Za další týden už bych psa nikomu nedal. A dnes, když v televizi vidím adventní happening „Vánoční pes“, nad blbým aktivismem a relativismem mnou cloumá zlost.

Změnil jsem se. Oblíbil jsem si psy. Ve všech vidím našeho a v našem všechny.