Třiačtyřicetiletý „otec“ letohradského biatlonu může za ta léta trénování srovnávat. Také v jeho sportu se objevují neduhy společnosti. Najdou se děti, kteří jsou zvyklí na pohodlí současné doby…

„Vnímáme fakt, že komfortní zóna některých dětí je obrovská. Je těžší a těžší s nimi pracovat. Na druhou stranu od přípravky najely na nějakou linku a vědí, že nebudou mít nic zadarmo. Je to v nich zakódované a pak dřinu lépe snášejí, když jsou v žactvu nebo dorostu. A určitě se jim to bude hodit i v dospělosti, ať už u sportu zůstanou, či nikoliv. Když k nám někdo přijde v pozdějším věku, tak na něm přesně poznáme, že mu chybí naše návyky,“ vysvětlujete Jiří Faltus v rozhovoru pro Deník.

Horká hlava Bimbo…

Letohrad je ve světě biatlonu pojem. Jak si tuto pověst vydobyl?

V Letohradě se dlouhodobě pracuje s mládeží. Naším oddílem prošla spousta vynikajících závodníků i následně trenérů. Lidí, kteří fungují v dnešní době v IBU (Mezinárodní biatlonová unie). Historicky se tady podporuje budování areálu, který je velmi krásný a pro trénink velmi funkční.

Když to shrneme, dá se ukázat na tvrdou a poctivou práci s mládeží?

Jedná se o dlouhodobou práci s mládeží a lidí, kteří se vždycky snažili nějak pomoct. Tím pádem vznikl areál Šedivský lom. Nebýt lidí z OEZ Letohrad a kolem, tak těžko bychom měli k dispozici takový areál. Vyrostl na místě kopřiv a vagonu. Z něho jsme to dotáhli na obrovské buňkoviště a malou tělocvičnu. Máme i klubovnu, která se plní trofejemi (usmívá se).

Ví se o letohradském klubu i v zahraničí, přestože nemá oddíl dospělých?

Určitě se o něm ví díky Ondrovi (Ondřej Moravec) a Bouškovi (Michal Šlesingr), kteří jezdili ve světě, řekněme do desátého, patnáctého místa. Naším oddílem prošli i Michal Krčmář a před ním Roman Dostál.

Kolik je v současném týmu reprezentace A i B týmu závodníků, kteří vstřebávali přímo vaše tréninkové dávky?

Letohradskou stopu má spousta reprezentantů. Z těch nejnovějších Tomáš Mikyska, Mikuláš Karlík a z béčka je Luděk Abrahám. Před tím to byl Kuba Štvrtecký, který ale u nás působil krátce, když přišel z Karlovic o pak odešel do Jablonce. Michala Krčmáře si pamatuji z dorostu, kde jsem zrovna chvíli působil. Kluci se nám tady daří (směje se).

Dorostence a juniory má v péči Lukáš Dostál.
Střelba se dá téměř vždy naučit. Závod může vyhrát i úplně pokazit, tvrdí Dostál

Jak na zmíněné (ne)odchovance vzpomínáte? Začněme tím mladším triem.

Všichni mají společnou jednu věc. Když se něco řeklo, tak to vždycky udělali na sto dvacet procent. Člověk je nemusel nějak dlouze pobízet, ale spíše brzdit. Tomáš už zamlada uměl velmi rychle a přesně střílet, ale také dokázal nic netrefit. Nic si z toho nedělal a druhý den dal dvakrát za nula. Mikuláš a Luděk díky své rychlé povaze a dynamickému projevu na lyžích nikdy extra střelci nebyli. Střelbu si museli vždy tvrdě vydřít. Okolo všech zmíněných byli nadanější střelci, ale co se týče běhu, tak kluci každý rok překonávali nějaké rekordy.

Měl jste je dlouho pod palcem?

Karlíka s Mikyskou jsem měl na starost od devíti do patnácti let. Dlouho jsem pracoval i s Abrahámem. Tehdy jsme měli skupinku asi pěti stejně šikovných kluků včetně Petra Kanského, který pak v brzkém věku začal trénovat. Všichni už v žákovském věku nejezdili špatně. Sport je bavil a nějakým způsobem u biatlonu zůstali. Hodně mých dalších svěřenců působí v klubu jako dobrovolní trenéři.

(Jestli se chcete dozvědět, jaké má tréninkové metody Jiří Faltus a jeho kolegové v Letohradě, nebo kteří z potomků slavných reprezentantů se vydali v jejich stopách, pokračujte ve čtení v placeném obsahu Deníku).

A jaké máte vzpomínky na Michala Krčmáře a Jakuba Štvrteckého?

Bimbo byl taková horká hlava. Měli jsme spolu problémy třeba při fotbálku. Já totiž také nepatřím k nejklidnějším (pousměje se). Po tréninku jsme si byli zahrát na sněhu báčko na sněhu a někdo musel prohrát. U Michala bylo zajímavé, že si uvědomil, když přešlápl a dokázal se omluvit. Čtvrtek nijak nevyčníval z davu, ani nebyl moc výrazný. Víceméně jsme mu pomáhali posunout se v kariéře. Dojížděl a jako přespolní to měl mezi letohradskými kluky těžší.

