Sotva věřím vlastním uším, když slyším, jak sílí hlasy požadující, aby se na pardubické letiště vrátila bojová letka. Buď lidé mají krátkou paměť, nebo nevědí, co by chtěli. Není to tak dlouho, co se zakládala občanská sdružení požadující odchod armády z pardubického letiště a polský vrtulníček byl zdrojem zášti, překročení letových hodin o pět minut důvodem k sepsání petice.
Bydlet v trase startovací dráhy není nic příjemného a zdejší lidé své názory rozhodně nemění. Ti mohou být klidní. Doby, kdy česká armáda měla pět set letadel a vrtulníků už se nevrátí. Dnes jich má sotva šedesát a i laik pochopí, že udržovat kvůli nim současná čtyři vojenská letiště je luxus. Stačila by nám dvě a je dost nepravděpodobné, že jedno z nich by bylo pardubické.
Přítomnost vojenského letectva v Pardubicích neškodí civilnímu provozu. Naopak, soužití je chytré a efektivní.
Je dobře, když se k nám do Pardubic na nezbytně nutný čas přestěhuje čáslavská letka gripenů nebo kterákoliv jiná. Nebude na škodu, pokud tady nějaký čas budou američtí piloti zaškolovat Afghánce na ruské vrtulníky. Byť to má svá rizika.
Ale vše má mít svou míru a čas, kdy to skončí. Pokud letecký provoz nad městem přesáhne únosnou míru v intenzitě a v čase, počet nespokojených přestane být zanedbatelný a jejich nespokojenost se stane slyšitelnější. V té chvíli se občanské téma stává tématem politickým. V té chvíli se najde ochotný udatníček, připravený stát v čele protestujících.
A to už nejde o letadla, o hluk, o zaměstnanost, o prestiž města a vůbec už ne o obranu země nebo naše závazky k NATO. Už je to jenom samoúčelný konflikt, který drobí společnost a odbourává z komunální politiky témata potřebnější a konstruktivnější.
Miroslav Váňa, poslanec, ČSSD
