Řeknu vám, že to byl docela zvláštní pocit koukat na pardubický trénink, kde na jedné straně hřiště čtyři pětky pilují různé herní varianty a na té druhé pálí Jan Kolář na brankáře z juniorky. Sám.

V zelené barvě rozlišováku, kterou nikdo jiný na sobě nemá.

Dřívější eso pardubické sestavy se vlastně už od podzimu 2012 pere s osudem. A nevyhrává.

Abych řekl pravdu, nemyslím si, že udělal něco špatně.

Jen měl jeden obrovský pech.

Po posledním mistrovském titulu, na kterém měl před třemi lety ohromný podíl, konečně přišlo vysněné angažmá v zahraničí. Za léta oddané služby v Pardubicích si Jan Kolář zasloužil vydělat slušné peníze a zajistit se na to, co přijde po kariéře.
S kamarádem Petrem Koukalem odešli do Nižněkamsku.

Jenže Kolářovi sedla za krk paní smůla a začala páchat svoje zvěrstva.

Hned na startu sezony se zranil a celou ji promarodil. Rok bez hokeje pro něj byl fatální, už nikdy se nedostal do své životní formy, kterou měl v sezoně 2011/12.

Nižněkamsk mu dal ještě jednu šanci, ale nakonec ho nechtěl. Když se pak objevil v Pardubicích, už neměl pozici jako dřív. Sázelo se na jiné koně.V minulé sezoně měl být vychovatelem Michaela Špačka, ale neodpovídal u něj poměr cena – výkon a končil ve Slavii. A ani letos z něj nejspíš nebude lídr, který táhne tým. Teď je znovu za hranou sestavy.

Za každé situace ochotný a vstřícný profesionál si ale podle mě nezaslouží končit svoji kariéru tak, že je nepotřebný. Přál bych Janu Kolářovi, aby někde našel zase svoji hokejovou slinu a ještě aspoň jeden rok si dal v roli hráče, na kterém všechno stojí. Jen v Dynamu to asi nebude.