Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Janečková: Se silami na dně, ale zabalit to nechtěla

Východní Čechy - Nic horšího jsem v životě nejela,“ říká Ivana Janečková, nejlepší Češka na Tour de Ski, o smrtícím výjezdu sjezdovky Cermis.

13.1.2008
SDÍLEJ:

Česká reprezentantka v běhu na lyžích Ivana Janečková. Foto: Deník/Michal Bogáň

Premiéru na Tour de Ski si na přelomu roku odbyla vrchlabská běžkyně na lyžích IVANA JANEČKOVÁ. Seriál osmi závodů v deseti dnech dokončila jako nejlepší česká reprezentantka na 35. místě. „Chtěla jsem být do třicítky, tak jsme z toho trochu zklamaná,“ hodnotila svou účast třiadvacetiletá lyžařka. „Na druhou stranu, mohla jsem to čekat,“ naznačila Janečková, že její příprava na vrchol letošní sezony nebyla úplně optimální.

Na konci září totiž podstoupila operaci slepého střeva a celý říjen proležela v posteli. Pořádně trénovat na sněhu tak prakticky začala až v listopadu, kdy už všichni ostatní za sebou měli pořádnou dávku naběhaných kilometrů a spíš ladili formu. A první závody? Ty si vrchlabská běžkyně odjela deset dní před začátkem Tour de Ski.
Ivo, co se vám jako první vybaví, když uslyšíte tato tři slovíčka – Tour de Ski?
Teď už jenom ta strašná sjezdovka (začne se smát). Nic horšího jsem v životě ještě nejela. Ale jinak to je pěkný seriál, i když si myslím, že osm závodů v deseti dnech je až moc. Ke konci už toho všichni měli plné zuby. Už i ta sjezdovka byla jen o tom se tam dostat. Kolikrát jsme si v průběhu říkali, tohle ne, tohle už nemůžeme jet, to je moc.
Takže říkáte, že to byla vydatná běžecká porce?
Bylo to dost obtížné. Bez pomoci fyzioterapeutů a masérů bychom se opravdu neobešli. Nohy tak bolely, že jsme vždy byli rádi, když jsme si mohli lehnout na to lehátko a alespoň trochu zregenerovat tělo. Člověk se na Tour musí pořádně připravit a nemůže to jet jen tak z lehkého tréninku nebo když je někdo týden předtím nemocný, jako byly třeba holky. Přeci jen po tom třetím, čtvrtém závodu se to začne projevovat.
Vy jste se cítila fit. Nelimitovala vás třeba ještě ta operace slepého střeva?
Možná trošičku. Poslední tři závody se mi začalo ozývat břicho, protože asi to ještě všechno nebylo v pohodě. Ta námaha byla hodně velká. Ke konci už to bylo takové nepříjemné. Jsem ale ráda, že jsem to dojela.
Chyběl vám hodně ten měsíc v přípravě, který jste strávila v posteli?
Ano, je to strašně znát, když na podzim takhle vynecháte. Když měsíc vynecháte v létě, je to nepříjemné, ale dá se to. Zatímco na podzim je ta ztráta obrovská. Všichni vlastně lyžovali od půlky září. Já jsem byla jednou na Dachsteinu a pak jsem v listopadu odjela až rovnou na sever, kdy už všichni mají nalyžováno. Navíc ze začátku jsem nemohla hned trénovat, protože jsem měla vysoké tepy. Myslím si, že mě to dost poznamenalo.
Všeobecně za nejnáročnější část Tour bylo pokládáno stoupání na sjezdovku Alpe Cermis. Co se vám honilo hlavou, když se před vámi vztyčovala běžkařská hora?
Loni jsem to viděla jen v televizi a říkala jsem si, to je teda kopec, to jsem na to zvědavá. A letos, když jsem dorazila pod kopec, tak ten pohled stál opravdu za to. Asi něco podobného, když stojíte ve Špindlu pod modrou, no možná i černou. Byly tam dvě části se sklonem dvacet osm procent.
A vyjela jste až nahoru nebo byste váš styl přirovnala chůzi na lyžích?
Jela jsem, i když … (rozesměje se) V lyžování tomu říkáme obkročák, a to je vlastně, jako když se jde. Myslím si, že kdo na to měl, tak se kopec dal vyjet vkuse, ale pak už to nebylo tak rychlé a vyšlo to skoro, jako ten obkročák. Záleželo na každém, jak se s tím popere.
Neměla jste obavy, že to nezvládnete a budete muset v průběhu stoupání odstoupit?
Po pravdě jsem si poslední kilometr říkala, že už to nemůžu dojet. Cítila jsem se strašně. Pořádně jsem ani nevěděla, kde je cíl. Před každým kopečkem jsem doufala, že už tam bude. Místo toho se ale přede mnou objevil další sráz. Byla by to ale škoda zabalit to, když absolvujete tolik závodů.
