Jeho olympijské mezníky… Pamatujete na rok 1996 a letní olympiádu v Atlantě? Jako kometa na ní zazářil, favoritům vypálil jezero Lanier a do Sezemic si odvezl dvě zlaté medaile. Po skončení závodnické kariéry kývl na nabídku stát se reprezentačním trenérem rychlostních kanoistů. Psal se rok 2008 a olympiáda se konala v Pekingu. Letos se svými svěřenci vybojoval v Londýně první olympijskou medaili.

V roce 2012 zabodoval i na funkcionářském poli. Byl zvolen prezidentem Českého klubu olympioniků pro Pardubický kraj. Sportovní velikán MARTIN DOKTOR vystřídal v křesle další legendu pardubického sportu Vladimíra Martince. Na setkání bývalých českých olympioniků se mimo jiné rozhovořil o poslání klubu.

Martine, co je náplní funkce prezidenta Českého klubu olympioniků pro daný kraj?
Víceméně se nejedná o žádné velké povinnosti. Hlavním úkolem je, jak se říká: udržovat oheň. Z těch oficialit je to setkávání z prezidenty ostatních krajů, které zaštiťuje region východní Čechy, hlavním prezidentem našeho regionu  a také z manažerem našeho klubu. Na schůzkách řešíme běžné věci, jako účast na akcích jednotlivých členů klubu. Vážnějším tématem pak je rozdělování financí pro naše členy, které proudí z centrály Českého klubu olympioniků.

Je tedy hlavním posláním Českého klubu olympioniků postarat se o bývalé vynikající sportovce, aby neskončili někde na ulici jako bezdomovci?
Přesně tak. Sdružení jednotlivých regionů, v našem případě východní Čechy, zakládají nadační fondy. Z těch peněz, které do nich seženou, nějakým způsobem zajišťují bývalé vynikající sportovce. Tímto se jim přispívá k malým důchodům nebo na léčení a podobně.
Legendy československého a posléze českého sportu by měly plnit ještě jedno poslání: být vzory pro mladší generace. Děje se tak?
Určitě. A nejvíce působí na nejmladší generaci. V podstatě na to se v našem klubu zaměřujeme. Když už máme nad nějakou akci patronát či přispíváme do nich cenami, tak se většinou jedná o soutěže mládeže.   Podle mého názoru právě v této kategorii je největší síla a možnosti působení slavných sportovců. Děti vidí, že i olympijští vítězové jsou normální lidé. Při pořádání různých akcí zjistí, že sportování není nic, co by nezvládli. Z tohoto hlediska je přínos klubu relativně velký.

Poslední větou možná narážíte na fakt, že z dětí se stávají peciválové. Místo času na hřištích ho tráví u počítačů…
Souhlasím s tím, že je to velký problém současné mladé generace. Děti sportovat nechtějí, navíc je k tomu nevedou ani rodiče. Tohle za ně nějaký klub olympioniků nevyřeší. Může ale pomoci dětem alespoň trochu je vtáhnout do sportovního dění.

Martine, opravte mě, jestli se pletu. Když už se nějaká akce koná, přijde na ní spoustu  sportuchtivých dětí. V čem je tedy zakopaný pes?
Mám podobný pocit. Nicméně opravdu se to týká té nejmladší generace. Pokud bych to měl přenést do našeho sportu, kterým je kanoistika, těch nejmladších dětí máme docela dost. Zase taková tragedie to není. Jenže čím jsou starší, tím je to horší. Najednou zjistí, že se dá zabavit  u počítače a nemusí se u toho makat. A sport je začne bolet. Můžete do nich hučet jak chcete, nepomáhá to.  Určitě se jedná o odraz celé společnosti. Nemusí jít jenom o sport, ale i o další oblasti, kde se musí vynaložit úsilí.

Setkání Českého klubu olympioniků regionu východní Čechy slouží především k debatovaní mezi jednotlivými sportovci. Probíráte s kolegy i ožehavé téma ohledně svých nástupců?
Jistě. Řada z nás má vztah ke školní mládeži. Buď mají ve škole své děti nebo vnuky, vnučky. Není výjimkou, že někdo z rodiny učí, protože velké procento jsou tělocvikáři. Takže mají vedle sebe lidi ze sportu. Vidíme do této problematiky daleko lépe než normální veřejnost. A také nejlépe víme, že něco s tím udělat, je strašně těžké.