Jak s určitým odstupem vnímáte svůj výsledek na olympiádě?
Kdyby se mě někdo zeptal před olympiádou, tak s časem ani umístěním asi spokojený nebudu. Na druhou stranu si teď říkám, že nemohu být nespokojený, protože jsem v tom závodě nechal až sto deset procent. Vydal jsem ze sebe neprosté maximum, co v daných podmínkách šlo. Zpětně musím být spokojený.
Je pro vás důležitější čas nebo umístění?
Na takové akci je důležitější umístění. Vždy říkám, že tam jsou chodci, kteří jdou bojovat o medaile. Mezi ně já nepatřím, pak tam jsou další skupiny. Já to vnímám tak, že pro mě je hlavní překonat sám sebe a vědět, že jsem ze sebe vydal maximum. To, na které jsem měl natrénováno. A samozřejmě se člověk snaží o co nejlepší umístění a čas.
Před olympiádou bylo vaším hlavním přáním, abyste zůstal především zdravý a mohl naplno závodit. Povedlo se to?
Nemohu říct, že úplně stoprocentně. Když jsme byli na kempu a potom i na soustředění před závodem v Sapporu, tak jsme u týmu měli fyzioterapeuta Honzu Vocáska, kterého dobře znám. Dost mi pomohl s nohou, protože už delší dobu mám problém s pravým hamstringem. Pořád mě to zlobí. Bylo to nejlepší za poslední dobu, ale při závodě to ještě byla jedna s věcí, která mě limitovala. Nechci se na to vymlouvat, každý má nějaké bolístky.
Jak velkou překážkou byly specifické klimatické podmínky?
Když se řekne 33 stupňů, tak to nezní tak hrozně. Když je k tomu vlhkost na devadesáti procentech a paří k tomu slunce, tak je to masakr. Začali jsem rychleji, šlo se mi dobře. Snad jsem nezažil padesátku, kde bych šel dvacet kilometrů zadarmo. Pak mě někde za dvacátým kilometrem začala bolet noha. Když jsem změnil techniku chůze a začal trochu kulhat, tak se na mně rozhodčí zaměřili. Začal jsem dostávat terčíky. Navíc, když není pohyb plynulý, tak není ani ekonomický a rychlý.
A k tomu ještě start závodu v 5:30 ráno. To bylo hodně extrémní?
Nic takového jsem nezažil, ale tolik mi to nevadilo. My jsme se na to dobře připravili. Když jsme přijeli do Japonska, tak jsme se vypsali třeba do šesti a postupně si režim posouvali a vstávali už týden dopředu ve čtyři hodiny. Ten posun už nebyl tak velký, vstát o dvě hodiny dřív už není tak hrozné. Bylo to docela v pohodě.
Jak vypadalo tedy ráno před startem? Museli jste tomu ještě něco přizpůsobit?
Bylo to celkem standardní. Jen pořadatelé požadovali, abychom byli dřív na trati. Tvrdili, že kvůli zácpám, ale ve dvě ráno moc nebyly (směje se). Podle mě jsou v tom Japonci až moc puntičkáři. Ve dvě hodiny jsme vstali, lehce jsme se nasnídali. To stejně není nic velkého, dám si nějaké tousty a džus. Pak jsme jeli na trať. Měli jsme karimatky, tak jsme se ještě na půl hodiny natáhli. Jinak to byl standard.
Jak na vás působila olympiáda ve srovnání s Riem před pěti lety?
Já jsem rád, že jsem zažil normální olympiádu. A celkem lituji sportovců, kteří byli v Tokiu a na další už se třeba nedostanou. My jsme nyní navíc závodili v Sapporu, prakticky to ani nebyla olympiáda. Byli jsme tady uzavřená komunita chodců a maratonců, bydleli jsme na hotelu a pak jezdili na trať. Olympiáda je vždy specifická tím, že se potkávají lidé z různých sportů. To tady nebylo. Na druhou stranu pořád můžeme být rádi, že jsme na nějaké olympiádě mohli závodit.
A pohledem výsledků? Po předchozí diskvalifikaci v Brazílii je tam teď dokončený závod…
To byl hlavní cíl. Mít dvě nedokončené olympiády, to člověk nechce. I když umístění není nějaké skvělé, tak pořád můžu říct, že mám dokončený olympijský závod. Musím říct, že jsem měl celkem nahnáno, protože už jsem měl tři terčíky. A chybělo ještě asi osm kilometrů před cíle. Naštěstí už další nepřišel. Byl to boj, ale je z toho aspoň umístění.
Podívali jste se potom do olympijské vesnice, kde byli další sportovci?
Přijeli jsme až na zakončení. Cestovali jsme během maratonu a do vesnice jsme přijeli někdy ve dvě, šli jsme se proklusnout a asi v pět se odjíždělo na závěrečný ceremoniál. Ve vesnici jsme potkali jen pár sportovců, kteří závodili v závěru olympiády. Jinak do 48 hodin po ukončení soutěže museli sportovci Japonsko opustit. My jsme měli výjimku, protože jsme byli v Sapporu, to nešlo logisticky stihnout.
Padesátikilometrová distance v chůzi končí. Co to znamená pro tuto sportovní disciplínu, že to bude nyní 35 kilometrů?
Těžko říct, já jsem pětatřicítku ještě nikdy nešel. Vypadá to, že bychom to mohli jít v říjnu na mistrovství republiky, to bude první zkušenost. Podle mě to bude spíše blíže dvacítce než padesátce. Tempo tam bude ostřejší. Když se řekne dvacet a padesát, tak to lajkovi zní jako hrozné štreky. Co se týče charakteru závodu, tak to je o něčem jiném. Dvacítka je tempová záležitost, zatímco padesátka je extrémní vytrvalost. A záležitost energetiky, aby to člověk zvládl.
Jaké jsou důvody této atletické změny?
Já to sám moc nevím, světová atletika se snaží vymýšlet inovace. Tvrdili, že z diváckého hlediska je padesátka nezajímavá, protože je dlouhá. To mi přijde jako nelogický argument, protože 35 kilometrů se stejně půjde dvě a půl hodiny. A to ještě padesátka může být pro diváka ke konci zajímavá, protože se to pořadí mění. Někdo může jít na 43. kilometrů s náskokem první a během sedmi kilometrů se může propadnout třeba na desátou pozici. Když přijde krize, tak bývá dost extrémní.
Další letní olympiádu bude hostit Paříž v roce 2024, co to znamená pro vaše další plány?
Nevím, tři roky nejsou zase tak dlouhá doba. Taky uvidíme, co tam bude za disciplínu, protože pětatřicítka se má jít příští rok na mistrovství světa a Evropy. Na olympiádě to ještě není potvrzené. Snad by tam měl být štafetový závod, a to v mixu, tedy muži i ženy. I vzhledem k mojí noze mám pocit, že sportovat chci. Stále jsem nedokázal, co bych mohl dokázat. Nyní určitě neplánuji končit. Spíše půjdu postupně rok od roku.
Pořád ve vás chuť závodit je…
Ano, pořád mě to baví. Od září nastupuji na doktorské studium na ČVUT, stále k tomu dělám školy. Do práce se neženu. Je to takový jiný život, který můžu mít teď. Mám pocit, že mi zatím dává víc sportovní život než ten profesní. Finance jsou pro mě na druhém místě, radši budu mít v životě zážitky.