Limit pro MS jste splnil mezi prvními, čímž vám jistě odpadly nervy a mohl jste se plně soustředit na vrchol sezony.

Je pravda, že od 13. května jsem mohl být relativně v klidu. Malinko mě mrazilo před republikovým mistrovstvím vícebojařů. Naštěstí mě už nikdo ze hry nevyšachoval. Na šampionát se totiž kvalifikovali dva s nejlepším výkonem. Měl jsem moře času na přípravu a forma podle přání i tréninkových dávek vygradovala na mistrovství světa.

Drtivá většina sportovců si dává před vrcholnou akcí svůj osobní cíl. Prozradíte ten váš?

Chtěl jsem skončit do desátého místa. Hodnota limitu 5846 bodů mě k tomu předurčovala, i když při libereckém výkonu jsem cítil rezervy. Podle mezinárodních tabulek jsem figuroval na sedmé příčce. Umístění v první pětce bych považoval za splnění snu. Co se týče bodů, chtěl jsem překonat hranici šesti tisíc.

Sen jste si splnil měrou vrchovatou. Stříbrná medaile budiž zřetelným důkazem a nejen pro vás příjemným překvapením.

Příjemné překvapení je slabé slovo. Po prvním dnu jsem si říkal, když zůstanu v pětce, bude to super. Po prvních dvou disciplínách druhého dne jsem začal přemýšlet i o medaili. Nakonec to dopadlo nad očekávání a rovněž zisk 6212 bodů je fantastický.

Jak si vysvětlujete zlepšení o více než 360 bodů během dvou měsíců?

Tak předně musím vysvětlit, že výkon z května je zkreslující. Měl jsem totiž v nohách těžký závod. Byl jsem unavený a také forma nebyla nic moc. Byl jsem přesvědčen, že minimálně pět disciplín bude lepších než v Liberci. Na druhou stranu přiznávám, že opravdu jde o výrazné zlepšení. Určitě mně k němu pomohli také skvělí diváci na ostravském stadionu.

V průběhu stříbrného osmiboje jste se až na jednu výjimku pohyboval na medailových příčkách. „Placka“ je tedy ve správných rukou.

Tak asi jo. Závod však byl velmi vyrovnaný. Od první do poslední disciplíny bylo prvních šest lidí narovnáno ve sto bodech. Stačilo zaváhání a naděje mohly být v tahu. Víceboj je hrozně ošidná disciplína. V okamžiku můžete přijít o všechno. Nejčerstvější je zážitek z mého závodu. Španěl Cáceres pořád vedl a na kilometru zkolaboval a skončil šestý.

Krize ho tedy postihla v ten nejhorší možný okamžik, kdy už není čas na nápravu. Vy jste byl po oba dny v pohodě?

Ale vůbec ne. Když jsem šel druhý den na snídani, bylo mi špatně. Měl jsem sevřený žaludek a skoro nic nemohl pozřít. Sebevědomí na minus dvaceti, bál jsem se, že bych mohl ztratit vydobyté pozice. Naštěstí po vydařených překážkách ze mě tíha zodpovědnosti spadla.

Zmínil jste 110 metrů překážek. Ve které disciplíně jste překvapil sám sebe a naopak, za kterou byste si s nadsázkou jednu vlepil?

Kromě již zmíněných překážek jsem velmi spokojen také se stovkou. Naopak mi nevyšla výška.

Fandily vám s trochou nadsázky celé Pardubice. Jaké byly gratulace bezprostředně po triumfu?

Když jsem po závodech zapnul mobil, naskočilo mi tam asi čtyřicet esemesek. Blahopřáli mi hlavně příbuzní, kamarádi a spolužáci z gymplu. Moc mě potěšila bezprostřední gratulace od ředitele gymnázia Otty Horáka a zástupkyně paní Žvakové.

Zarážející možná je, že se vám neozvali představitelé města…

To neřeším. Pro mě byla důležitá podpora kamarádů, lidí z oddílu a hlavně mých rodičů, kteří v Ostravě rovněž byli.

Přesto, že je stříbro fantastickým úspěchem, nemrzí vás s odstupem času, že to mohlo být třeba ještě o stupínek lepší?

Tak to v žádném případě! Jsem nesmírně šťastný a o zlatě vůbec ani nepřemýšlím.

Oslavy byly jistě velké. Kde se medaile z mistrovství světa slavily?

V Ostravě je k těmto účelům jako stvořená proslulá Stodolní ulice. Tam jsme také skončili. Ranní návrat hovoří o důstojné oslavě dost jasně. Pořádnou oslavu připravím i v Pardubicích. Kdy a kde to bude, však zatím ještě nevím.

Jak jste se svými protivníky během světového šampionátu vycházel?

Jsou to všechno fajn kluci a navázali jsme, myslím si, velká přátelství. Po závodech jsme si vzájemně vyměnili součásti dresů či teplákových souprav. Prostě, abych měl na každého památku. Od jednoho Mexičana jsem si pak přivezl také pravé sombréro. Vyměnili jsme si maily se závodníky snad z celého světa. Jedna trenérka mě navíc pozvala do Austrálie.

Desetiboj, respektive osmiboj, je velice náročná disciplína. Jak jste regeneroval?

Na konci prvního dne, tedy přesně po půlce osmiboje, jsem právě kvůli rychlejší regeneraci vlezl do barelu s ledovou vodou. Celý den jsem jedl jen banány a nějaké sladkosti. Večer mi bylo dost blbě. Ve stejném stavu jsem se pak vzbudil i následující den. Tak, jak jsem si večer říkal, že by to mohlo vyjít, ráno jsem už o tom zase tolik přesvědčen nebyl…

Dostal jste se po tak obrovském úspěchu do hledáčku manažerů?

Je fakt, že mě kontaktovalo několik manažerů s návrhem na spolupráci. Dokonce i ten, který zastupuje Romana Šebrleho. Je to ale vše rychlé. Musím se vzpamatovat.

Už si začínáte zvykat na život celebrity? Rozdáváte autogramy?

Život celebrity určitě nežiju. Je ale fakt, že jsem od svého úspěchu rozdal již asi deset autogramů. Dokonce mě poznali i nějací lidé na ulici. (smích)

Hedvičákova "raritní" medaile

Šestnáctiletý pardubický atlet Jaroslav Hedvičák se vrátil z nedávno skončeného mistrovství světa do sedmnácti let. To se konalo v Ostravě, kde v osmiboji obsadil fantastické druhé místo. Na svůj úspěch bude mít vzpomínku rovněž v podobě stříbrné medaile. Na radosti mu jistě neubere ani to, že na zadní straně této „placky“ je špatně vyrytý název České republiky. Organizátorům – či lépe řečeno výrobcům medailí – se totiž zaměnila ve slově CZECH písmenka, ze kterých tak vznikl poměrně raritní paskvil – CHECZ. „Již jsem přemýšlel o tom, že bych si to nechal někde přebrousit a opravit. Možná to ale nechám tak,“ řekl našemu Deníku student Gymnázia Mozartova v Polabinách Jaroslav Hedvičák.