Apatie a nezájem o veřejné dění totiž mohou vést k letargii. Politici jsou sice pod ostrým dohledem opozice a médií, ale i kontrola od občanů je zásadní. Veřejné mínění nelze opomíjet donekonečna.
Jenže i přes obecnou nespokojenost dorazilo jen mizivé procento obyvatel – právě devadesátitisícové Pardubice, kde se sešlo jen asi 300 lidí, jsou toho dobrým příkladem. Přitom se nejedná o brutální demonstrace spojené s rabováním obchodů, jako se tomu děje ve Francii. Jde „jen“ o vyjádření názoru.
Jak je vidět na dějinách nejen našeho státu, právě nezájem a nečinnost přitom nahrávají do karet těm, kteří si po malých krůčcích chtějí uzurpovat čím dál větší moc a zavést další a další represe.
Zaznívají názory, že se dnes nemáme tak špatně, abychom museli vycházet do ulic. Že v moderním světě už nám nic strašlivého nehrozí. Jenže něco podobného si lidé mysleli i v roce 1948, než byla republika uvržena v totalitu. Na nebezpečí ostatně upozorňuje i pardubická chartistka Jarmila Stibicová, která patřila mezi hlavní tváře východočeského disentu.
Jedno je jisté. Sezením u televize nebo brbláním u piva v hospodě se žádné problémy nevyřeší. Je důležité, aby se lidé znovu začali zajímat o politiku a dali najevo svůj názor. Korektně, bez násilí, bez urážek. Ale nahlas.
