Lyže trochu trpěly, ale duše jásala. Lehce sněžilo, já se pohyboval kupředu, suna jednu lyži před druhou a druhou zas před první; přede mnou bylo moje město v rovině. Zámecká věž, Zelená brána, telekomunikační věž i jeřáb v Automatických mlýnech. Nad nimi byl šedožlutý opar a na poli bylo ticho, mír a klid. Ale jedna věc mě znepokojila: jak hlasitě město hučí. Tedy abych městu nekřivdil, to nehučelo ono, nýbrž auta.

Tepnami města jely stovky, ba možná tisíce aut – a já zrovna přejížděl vykolíkovaný pruh v poli, kudy povede severovýchodní obchvat. I tudy tedy pojedou šňůry aut vydávající konstantní hluk. Další díl přírody ukousne nenasytná příšera zástavby, další kusy krajiny budou znehodnoceny touto stavbou a také hlukem z ní vycházejícím. Samozřejmě – obchvat je potřeba, doprava v centru kolabuje a město si musí od aut oddechnout. Ale auta nezmizí – jen se přesunou na místa, kde dosud vládl klid a mír a lidé čerpali síly z přírody.

Obchvat totiž není jen spása – uleví sice městu, ale znehodnotí místa, kudy vede. Vzpomene si na to každý, kdo půjde na procházku podél Labe či Haldy a bude podcházet novou silnici. Zatím stále stavíme, ubíráme z přírody, nevidouce nic než pokrok – je toto ale opravdu ten progres, jejž chceme a potřebujeme? Bez přírody se žije těžko…

Jaroslav Praisler