Legenda. Ten, kdo získá deset titulů se navždy zapíše do historie. A žádný se nebude ptát, jakou měl v té době formu nebo konkurenci. Koulařka pardubické Hvězdy JANA KÁRNÍKOVÁ se stala tou zmíněnou legendou. Na nedávném mistrovství České republiky si pověsila na krk desáté halové zlato.

Jano, získala jste svůj desátý titul v hale. To už stojí za komentář, nemyslíte?
Svůj první titul halového mistra České republiky jsem získala v roce 2003. Od té doby jsem vždy na čele českých tabulek. Až v loňské halové sezoně, kdy jsem řešila problémy s páteří, mě dokázala jedna ze soupeřek překonat.  Ale hned v létě na dráze jsem jí prohru vrátila. No a letos jsem si vzala sebraný pomyslný trůn v hale zpět.

Není to už tak trochu nuda být pořád nejlepší?
Není! Je to naopak fajn, vědět, že jste nejlepší v republice.  Věřte, že člověka to těší. Možná je to i důvod, proč ještě ve své závodní kariéře pokračuji. Je to určitá zodpovědnost. Nechce se mi končit, dokud tu není nějaká nástupkyně. A hlavně si život bez sportu nedokážu moc představit. I když je to někdy opravdu náročné, tak to za to stojí.

Který z těch deseti titulů považujete za nejtěžší a naopak který byl pro vás nejlehčí?
To je těžké posoudit. Každý ze šampionátů je jiný. Vždy děláte to nejlepší co můžete, abyste předvedl co nejlepší výkon. Hodně záleží na psychické pohodě. Nejsem si jistá, který šampionát byl nejtěžší, ale za relativně nejjednodušší považuji ten v roce 2010. Tehdy jsem si v hale vytvořila osobní rekord 17,30 metru. Navíc můj náskok před ostatními děvčaty byl přes dva a půl metru.

Můžete nás vtáhnout do děje posledního zlatého závodu?
Již v prvním pokusu jsem předvedla 15,65 metru. A v podstatě bylo rozhodnuto. Žádná jiná ze startovní listiny se totiž ještě nikdy nedostala za hranici patnácti metrů.

Takže žádná vážná soupeřka?
Přesně tak. Vážná soupeřka se letos nenašla. Markéta Červenková, která se v loňském roce přiblížila k šestnácti metrům v hale, nestartovala. A tak jsem si závod mohla v klidu užít s vědomím, že titul mám skoro jistý.

Jak byste okomentovala svůj výkon, potažmo nejlepší hod?
Se svým vystoupením nejsem úplně spokojená. Očekávala jsem jsem výkon mnohem lepší. Nicméně  nedařilo se mi technicky. Zahájení soutěže hodem 15,65 metru bylo uklidňující z pohledu titulu a mohla jsem se tak soustředit na další pokusy. Po dalších dvou nezdařených pokusech jsem se zlepšila na 15,85 metru a posledním pokusem jsem předvedla výkon 16,03 metru. Není to úplně málo, ale očekávání bylo jinde. Když se ale nedaří technicky a odvrh je uspěchaný, tak se nedá hodit o metr dál.

Prý jste měla těsně před šampionátem  narozeniny. Byl to nejlepší dárek?
Mistrovský titul mi nikdo nedaroval, musela jsem si ho vybojovat. Příprava byla náročná, proto ho nepovažuji za dárek k narozeninám, které jsem měla dva dny před šampionátem. Kolikáté, bych raději nezmiňovala (smích).

Dělala jste před letošním mistrovstvím něco jinak než v předchozích letech?
Dva roky po sobě jsem se v zimě vždy potýkala se zdravotními problémy, takže nějaké změny nastaly. Ale rámcově byla příprava stejná. Jen jsem trávila více času v Nymburce, kde jsou lepší podmínky na přípravu. V Pardubicích pořád chybí atletická hala. Fyzicky jsem se letos připravila velmi dobře a doufám, že když doladím techniku, tak zase budu dávat pokusy za sedmnáct  metrů.

Jaké jsou vůbec v hale ve Stromovce na házení podmínky?
V hale Otakara Jandery v pražské Stromovce se mi hází dobře. Je tam příjemné prostředí. Hlavně to tam dobře znám, dva roky jsem tam dříve trénovala u trenéra Šilhavého. Diváci jsou v blízkosti sektoru a mohou tak vytvořit příjemnou atmosféru. Mám z této haly i svůj nejlepší soutěžní výkon 17,30 metru.