Kolo, hry, brusle, plavání

Prokazoval někdo z nich již u vás v žácích, že jednou bude patřit k pevným článkům dospělé reprezentace?

Začnu trochu oklikou. Snažíme se to trénovat trochu odlišněji. Úplně děti neakcelerujeme. Zajímáme se o všechny možné sporty. Jezdíme na kole, hrajeme míčové hry, chodíme bruslit či plavat. Střelbu samozřejmě děláme, ale řekl bych, že na ni neklademe takový důraz jako v ostatních klubech. Přestože zmínění kluci neměli tolik natrénováno ryze v biatlonu, tak dokázali vyhrávat závody. To bylo znamení, že v nich je něco na víc a do budoucna dokážou být dobří. To se potvrdilo a nám se to ukazuje jako dobrá cesta. Člověk má kvůli této variabilnost sportů furt zájem a chuť se zlepšovat. V patnácti letech určitě není na svém vrcholu, ale má všeobecný základ. A potom se u nás v dorostu postrčí jeho teď už výhradně biatlonová výkonnost dál. A může ho postrčit přes juniorskou reprezentaci k dospělé.

Letohradský klub ale nemá dospělou kategorii.

Je tomu tak. Na závodní bázi fungujeme víceméně do těch juniorů. Dospělí jsou pak dobrovolní trenéři, rozhodčí.

Jakou má váš klub členskou základnu?

Momentálně registrujeme plus minus 220 členů.

Kolik je z toho zástupců žactva?

Do patnácti let řekněme kolem devadesáti dětí.

Ondřej Moravec slavil se svým Letohradem tři olympijské medaile ze Soči.
Moravec: S biatlonem jsem zažil velké věci. Jinému by to stačilo na tři životy

Jaké je věkové rozpětí vašich svěřenců ve sportovním středisku?

Začínají u nás děti příchodem do školy. Přípravka je pro děti od šesti do sedmi let. Potom přechází do mladšího žactva, asi od jedenácti do patnácti jsou ve starším žactvu.

Máte v péči i děti bývalých reprezentantů?

Já ještě přímo ne, ale už se na ně těším, protože jsou v přípravce a mladším žactvu (úsměv). Victorka Šlesingrová trénuje ve starší kategorii a Rozárka Moravcová je v přípravce.

Dá se u nich již teď zjistit nějaký náznak genů po slavných otcích Michalovi a Ondřejovi?

Viděl jsem jejich pohybové schopnosti a dovednosti. Zda-li výhradně pro biatlon, tak to se ještě nedá v tak brzkém věku rozeznat. Nejdůležitější ovšem je, že mají vztah ke sportu a chodí něco po škole dělat. A také, že je podporují rodiče. Doufám, že holky všestranná příprava baví.

Zkuste si zahrát na proroka. Koho byste ze svých současných svěřenců viděl jako budoucí biatlonovou hvězdu?

Těžká otázka. Druhým rokem už je sice v dorostu, ale sázím na Michala Málka. Vloni jsme kolegům předávali šikovně vypadajícího Adama Hanuše. Z těch současných žáků mohu zmínit jméno Ondra Dušek. A po dlouhé době se nám blýská na lepší časy v děvčatech. Velice dobře se totiž jeví Lucka Málková a Jakešová.

Covid nás nepoznamenal

Jaký je v Letohradě zájem o biatlon po covidu?

Covid jsme samozřejmě zaznamenali, ale tím, že jsme venkovní sport, tak na nás neměl až takový dopad. Dařilo se nám udržet děti díky tomu, že trénovaly individuálně. Pomohlo nám i počasí, protože jsme měli zasněžený areál a ony tam mohly chodit. Nikdo tak neskončil v souvislosti s covidem.

Nabízí se srovnání s dobou před pandemií?

Podle mě se to veze na stejné vlně. Nějaké procento populace k biatlonu tíhne. Je plus minus stejné. Ovlivňují ho hlavně silné a naopak slabší ročníky dětí ve školkách.

Kdy byl v posledních letech nejvyšší zájem o biatlon?

Největší boom jsme zaznamenali po prvním mistrovství světa v České republice. V letech mezi roky 2013 a 2017 byl nárůst nejvyšší. Hodně to také bylo spjato s tím, že populačně bylo hodně dětí. Pak to šlo trochu dolů. Ale delší dobu už máme registrováno devadesát až sto žáků do patnácti let, kteří chodí pravidelně na tréninky a které musíme zabezpečit. Daří se to zásluhou patnácti dobrovolných trenérů. Respektive dva jsou z nich placení.

Láska jménem biatlon… Letohradský trenér žactva Jiří Faltus (vlevo) spolu s kolegou Petrem Grossmannem.
Biatlon se dostal vysoko do podvědomí veřejnosti

Kolik se hlásí ročně nových členů?