Přesto se určitě někdo našel, kdo vzdal?
Spíš už nenastupovali, když věděli, že nenaplní své ambice, a šetřili se na další svěťáky. Přeci jen člověka to trochu posadí na zem a chvilku se z toho bude vzpamatovávat.
Asi mi neřeknete, že podobné výjezdy máte zahrnuty v tréninku, že?
Sjezdovku teda rozhodně ne. (znovu vytryskne smíchem) Myslím si ale, že spousta lidí bude na příští Tour de Ski sjezdovku trénovat.
Takže to byla vaše první závodní zkušenost s takovým kopcem?
Ano. Jezdit takhle do kopce jsem byla zvyklá akorát z kolečkových lyží, kde nás čekaly například pěti, šesti kilometrové prology. S tou sjezdovkou se to ale nedá srovnat. To mi teď přijde, že jsme jezdili po rovině. Fakt to byl extrém.
Pro diváky, kterých se kolem trati tísnilo víc než dost, to ale bylo nesmírně atraktivní.
Kolik tam bylo lidí, mě samotnou překvapilo. Hnali nás nahoru, a to i spoustu českých fanoušků. Pro diváky to bylo asi super, ale já bych radši jezdila závody, kde to má s lyžováním trochu více společného.
Byly tedy poslední metry závodu tím nejhorším, co vás během všech osmi etap potkalo?
Určitě. Když ale vezmu úplně posledních sto metrů, kdy už byl vidět cíl, moc jsem se těšila, až za tou čárou lehnu a budu to mít všechno za sebou.
Sjela jste si pak sjezdovku dolů?
Samozřejmě. I na to jsem se těšila. Když už jsem to teda vyjela nahoru, musela jsem si to sjet i dolů. Byl to trochu rozdíl. (vykouzlí další úsměv)
Tak sjezdovka je asi zážitek, na který nezapomenete. Odnesla jste si z Tour ještě nějaký další?
Docela se mi to líbilo v Praze, kde se z toho stala taková divácká show. Další nejlepší okamžik byl asi, když Lukáš (Bauer – pozn.) vyhrál ten první závod. Říkali jsme si, že to je super.
A on pak vyhrál i celou Tour. Jak jste prožívala vy tento úspěch českého lyžování?
Bylo to neuvěřitelné. Pro spoustu lidí i velké překvapení, ale ti, co Lukáše znají, vědí, že on na to opravdu má. Když byl stále blíže a blíže té vysněné metě, pozvedávalo to i nás všechny ostatní.
Dařilo se však i dalším našim běžcům. Dá se tak říct, že muži se vytáhli a …
(se smíchem doplní) ženy byly daleko v poli poražených. Bohužel nám holkám se to moc nepovedlo. Uvidíme, jak se vyvine celá sezona. Doufám, že do února formu poladíme dobře a předvedeme se v Liberci. Věřím, že to už nebude takový propadák jako na Tour. Takové výsledky, co předvádí Lukáš, ale asi od nás neočekávejte. (smích)
Jaké cíle jste si před Tour dávala?
Chtěla jsem skončit do třicítky. To se mi nepodařilo, tak jsem z toho byla trochu zklamaná. Na druhou stranu mohla jsem to čekat. Asi ten výpadek, je tak moc znát, že opravdu na to ještě nemám.
Nakonec z toho bylo 35. místo …
Je to takový můj průměr. Moc jsem to nepokazila, ale ani se moc nevyšvihla. Zrovna nadšená z Tour být ale nemohu. Přesto jsem ráda, že jsem to absolvovala. Konečně vím, jaké to je.
Proč jste se vlastně již nezasáhla do loňského ročníku?
Dvě tři neděle po Tour jsme měli mít mistrovství světa do 23 let a tím, že se Tour nejela v Čechách, rozhodli jsme se šetřit síly. Opravdu Tour není žádná sranda a pár sil vám ubere. Nakonec však to šetření bylo na nic. Třiadvacítky nám pro nedostatek sněhu přeložili a jely se až na začátku března.
Jak teď po pondělním návratu do Vrchlabí relaxujete?
Užívám si domova, užívám si kanape a na internetu doháním, co se v Čechách nového událo a co se napsalo o nás. Chodím také na procházky. Bohužel z Itálie jsem si přivezla pochroumané rameno, tak se ho snažím dát dohromady.
Kdy se vám to stalo?
Při vyjíždění po posledním závodě.
Dá se s tím trénovat?
Dá, ale zatím bez hole.
Před sezonou jste vyhlásila, že byste se ráda umisťovala kolem dvacátého místa. Podaří se to ještě?
Doufám, že jo, že se to všechno dá dohromady. Chtěla bych jezdit stabilněji.

