Člověk se musí neustále učit novým věcem… Basketbalová veřejnost se teď musí po delší době učit, že první příčku neokupuje Nymburk, nýbrž Pardubice. V první čtvrtině základní část Kooperativa NBL navlékaly na šňůru vítězství jeden korálek za druhým. Už se jich tam houpalo devět, když v posledním kole propašoval nůžky na palubovku Jindřichův Hradec. Přesto pardubický trenér DUŠAN BOHUNICKÝ ani jeho tým neztratili nic na pohodě.

Trenére, jak byste zhodnotil úvodní čtvrtinu základní části z výsledkového pohledu?
Po výsledkové stránce je mé hodnocení pochopitelně pozitivní. Zaznamenali jsme pouze jednu prohru. I když musím přiznat, že většina zápasů, které jsme absolvovaly, byly hodně vyrovnané. Mimo jiné jsme dvakrát hráli prodloužení. Takže některé výhry nebyly až tak přesvědčivé.

A jaký máte pocit z předváděné hry vašeho týmu?
Především musím konstatovat, že hráči, kteří před sezonou rozšířili náš stávající kádr, jsou opravdovými posilami. Noví kluci změnili tvář naší hry k lepšímu. Náš projev už v úvodu sezony byl kolektivní. Oproti loňské sezoně nastal v naší hře posun. Mohli jsme rotovat všechny hráče. Tohle se skutečně povedlo!

Abychom jenom nechválili. Bylo něco, k čemu máte výhrady?
Musíme zapracovat na herních výkyvech v jednotlivých zápasech. Dokážeme se dostat do výhody deseti bodů, nicméně pak neudržíme laťku a náskok ztratíme. Zejména v domácích střetech byly tyto výkyvy markantní.

V úvodu soutěže jste měli těžký los. Doma jste si ale poradili jak s Děčínem, tak s Prostějovem. Nemohl být právě toto základní kámen vašich dalších úspěchů?

V utkání s Děčínem jsme podali hodně dobrý výkon. Zvládli jsme práci na útočné ale hlavně i na obranné polovině. Já osobně jsem si této výhry nesmírně cenil. A podobně to vnímali i hráči. Naopak zápas s Prostějovem byl velmi vyrovnaný a rozhodovalo se až v dramatické koncovce a následně v nastaveném čase. Podobná vítězství ohromně posilují sebevědomí týmu, což také na svých svěřencích pozoruji.

Vzal jste mi to z úst. Z vašeho družstva čiší mentální síla. Vždyť dvě třetiny zápasů první čtvrtiny soutěže jste urvali v koncovce. Zdá se, že příchody zkušených hráčů se vyplatily velmi brzy, co říkáte?
Už jsem to naznačil. Určitě nám pomohli. Jak Dušan Pandula, tak Ondra Kohout jsou na vypjaté zápasy zvyklí z play off. S nimi rostou výkony mladých hráčů. I když už není žádný mladík, v této sezoně je nepřehlédnutelný Lukáš Kotas. Svědčí mu role kapitána. Vidím na něm, že vyvíjí ještě větší aktivitu než v minulosti. Na obranné polovině odvádí svůj standard, nicméně v útoku hýří větší jistotou. Nenechává zodpovědnost na ostatních. Nesmím zapomenout ani na nováčka v národní basketbalové lize Jobiho Walla. Také jemu nechybí vysoké sebevědomí.

Nakousl jste téma mladé generace. Na pardubickém klubu je fascinující, jak začleňuje do týmu zelenáče. Dostávají hodně prostoru a když jsou na hřišti, ani neklesá kvalita vaší hry…
Trochu bych si dovolil oponovat. Jsou momenty v zápase, kdy se dostáváme do vysokého tempa a týmu se daří. Po nějaké šňůře vedeme o deset bodů a právě mladší hráči nedokáží změnit rytmus hry. Někdy to chce zpomalit a nezůstávat v jedné rychlosti. Ale je to o kvalitě jednotlivce, kterou získává zkušenostmi. Proto bych je nezatracoval.

V tom případě, když to víte a neustále jim dáváte příležitost třeba i za nerozhodnutého stavu, byste měl dostat metál za odvahu. Co vy na to?
(směje se) Pokud se mají mladí hráči někam posunout, nic jiného nám nezbývá. K čemu to je, že mladý kluk je čtyři roky zařazen do kádru dospělých a pak nedostane příležitost. Přeci není umění poslat mladíka na hřiště, když vedete o třicet. To byste dokázal hrát i vy. Musí být vhozený do vypjatých okamžiků od začátku zápasu. Musí se naučit řešit situace pod tlakem. Jen tak se zocelí a bude připraven pro další zápasy, potažmo sezony.

Ve venkovních zápasech pořádně brnkáte fanouškům soupeře na nervy. Vždy necháte domácí v naději a v závěru strhnete vítězství na svojí stranu. Tedy až na jednu výjimku. Povězte, jaký na to máte recept?
Už jsme se o tom bavili. Zkušenost se snoubí se sebedůvěrou. A možná bych ještě zmínil spojení vůle po vítězství. Za příklad může posloužit zápas na USK. Závěr dohrávali Ell Sanders, Dušan Pandula, Lukáš Kotas, Jobi Wall a Petr Bohačík. Tito starší hráči mladíky v týmu soupeře převyšovali. Zkrátka v klíčových momentech chtějí a umějí si poradit.

V posledním utkání první čtvrtiny se ale pověstné ucho od džbánu utrhlo. Proč?
V Jindřichově Hradci jsme sice prohráli o bod, ale já bych toto utkání nehodnotil úplně špatně. Nedokázali jsme ubránit jednoho hráče, když jsme v průběhu utkání měli změnit taktiku v jeho bránění. Ale jinak jsem neměl týmu moc toho vytknout.

Když to trochu přeženeme, muže tato facka v podobě první prohry a upozornění, že ještě nejsme dokonalí, vašemu mančaftu pomoci?
Víte, nemluvil bych o nějakém sestřelení z výšin. Tam jsme se opravdu nepohybovali. Tým si však uvědomuje cestu, po které jsme se vydali. Rozhodně z ní po jedné prohře nesejdeme. I kdybychom vyhráli, mašírovali bychom po ní stejně. Náš cíl pro tuto sezonu je jasně daný a my za účastí ve finále nekompromisně půjdeme.

Oproti loňské sezoně se Pardubice zatím mohou opřít, někdy výrazně, o střelbu zpoza trojkového oblouku. Laik by řekl, že to je základ k úspěchu. Jak vnímáte tuto skutečnost?
Trojková úspěšnost týmu je jedním z faktorů posunutí přechodové fáze. Když se vám v ní nedaří střelba za tři body, tak můžete běhat dopředu, jak chcete a je to zbytečné. V této sezoně tam běháme s tím, že hráči umějí ty své pokusy proměňovat. Ať už to jsou Jobi Wall, Dušan Pandula či mladý David Škranc.

Beksa se zásluhou velmi solidní trojkové střelby stává pro soupeře hůře čitelná, souhlasíte?
Naprosto. Soupeři se na nás skutečně hůře připravují. Nemohou otevřít prostor na perimetru a rovněž si musejí hlídat naše podkošové hráče a jejich nájezdy.Navíc máme širokou rotaci a nebezpečí hrozí prakticky od každého…