V jednom kole aneb z akce do akce… Pardubický basketbalový klub slavil šedesáté narozeniny a jeho vedení novými nápady rozhodně nešetřilo. A když se k tomu přidaly běžné starosti jako například výměna trenéra či ústředního rozehrávače, tak se prakticky nezastavil. S nadsázkou řečeno, generální manažer MARTIN MAREK pracoval pětadvacet hodin denně.

Pardubický klub slaví v tomto roce šedesáté výročí své existence. Nakonec mu muži dali dva velkolepé dárky. Jak vás hodně těší, že tomu bylo právě při jubileu?
Všechny nás to velmi těší. Přáli jsme si ozdobit oslavy šedesátého výročí nějakou třešničkou. Podařilo se nám před domácími fanoušky vyhrát Český pohár, čehož si nesmírně vážíme. Tým z letošní sezony se nesmazatelně zapsal do historie pardubického basketbalu. V lize jsme chtěli do finále, nicméně vzhledem k tomu, že jsme vstupovali do play off až z pátého místa, tak je bronz velkým úspěchem.

Vzhledem jaká je šedesát let doba, tak vy jste v pardubickém klubu, jak se říká, tři dny i s cestou. Jak se vám pozdává tato organizace?
Když jsem přicházel před sezonou 2009/10 do Pardubic jako hráč, okamžitě jsem vnímal vysoké ambice. Cítil jsem takový závan inovace, progresu, snahy hledat nové projekty. To se mi strašně líbilo. Jsem rád, že jsem tady mohl zůstat i po ukončení kariéry. Dnes už jsem toho součástí. Spoustu věcí realizuji a na dalších se podílím. Baví mě to a naplňuje. Už to pro mě není jenom práce, ale beru to jako poslání. S klubem jsem se hodně sžil.

Měl by tedy přesně takto fungovat sportovní klub?
Musíme brát v potaz, že Pardubice jsou oproti Praze menší město. Nicméně potenciál vybudovat silný sportovní klub je zde obrovský. Nacházíme se uprostřed republiky, je tady podpora města i kraje. Máme výbornou mládežnickou základnu. Můžeme hrát ve velké aréně i nově zbudované hale Dašická. V neposlední řadě lidé z Pardubic a okolí rádi chodí na sport. Hodně se společně s Pavlem Starou inspirujeme cizinou. Mapujeme trendy sportovního marketingu ve světě. Já strašně rád sleduji NBA a Euroligu. Stále hledáme nové projekty. Snažíme se jít po proudu zlepšování tak, abychom zachytili nejnovější pokrok. Pochopitelně v rámci českých podmínek a možností, které máme.

Nedávno skončená sezona byla na všech frontách neobvykle náročná. Co všechno jste realizovali?
(výdech) Byl to bláznivý rok. Hodně jsme si toho nandali, ale všechno jsme zvládli. Chtěli jsme zrekonstruovat Dašickou tak, aby se tam všechny složky cítily komfortně. Ještě lépe pracovat s fanoušky, což měla zajistit i Beksa TV. Tady musím zmínit Rendu Pešku, který si ji vzal pod patronát. Co se týče oslav, připravili jsme videomapping, druhý díl projektu s Komorní filharmonií Hrajeme spolu za Pardubice, organizovali jsme Final Four Českého poháru, dělali jsme galavečer, ročenku i výstavu pardubického basketbalu. Rozjížděly se mládežnické projekty, pokračovalo se v charitě a do toho jsme řešili spoustu věcí ve sportovním úseku. Jako změnu hlavního trenéra a ústředního rozehrávače. To jsou vždy dva články základní osy.

Před sezonou jste vyhlásili dva cíle: získat Český pohár a ukořistit finále. Tedy přesně stejně jako před tou minulou, která skončila na obou polích krachem. Nebylo to tedy příliš furiantské?
Vždy to vnímám z pohledu maximalizace potenciálu. Když vidíte tým, na co má, a jste o něčem přesvědčený, tak zkrátka nemůžete být alibista. Ve světě se razí jít cestou ambic. Tím se vytvoří konfrontační prostředí v klubu a hráče zlepšujete. Vím, že je to těžké v českých podmínkách prorážet. Na druhou stranu, když to budeme klukům vštěpovat už od mládeže, jsme schopni mentálně vychovat novou generaci. Je mi jasné, že se naši soupeři na nás vždy chystají. Proto největší výzvou našeho klubu pro příští sezony bude ustát tu roli favorita.

Konečný bronz se, na tu sezonní bídu, ukázal jako hodně cenná placka. Možná nejcennější za „iks" bronzů z posledních let. Co vy na to?
Souhlasím s vámi, že je to hodně cenná placka. Kdybychom se bavili před sezonou, že po základní části budeme pátí, asi bychom na to jen nevěřícně koukali. Stalo se, neustáli jsme několik zápasů, které jsme měli vyhrát. Nesmírně si ale vážíme toho, že jsme ve čtvrtfinále přešli přes Opavu, se kterou jsme měli v tu dobu hodně negativní bilanci. Proti Nymburku měly naše výkony stoupající tendenci, byť to výsledkově nevypadá. No a v sérii o bronz proti Prostějovu jsme už byli jednoznačně lepší.

Nemáte pocit, že letos bylo druhé místo hodně hratelné?
(vypálí) Ano, mám. Ale je to jenom pocit. Pokud nemáte výsledky ze základní části, je to k ničemu. Každopádně na konci sezony jsme měli nejpřipravenější kádr z ostatních finálových konkurentů. Bohužel jsme si to špatně rozjeli.

