Domácí basketbalisté v čele s hvězdou Portlandu Jusufem Nurkičem museli za každou cenu vyhrát a pomáhala jim k tomu zaplněná hala v Sarajevu. Proti tisícům však byli Češi a s nimi skupinka dvaceti věrných fanoušků. A po závěrečném klaksonu se radovala drtivá menšina. Čeští basketbalisté dosnili svůj příjemný sen o Číně.
Lvi splnili základní cíl pro vstup do zápasu: Neposadit domácí na koně, protože s podporou publika by se mohli zbláznit k nadvýkonu. Takže za to vzali a od prvních minut se pohybovali v plusu.
„Před každým zápasem si říkáme, že musíme do utkání dobře vstoupit. Teď jsme na to kladli zvláštní důraz, protože každý ví, co umí dělat balkánští fanoušci, když jejich tým vede,“ připomíná horkokrevné příznivce Bosny třetí nejlepší střelec českého týmu Vojtěch Hruban.
Druhá čtvrtina se ukázala věrnou kopií té první. V jednu chvíli lví náskok atakoval hranici deseti bodů. Vyšplhali se na vrch nad Sarajevem, nicméně rychle z něj spadli na zem a domácí vyrovnali.
„Vyprodukovali se nějaké chyby, soupeř se chytil a hala se rozjela. Na druhou stranu v poločase jsme stále vedli, takže to nebylo tak, že nás přejeli. Určitě jsme ale po průběhu poločasu čekali, že půjdeme do kabin spokojenější.
Po výměně stran si vzal slovo probuzený Nurkič . Nejdříve dostal Bosnu poprvé v utkání do kladných čísel a vzápětí dopomohl domácím k nejvyššímu vedení v zápase, které činilo čtyři body. A v tu chvíli začal úřadovat Vojtěch Hruban. První dal dvě mazací trojky a druhý devíti body v kuse, vrátil českým barvám vedení. A ještě jednou zaúřadoval Hruban. Trojkou s klaksonem stanovil stav po třetí čtvrtině 60:60. Přitom do utkání nastoupil s handicapem.
„Po utkání jsem byl zralý do postele. V našem týmu řádila nějaká střevní choroba. Já jsem dostal štafetový kolík jako poslední. Před zápasem existovaly dvě možnosti: buď odpadnu, nebo se herně zblázním. Naštěstí vyšla ta druhá. Hrál sem tak trochu v transu,“ přiznává nymburské křídlo.
Ve čtvrtém kvartálu atmosféra v padesát let staré hale houstla. A pekelnému prostředí začala podléhat i trojice rozhodčích. Jejich nejednotný metr odskákali obě české věže. Nejdříve se na Nurkičovi vyfauloval Jan Veselý a poté ho následoval Ondřej Balvín. Čekaly na ně tři krušné minuty. Naštěstí v tu dobu vedli o pět bodů. A závěr Čechů byl brilantní. S ohledem na to, že stejně jako před rokem na Euru už neměli zkušeného vysokého hráče.
„Na Euru i po něm jsme zvyklí na to, že často hrajeme v nižší sestavě. Kolikrát je to naše spása, protože umíme být rychlejší a u všeho dřív. Hodně nám pomohl parádní zákrok Satyho na Nurkiče, který si pak udělal na něm pátý faul. Ještě k tomu loňsku. Přestože to Euro dopadlo hrozně, tak v tom dlouhodobějším konceptu se nám vyplatilo. V tomto jsme byli před ostatními týmy napřed. Prakticky jsme šli do kvalifikace ve stejném složení. To se projevilo v té koncovce. Nerozklepali jsme se a zvládli ji s větší grácií než Bosna,“ poukazuje Hruban.
Obě utkání, jak doma s Ruskem, tak v Bosně měli společný ukazatel. Češi předvedli neutuchající bojovnost a nevzali se v žádném momentu. Výsledkem byly vydřené výhry 80:78 a 85:80.
„Až na úvodní čtvrtinu jsme nehráli nějak zásadně dobře. Ale dokázali jsme tu postupovou výhru umlátit až do konce. Neříkám, že jsme byli úplně lepší než Bosna. Spíše šťastnější. Důležité bylo, že jsme se v žádném okamžiku nesložili a pokaždé, když nám bylo ouvej, tak jsme se z té padací deky vyhrabali. Rozhodla naše vnitřní síla a srdce.
Se závěrečným klaksonem vytryskla na palubovce sarajevské haly radost. Nicméně taková normální radost.
„My jsme vlastně nevěděli, jestli jsme už postoupili. Nikdo si nebyl jistý, nikdo to nechtěl před zápasem počítat. Takže jsme po zápase nervózně pokukovali. Ještě v šatně po utkání jsme o postupu polemizovali. Ale teď už víme, že je hotovo,“ směje se Vojtěch Hruban.