Likvidace povodňových škod ve Svobodě nad Úpou spolu s bohdanečskými hasiči, to byl jeden ze zážitků, na které asi doopravdy nezapomenu. Když jsem odjížděl, tvrdil jsem, že jedu pracovat jako fyzická osoba a redakční práci do toho nechci motat. Ale novinářská pracovní deformace se přece jen dostavila, takže nakonec od naší pracovní čety odcházely zprávy o činnosti do vydání Deníku každý den. Nechtěli jsme si tím nijak tahat triko, jak jsme dobří, jen dát zprávu o tom, co se tady vlastně děje. Povodně pro Svobodu nad Úpou totiž neskončily  s odjezdem televizních štábů, práce tam mají nad hlavu.

Musím říci, že jako „hasič" jsem na celou věc získal poněkud jiný pohled, než z té „novinářské" strany. Úplně nejvíce mi v paměti utkvěla slova paní, které jsme pomáhali vynášet věci z vyplavené garáže. „Když tady byla velká voda, měli jsme tu denně čtyři televize. Teď, když už se z toho člověk oklepal a chtěl by všem těm lidem, kteří pomáhali, poděkovat, tak už nepřijede nikdo." Musel jsem jí dát za pravdu. Tak snad alespoň tímto prostřednictvím by se možná slušelo poděkovat všem těm klukům (i holkám), kteří si ve své práci vzali dovolenou na to, aby se v obci, kde třeba předtím nikdy nebyli, mohli brodit bahnem, tahat tuny kamení a podobně. A ještě jedno poděkování bych měl – všem, kdo se tam o nás starali. Byli na nohou už přes týden, spousta věcí byla zničená, ale přesto všechno zvládali s přehledem a úsměvem.