Přibližně deset až dvanáct. Takhle fungujeme zhruba deset let, takže se na tu stovku většinou dostaneme.

Děti jsou asi z Letohradu a okolí, viďte?

Přesně tak. Za žákovským biatlonem nikdo z velké dálky nedojíždí. Je to tak do třiceti kilometrů. Tak aby děti mohly po tréninku zpátky domů a v tomto věku nespaly samy mimo domov.

Zaměřují se letohradské základní školy na biatlon a mají pro tyto účely vyhrazené třídy?

V současné době ne. Dříve tady byly sportovní třídy. Skončily však svoji činnost.

Komfortní zóna dětí

Trenér v žákovské kategorii je možná tou nejdůležitější osobou při formování dítěte k danému sportu. Jaké to je v biatlonu?

Je to stejné. Biatlonoví trenéři se snaží děti zaujmout různými prvky. Tréninková náplň musí být pestrá. Je to hrozně důležitá součást jejich dalších kroků.

Ptám se také proto, že tento sport je docela řehole a nová generace dětí chce mít vše bez vynaložení úsilí. Setkáváte se s tímto jevem? Musíte našlapovat, nebo si jedete své zaběhlé metody sportovní výchovy?

Tohle je naprostá pravda. Vnímáme fakt, že komfortní zóna některých dětí je obrovská. Je těžší a těžší s nimi pracovat. Na druhou stranu od přípravky najely na nějakou linku a vědí, že nebudou mít nic zadarmo. Je to v nich zakódované a pak dřinu lépe snášejí, když jsou v žactvu nebo dorostu. A určitě se jim to bude hodit i v dospělosti, ať už u sportu zůstanou, či nikoliv. Když k nám někdo přijde v pozdějším věku, tak na něm přesně poznáme, že mu chybí naše návyky.

Stalo se i zde folklorem, že trenérům zasahují do práce rodiče?

Já si jedu svoje, protože co uplatňuji, mám v sobě z dob, kdy jsem v tom vyrůstal. Se mnou se také nikdo nemazal. Rodiče se snažím nechat za brankou areálu. Pokud se vyskytne problém s nějakým mým svěřencem, tak ho řeším s ním hned na místě. Kolikrát i po špatných zkušenostech máme spolu ve finále dobrý vztah. I když tam problém úplně není a rodič přesto zasahuje, tak to zanechá stopy na dítěti. Vnitřně to cítí a náš vztah už není takový. Takže tendence rodičů mluvit trenérům do práce jsou. Překvapuje mě, že se tak děje rovněž u rodičů, kteří si zažili tvrdou výchovu. Jsou ale i rodiče, které třeba neznám a vše funguje. Výborný vztah trenér – svěřenec je pro děti vkladem do dalšího života. Také se naučí chovat se k autoritám.

Je biatlon v žákovských kategoriích finančně náročným sportem pro rodiče?

Bez nějakých vyšších finančních nároků. Oproti dorostu, kde se počítá s přípravou v zahraničí. Bohužel sněhové podmínky jsou u nás nevyhovující. Naštěstí u žactva i v dorostu se snažíme naše svěřence materiálově zajistit. Mají zapůjčené lyže i zbraň. Díky tomu, že biatlonový svaz finančně podporuje trenéry, tak je biatlon dostupný sport.

Do startu mistrovství světa v biatlonu 2024 v Novém Městě na Moravě zbývá už jen deset dnů.
PŘEHLEDNĚ: Program mistrovství světa v biatlonu. Kdy pojedou české hvězdy?

Běh asi není mezi dětmi úskálím, ale jak je těžké učit střelbu? Navíc dítě a zbraň…

Děti fasují vzduchové zbraně, které nejsou nebezpečné. Samozřejmě záleží na mentální vyspělosti jedince. Někdo se učí rychleji, druhý déle. Střelba se trénuje od jedenácti let. Do té doby se jedná o všeobecnou přípravu. Běh na lyžích a další sporty. Pak přecházíme ke střelbě.

Plánujete s dětmi zase sledovat mistroství světa společně v klubovně, či dokonce chcete vyrazit na výlet do Nového Města na Moravě?

Jeden den bychom tam rádi zajeli. Díky tomu, že jsme absolvovali žákovský republikový šampionát týden před mistrovstvím světa, tak nyní máme trochu volněji. Určitě bude prostor otočit se do Nového Města jako skupina z Letohradu.

Berete to tak, že tím dovolíte dětem přičichnout si k atmosféře a chcete v nich vyvolat ještě vyšší motivaci jednou startovat na mistrovství světa až uvidí své vzory na vlastní oči?

To je to, co my trenéři od toho chceme. Ne každému se podaří vidět mistrovství světa na vlastní oči. Navíc, když se jede v Novém Městě světový pohár, tak trénujeme a máme závody. Teď nám to časově vyšlo a když je mistrovství světa takto poblíž, tak jim dopřejeme, aby děti viděly v akci své vzory.