Tour de Ski: Osm závodů v deseti dnech očima Ivany Janečkové

1. závod (Nové Město na Mor.). – 3,3 km klasicky: 48. místo (ztráta na vítězku -1:00,2). Prolog, tak ten byl hodně špatný. Zatím mám trochu problémy se rozjíždět na krátké trati. Když jsem se tak na druhém kilometru cítila nastartovaná, už bylo pozdě. Zvláště poté, co ten třetí kilometr byl z kopce. Myslím, že jsme neměli úplně dobrou mázu nebo alespoň já jsem se s tím nedokázala poprat. Ze 48. místa jsem byla hodně zklamaná, asi nejhorší, co jsem kdy jela.
2. závod (Nové Město na Mor.) – 10 km volnou technikou: 38. místo (-2:20,5). Skejt se mi jel dobře. Cítila jsem tam i sílu, bylo to úplně něco jiného, než klasika. Měla jsem z toho dobrý pocit. Říkala jsem si, jo to půjde, forma se vrací.
3. závod (Praha) – sprint na 1000 metrů volnou technikou: 48. místo (-9,19). Sprinterka zrovna nejsem, tak z mého pohledu to byl trochu zbytečný závod. S tím, že bych se kvalifikovala mezi prvních třicet jsem nepočítala.
4. závod (Nové Město na Mor.) – stíhačka 10 km volnou technikou 37. místo (celková ztráta -5:00,2). S holkami jsme byly naskládány za sebou, a počítaly jsme, že bychom mohly dorazit skupinku před námi, na kterou jsme měly asi dvacetivteřinovou ztrátu. Bohužel se to nepodařilo. Tak jsem alespoň měla dobrý pocit z toho, že jsem zůstala v té naší skupince na první místě. Přesto, jsem skejtařka, a věřila jsem si na víc.
5. závod (Nové Město na Mor.) – 10 km klasicky: 34. místo (-2:17,1). Při stíhačce jsem se necítila úplně nejlépe, a proto druhý den do klasiky jsem myslela, že už ani nemůžu nastoupit. Když jsem se ráno probudila, říkala jsem si, tak to je průser. Bolely mě tak nohy, že jsem ani nemohla vyjít schody. Nechtělo se mi vůbec nic. Začínala jsem toho mít plné zuby. Hlavně, jsem si vůbec nevěřila a lyže jsem si nechala namazat tak, aby se mi to nesmekalo. Servismani na mě koukali, že to není úplně košér, že sice vyjedu kopec, ale potom, ať se nedivím, že mi to dolů nejede. Já ale potřebovala mít jistotu, protože jsem se opravdu necítila dobře. Nakonec jsem zajela nejlíp z holek. Byl jeden z mých lepších závodů.
6. závod (Asiago) – sprint 1200 metrů volnou technikou: 46. místo. Strašný, ani jsem se nemohla rozjet, natož jet rychle. Věděla jsem, že to bude špatný. Sprint v Praze byl hrozně lehký, tady nás čekali dva kopce. Navíc jsme den předtím jeli do ve Val di Fiemme, odkud to do Asiaga byly dvě hodiny. Vyjížděli jsme ráno asi v šest hodin, ale protože sněžilo, cesta nám trvala asi o tři čtvrtě hodiny déle. Na místo jsme tak dorazili takřka na poslední chvíli, vzali jsme si lyže, jeli se rozjet a startovali jsme. Spousta lidí ale dorazila se zpožděním. V kolik jsem vstávala? Asi ve čtvrt na šest. A večerka? Ta měla být asi tak v půl deváté, bohužel vedle v pokoji byly nějaké malé italské děti, které vyváděly, sice je maminka okřikovala, ale nějak to nebraly v potaz. Jestli jsem usnula kolem jedenácté, tak to bylo dobré. Ráno se mi opravdu dobře nevstávalo.
7. závod (Val di Fiemme) – 10 km klasicky: 32. místo (-1:24,4). Zdejší tratě se mi vždy velmi líbí, jsou krásné, běžecké, ne moc stromečků. Pokud je dobře namazáno, dá se krásně jet. Většinou se mi tady i dařilo. Myslím, že jsem ten hromaďák nejela zase tak špatně. Bylo těžké namazat, protože teplota se pohybovala kolem nuly. Vlastně dole nám to šlo výborně, vyjelo se ale na kopec a měli jsme bakule, takže jsme to museli okopávat. Myslím, že všichni viděli, jak Lukáš „vyrazil“. To také nebylo úplně nejlepší. Naši servismani to ale zvládli výborně, měli jsme jedny z nejlepších lyží. Se závodem jsem mohla být spokojená.
8. závod (Val di Fiemme) – 9 km volnou technikou: 35. místo (konečná ztráta -11:41,0). Nevěděla jsem, co mě čeká, tak jsem se zeptala Helči. A ta mi řekla: Prostě to je kopec a jedeš, a prostě to vyjedeš. Pokus se nepřemýšlet, jestli máš jet normálně nebo pajdákem. Nešetři se pod kopec, protože to nemá cenu, stejně rupneš a je jedno, jestli v půlce nebo až ve třech čtvrtinách. Opravdu povzbuzující slova. To, jaký kopec to je, mě ale překvapilo.
 
