Pohledná hra, vítězství, spousty gólů, vyprodaná aréna a hlavně fantastická atmosféra. Tak nějak by se dalo shrnout nedělní  páté semifinále mezi hokejisty Pardubic a Liberce. Vyzdvihl bych rovněž práci moderátora, který po celý zápas neúnavně nabádal po strop našlapanou halu k povzbuzování. Jedno bych mu však přeci jen vytkl.

Tři a půl minuty před koncem třetí třetiny zavelel: „…a teď si všichni stoupneme a budeme aplaudovat našim hokejistům ve stoje…“ Přesto, že jeho „rozkaz“ byl ihned vyslyšen, nemyslím si, že to od něj bylo zrovna šťastné. I bez jeho povelu by totiž maximálně o minutu déle jistojistě více než deset tisíc lidí povstalo samo od sebe a až do konce utkání by potleskem vyjadřovalo domácím hráčům ocenění a dík.

Přesně tak, jak tomu v Pardubicích v obdobných zápasech bývá naprosto běžné.  Tento akt nejvyššího ocenění je totiž, pane moderátore, založen na spontánnosti. Pardubický fanoušek je vyspělý, hokeji rozumí a stejně, jak dovede pokárat, tak umí také ocenit. A k tomu ho nikdo nemusí vybízet…