„Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí, za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo ztuhly…“ Pamatujete na báseň Petra Bezruče? Je tady její nová verze. „Sto minut v lese a kopcích jsem běhala, za sto minut svaly mi únavou ztuhly, pak mě diskvalifikovali, ale nemlčela jsem…“ Tyto věty mohla klidně pronést po mistrovství světa ve francouzském La Fecláz pardubická orientační běžkyně MARTINA ZVĚŘINOVÁ. Chuť si spravila ve štafetě, kdy se svými kolegyněmi po šestnácti letech vybojovala medaili pro Českou republiku.
Martino, při vaší čtvrté účasti na mistrovství světa jste získala medaili. Je to pro orientačního běžce v osmadvaceti letech pozdě nebo brzy?
Brzy určitě ne (smích). V orientačním běhu potřebujete zkušenosti z různých terénů a především si uklidnit hlavu. Dvacet osm let je ještě málo. Alespoň pro českého závodníka (šibalsky mrkne).

Můžete blíže vysvětlit svojí narážku?
V Čechách je to horší v tom, že orientační běh člověka neuživí. Většina lidí provozuje orienťák v době studia. Po střední či vysoké škole už je to náročné. Závodník chodí do zaměstnání, trénuje a ještě má třeba rodinu. V jiných vyspělých zemích se dělá orientační běh na profesionální úrovni a na závodění a trénovaní je více času. Tam mohou očekávat úspěchy dříve.

Medaili jste získala v závodě tříčlenných štafet. Jak jste vzala skutečnost, že jste byla nominována?
O této skutečnosti jsme věděla už před odjezdem. Stalo se tak na základě výsledků v tomto roce. Musím přiznat, že jsem byla hodně nervózní. Naposledy jsem totiž na takové úrovni běžela štafetu před sedmi lety, při mém debutu na světovém šampionátu mezi dospělými. Bylo to zase něco nového, protože ve štafetě se musí člověk chovat jinak, než při individuálním závodě. Přece jenom neběží sám za sebe. Pomohlo mi, že jsme si s holkama den před závodem povídaly co a jak.

Který úsek vám byl přidělen a jak jste si na něm vedla?
Štafetu jsem rozebíhala. Závod mi vyšel perfektně. Neudělala jsem skoro žádnou chybu. Evě Juřeníkové jsem předávala na prvním místě.

Díky vám měla Česká republika dobře rozjetý závod. Možná i na medaili, na kterou se dlouho čekalo. Co vaše kolegyně na druhém úseku?
Na medaili se po prvním úseku nedá pomýšlet. V našem sportu se může všechno změnit během chvilky. Každá chyba je znát. Po prvním úseku se zdálo, že závod bude hrozně jednoduchý. Jenže opak byl pravdou. Tím jak byl kontaktní, dělaly se chyby a pořadí se neustále měnilo. Třeba Eva před průběhem shromaždištěm se posunula v mapě. Chyběla jí jedna kontrola, ale naštěstí si to rychle uvědomila. Klesla na sedmou příčku, ztratila půl minuty a stálo ji hodně sil než doběhla balík před sebou.

Jak to tak popisujete, vypadá to, že se jednalo o pěkné drama. Třetí úsek byl podobně napínavý?
To je slabé slovo (pousměje se). Dana Brožková začala infarktově. Při odebírání mapy se jí podařilo ji roztrhnout. Nejenom igelitový obal, ale i jeho obsah. Nejdříve se snažila zjistit jestli má zakreslenou celou trať. Kus chyběl, ale naštěstí jí pořadatelé dali náhradní. Ztratily jsme asi deset vteřin.

Brožková je ale velezkušená závodnice, kterou by neměla podobná věc rozhodit, nemyslíte?
To sice je, ovšem na začátek tak důležitého závodu, to není pro nikoho nic příjemného. Na druhé kontrole trochu zazmatkovala a ostatní závodnice nám opět cukly. Ale dotáhla se zpět do vedoucí skupinky. Ono vůbec na posledním úseku se pořadí přelévalo neskutečným způsobem. Chvílemi to vypadalo, že medaili mít vůbec nebudeme, že skončíme páté, šesté jako to bylo běžné v posledních letech. Pak zase chybovaly holky z jiných zemí a Dana v jednu chvíli vedla. Naštěstí před poslední kontrolou, která předcházela finiši, se udržela mezi třemi nejlepšími.

Štafetový závod charakterizujete jako závod plný chyb. To je v orientačním běhu normální stav?
Ne, ne. Francouzský terén byl velmi náročný, a to i pro zkušené závodnice. Střídaly se kupka, kámen, jáma. Stačilo proběhnout kolem kontroly dva metry, podívat se na druhou stranu a už nebyla vidět. A když se k tomu přidala nervozita, bylo chyb jako máku.

Vy jste si svoje odmakala na začátku štafety. Jak je závodnici, která už nemůže zasáhnout do dění na trati a jen sleduje, co se děje?
(vypálí) Děsně jsem to prožívala. Byla jsem hrozně nervózní. Teď už se běhá s GPS, která je umístěna v baťůžku na zádech nebo v podprsence, takže ostatní mají možnost sledovat, co se děje na trati.