13.1.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Martin Kolovratník kandiduje do Sněmovny za hnutí ANO.

Chystáme on-line: Kolovratník bude odpovídat čtenářům

Kdo se bojí Virginie Woolfové. Jindřiška Janoušková a Josef Pejchal.

Stotisící návštěvník Východočeského divadla je „za dveřmi“

Pardubická univerzita hledá nového rektora. Kandidát je jeden

Pardubice - Akademický senát Univerzity Pardubice bude v úterý volit kandidáta na funkci rektora pro následující čtyři roky. Na funkci je navržen jediný kandidát, vedoucí Katedry fyzikální chemie Fakulty chemicko-technologické Jiří Málek.

Pardubičky to ženou vysoko. U Borku došla trpělivost s tendenčně řízenými duely

Pardubicko - Černý kůň zkrocen. Fotbalové Moravany senzačně vyhrály na půdě druhého celku krajského přeboru. O soutěž níže planou emoce. V Pardubičkách se vaří krev z výkonu sudích v Načešicích. Přeloučský trenér spílá hráčům za odfušovaný zápas.

VÍME PRVNÍ

Vražda v Krasíkově. Zřejmě kvůli neshodám a alkoholu

Krasíkov - K vraždě asi 45letého muže z Třebařova došlo v sobotu v obci Krasíkov na Orlickoústecku. Na svědomí ji má podle dostupných informací jeho partnerka M. K. Muže zabila při hádce.

ON-LINE: Simeon Karamazov dnes odpovídal na vaše dotazy

Pardubice - Vysokoškolský učitel, poslanec a lídr krajské kandidátky ODS pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Simeon Karamazov dnes od 10 hodin odpovídal čtenářům Deníku v on-line rozhovoru. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení