Měl jsem možnost dva dny sledovat americké vojáky projíždějící Českem a přemýšlel jsem, jak je charakterizovat. Asi nejlépe mi z toho vychází popis: Chlapíci, které byste chtěli za sousedy. Nebo znáte snad někoho, kdo by byl v práci ochoten celý den moknout, jít z ruky do ruky a dělat ze sebe doslova cirkusovou atrakci? A ne, že se u toho jen tvářili mile, oni prostě byli milí. Tisíce lidí, kteří je v neděli večer navštívily na pardubickém letišti, vám to určitě potvrdí.

Z médii pořádně přifouknuté zdvořilostní návštěvy se ale i díky masivní reklamě a nadávání stalo něco nečekaného. Z průjezdu obyčejných pěšáků se na východě Čech stal skoro svátek. Nestává se tak často, aby v nepříznivém počasí byly tisíce lidí ochotných dobrovolně moknout a mrznout.

Cestou z Náchoda do Pardubic se také ukázala jiná věc – jak anonymní svět internetu lže. Za sebe jako novináře jsem rád, že jsem toho byl na vlastní oči svědkem. Dlouho dopředu zde stále dokola dostávala nepoměrně větší prostor úzká skupinka křiklounů, exhibicionistů a pokřivovačů historie řídící se heslem: „Je jedno, jakou blbost řekneme, hlavně když to bude nahlas!". Kdyby všechno bylo jako na sítích, museli by si Američané cestu asi probojovat přes hořící rudé barikády a byli by odraženi málem ještě v Polsku. Realita naštěstí vypadala zcela jinak a protestující jedinci kolem cesty byli spíš takovou místní kuriozitkou.

Asi nejukázkověji v tomto duchu působil pohled na nedělní komunistickou demonstraci před pardubickými kasárnami. Na účastnících bylo vidět, že ty počítače už asi nedoženou. Ku cti jim ale nutno přiznat, že na rozdíl od všech internetových trollů, organizátorů a velitelů blokád alespoň přišli. Zoufale osamocenou dvacetičlennou skupinku si odcházející lidé fotili stejně jako americké vojáky. Prý na památku. Jak řekl jeden otec svému maličkému synkovi: „Dobře si je prohlédni, až budeš velký, takoví už tu nebudou".