„Ty vole, pane Ryšavý…" Tenhle úvod věty mi bude hrozně chybět. Vždycky, když se Zbyněk Kusý rozvášnil, začínal svoji větu takhle.

Poprvé jsem se s ním setkal ještě jako brigádník. Pardubice prohrály zápas a on, rozzuřený, vytrhl jedné uklizečce před kabinou koště, řval na ni a ukazoval, jak má gumu, po které hráči chodí na led, vytírat. Jeho tým tenkrát prohrál, klíčový hráč (nevzpomínám si, o koho šlo) chyběl v závěru kvůli tupým bruslím. On právě našel viníka.

Měl jsem ho rád. Jeho řeči o gastronomickém orgasmu, když v Rakousku objednával štrůdl s vanilkovou omáčkou, fórky o tom, že golfové hole má ve svém kanclu proto, aby je mohl přerazit o nějakého novináře. Byl jiný, to se mi vždycky líbilo.

Naposledy jsme se viděli v květnu. Dali jsme si oběd na Vltavě, mluvili o hokeji. Nikdy jsem mu nevěřil, že pardubický hokej už neřeší. Pořád měl neuvěřitelný přehled o všem, co se v extralize šustlo. „Tady jsme v Praze, tohle je můj rajón, neplaťte. Platit budete, až přijedu já k vám," zastavil moji ruku s peněženkou. Hodně mě štve, že pozvání už nevrátím a taky to, že mi od něj už nikdy nepřijde MMS, jak popíjí na horách víno. Vím, že bylo dost lidí, co na něj měli averzi. Ale já ho hrozně respektoval. Ty vole, pane Kusý, díky za všechno…