Po doběhu Brožkové do cíle jste si mohla oddychnout. Získala jste stříbro. Cenný kov byl pro vás zadostiučiněním po individuálním závodě na klasické trati, viďte?
Hm. Vím, kam míříte. Doběhla jsme jedenáctá, což byl pro mě obrovský úspěch. Vždyť do té doby bylo mým nejlepším umístěním na klasice pětadvacáté místo. Jenže jsem se neradovala dlouho. Okamžitě po závodě mě diskvalifikovali.

Ještě než se dostaneme k příčině zrušení vašeho jedenáctého místa, pojďme k tomu, jak jste ho dosáhla…
Jednalo se o extrémně těžký závod. Musely jsme absolvovat desetikilometrovou trať s převýšením pět set metrů a navíc ve třicetistupňovém vedru. Věděla jsem, že musím jít opatrně a snažit se najít si co nejjednodušší cestu ke kontrole. Hned na té první mě překvapilo, že jsem doběhla o dvě minuty přede mnou startující Rusku Novikovovou. A ta není žádné ořezávátko (úsměv). Ve druhé půlce přišla krize, kdy jsem sotva tahala nohy. Ale udělala jsem jen dvě chybičku a do cíle nakonec doběhla těsně za elitní desítkou.

Radost vám ale zkazil pohled do výsledkové listiny: Zvěřinová DSQ! Co se rozhodčím závodu nelíbilo?
Měla jsem hodinky s GPS, což je podle pravidel nepřípustné. Bohužel však nerozlišují varianty GPS, zákaz je striktní. Ta moje je úplně primitivní model. Jediné co zvládne je změření vzdálenosti, a to bylo v kopcovitém terénu stejně na nic. Vůbec jsem ji nepoužila.

Zkoumal někdo vaše hodinky?
Ale jo, zkoumali. Jenže ti co je prohlíželi, nebyli lidé od orientačního běhu v pravém slova smyslu. Zjistili v počítači, že hodinky mají GPS a nazdar (ušklíbne se).

Využili jste možnosti odvolat se proti tomuto rozhodnutí?
Ano, podali jsme protest, jenže nikdo ho se mnou ani s nikým jiným z naší výpravy neřešil. A to mě naštvalo ze všeho nejvíce. Neměla jsme žádnou možnost obhajoby. Čekali jsme na verdikt, šli jsme se zeptat a dozvěděli jsme se, že příslušní lidé už odjeli. A víte co je nejhorší?

To opravdu netuším, povídejte…
Představte si, že mě na startu kontrolovali. Prohlédli mi hodinky a nechali mě vyběhnout. Místo aby řekli: Hele, s tímhle byste neměla běžet, raději to sundejte. A co udělal on? Odstartoval mě, odběhl k telefonu a zavolal do cíle, ať mi zkontrolují hodinky (naštvaně).

Martino, asi se nemá cenu se ptát, jak je závodnici, která nechá na trati duši a pak přiletí facka v podobě diskvalifikace…
Štve mě, že o tom rozhodují lidé, kteří tomu nerozumí, kteří sami neběhají. Neví, co je to trápit se sto minut v lese. Já sama před sebou mám čistý štít a jsem ráda, že to podobně berou i v družstvu. Pro ně prý jsem ta, která doběhla jedenáctá.

Kromě klasické trati jste pokoušela štěstí i na té krátké. Nakonec jste si i v individuálním závodě doběhla pro maximum. Potěšilo vás to?
Každý posun na mistrovství světa se musí brát jako úspěch. Skončila jsem dvaadvacátá a maximum si zlepšila o čtyři příčky. Jde to pomalinku (smích). Hlavně jsem běžela bez hodinek, abych zase nezavdala nějakou příčinu (ironicky). Ale chyb tam bylo dost.

Zmínila jste, že ve francouzských končinách byly náročné terény. Jsou sporty, kde si závodník může v klidu projít trať. Jaké to je v orientačním běhu?
Ani nápad (důrazně). Dva roky před šampionátem nesmí nikdo do terénu ani vkročit, natož aby se tam pohyboval. Tady to bylo specifické ještě v jedné věci. Zatímco v jiných místech konání mistrovství světa či Evropy dostanete starší mapy, tak tady nebyla k dispozici žádná. Závodníci tak vůbec nevěděli, co mohou očekávat.

Na závěr nám prozraďte jednu věc. Martina Zvěřinová preferuje klasiku nebo krátkou trať?
Raději mám závody na klasické trati. Daří se mi na ní běhat lepší výsledky. Závod je dlouhý a spousta závodnic neudrží koncentraci a dělá chyby. Navíc zaváhání se dají napravit. Na krátké trati je to horší, tam se omyly žehlí podstatně hůře (úsměv).

Jsou ještě další rozdíly mezi závody?
Především nejsou určeny délkou nýbrž časem. Klasická trať je pro ženy určena sedmdesát pět minut, krátká pak pětatřicet. Další odlišnosti jsou ve stavbě tratí. Na klasice bývají delší vzdálenosti mezi kontrolami a bývá tam volba postupu. To znamená: mám určeno v jakém pořadí musím kontroly posbírat, ale ne jak k nim musím dospět. Na krátké trati se vždy vyplatí jít co nejpřímější cestou.
Pardubická stopa

Krátká trať
16. místo Iveta Duchová, 22. místo Martina Zvěřinová

Klasická trať
11. místo Martina Zvěřinová – po doběhu diskvalifikována

Sprint
25. místo Iveta Duchová

Štafety
2. místo Česká republika, která nastoupila ve složení Martina Zvěřinová, Eva Juřeníková, Dana Brožková