Triumf v Českém poháru se rodil v těžkých bolestech. V tu dobu stála za liga ze pendrek a ve „druhé" soutěži jste byli hned na začátku na pokraji vyřazení. Neříkal jste si, že je to zase všechno v trapu?
I když to možná navenek tolik nevypadá, já naše zápasy hrozně prožívám. V semifinále s Kolínem jsem věřil do poslední chvíle, že to obrátíme. Takže neříkal. Zvládnutá koncovka nám dala obrovský náboj pro finále, kde jsme Děčín přejeli.

V základní části jste nasekali patnáct proher, přičemž jste senzačně porazili Nymburk. Není to příliš vysoké číslo pro aspiranta finále?
Přiznávám, že je to vysoké číslo. Zmínil bych dva faktory, proč tomu tak bylo. Především oproti předchozím ročníkům se liga dost vyrovnala. I v uvozovkách slabší týmy podepisují hodně cizinců. my jsme se po úspěchu proti Nymburku dostávali do větší a větší křeče. Zejména při střelbě. Prohráli jsme doma s Děčínem, v Opavě, při videomappingu s USK, kdy jsme dali jen pětapadesát bodů. Potom další zoufalství v útoku doma s Kolínem. Tato šňůra vyvrcholila rezignací trenéra Dušana Bohunického po vstupním utkání do třetí čtvrtiny základní části. V zápase s Opavou jsme poněkolikáté v sezoně ztratili velmi nadějný náskok.

Vám se pak vydařila rošáda na trenérské lavičce. S Levellem Sandersem, který vytvořil sehraný pár s Tomášem Bartoškem, jste trefili do černého. Oba ale měli s koučováním v Kooperativa NBL minimální zkušenosti. Nešli jste v tu chvíli do rizika?
Měnit trenéra uprostřed sezony je velký zásah do týmu. A do rizika jdete pokaždé. To je součástí našeho byznysu. Žádný jistý tah vám nikdo dopředu neřekne. Důležité pro mě bylo, že Ell Sanders projevil zájem a bez nějakého rozmýšlení na nabídku kývl. Hned druhý den se zapojil do práce. I když je ten dotyčný nezkušený, jste trochu klidnější, protože vidíte, jak z něj sálá energie. A to bylo pro nás v tu chvíli zásadní.

Vůbec, ono měnit trenéry v průběhu sezony je pardubická specialita. Nicméně pokaždé z toho byl v poslední desetiletce bronz. Vojtko za Petra, Bohunický za Slowiaka a Sanders za Bohunického…
(rozesměje se) Ani jsem to neměl takto spočítané. Všeobecně se ale ví, že změna trenéra přinese krátkodobý impuls. Hráči se chtějí vytáhnout, více se snaží, bojují o nové role. A to u nás zafungovalo. Uvidíme jestli to bude platit dlouhodobě.

A pardubickému managementu se povedl ještě jeden majstrštyk – Lamb Autrey. Nejeden pardubický fanoušek by mohl prohlásit kup desetiletí. Jak jste na tom vy s hodnocením této transakce?
Nevím jestli kup desetiletí, ale každopádně jsme rádi, že se nám jeho přestup povedl. Lamb oživil naší hru, dal jí jiskru. Na pozici prvního rozehrávače má větší atletické dovednosti než Ell. Skóruje, když to tým nejvíc potřebuje, dokáže vzít na sebe zodpovědnost v koncovkách. Určitě má obrovský podíl na tom, že sezona nakonec byla úspěšná.

Zlomili jste také dva komplexy, co se týče soupeřů. Prvním z nich byla Opava. Ve čtvrtfinále jste ji vrátili všechna předchozí pokoření. A že jich bylo viďte?
Přesně tak. Před vypuknutím série jsme cítil z týmu ohromné odhodlání. To se projevilo hned v prvním utkání, kdy jsme měli obrovskou chuť tu šňůru přestřihnout. Opava prohrou rázem ztratila výhodu domácího prostředí. No a strašně nám pomohla zvládnutá koncovka druhého zápasu, kdy jsme vyrovnávali s klaksonem a poté urvali výhru v prodloužení.

Následovalo semifinále a v něm jste prokázali, že jste byli letos jediným týmem, který dokázal konkurovat Nymburku. Takovéto soudy musí potěšit, co říkáte?
Ano, potěší. Ještě více nás ovšem těší, že Nymburk stíháme po atletické stránce. Potřebovali bychom ale hrát více takových těžkých zápasů. Dlouhodobě. Abychom se adaptovali na jejich úroveň rychlosti a fyzičnosti. Především mladí hráči si tím musí projít. Když se totiž setkáte v sezoně s Nymburkem jednou v základní části a třikrát v play off je to hrozně málo.

Přesto, ty tři zápasy vám pomohly v sérii o třetí místo. Chvílemi to vypadalo, že s Prostějovem, který vás v minulých sezonách také nervově drtil, hraje právě Nymburk, nemyslíte?
(směje se) Souhlasím s tím, že jsme šli do série o bronz se zvýšeným sebevědomím, že se nám proti Nymburku dařily určité pasáže. Přestože byl Prostějov oslaben, hlavně na pozici pivota, tak byla hladká.

A splnili jste ještě jeden úkol. Svému publiku jste vytvořili v hale Dašická pravý domov…
Máme radost, že se lidé naučili na Dašickou chodit. Zápasy v poháru i play off nám ukázaly, že tam chodí rádi. To pomohlo i týmu.