Sportovní osudy bývají často nevyzpytatelné… Měl nakročeno k závratné kariéře. V jednu dobu se mohl chlubit vizitkou nejlepšího českého plavce. Splnil se mu sen všech sportovců a on startoval na olympijských hrách. Jenže nejdříve se kolečko zadrhlo, pak se utrhlo a řítilo se ze strmého kopce. Už ho nikdy nenašel. JIŘÍ JEDLIČKA (5.2. 1987) dal v nejlepším věku sportovce plavání vale a po chvíli bloudění se vrhl na dráhu trenérskou i manažerskou. Jeho jméno zaštiťuje nový projekt pro malé děti.

Jirko, ještě než se dostaneme k vaší funkcionářské aktivitě, prozraďte, proč jméno Jedlička zmizelo z plaveckého světa?
Ještě nezmizelo (smích). Ne, vážně. Po olympijských hrách v Pekingu jsem si potřeboval od plavání odpočinout. Nesplnil jsem své ambice a ze svého výsledku byl nešťastný. Na druhou stranu jsem věděl, že jsem za to úplně nemohl. Ovlivnilo to hodně skutečností, ale jako sportovec s tím nic neuděláte. Můžete si jenom postěžovat. Ale zkuste se naštvat a odjet ze zaplaceného soustředění v Hongkongu. Větu typu: Musíš se s tím nějak porovnat, jsem znal už nazpaměť.

Z vašich slov vyplývá, že jste přijel z Číny pořádně rozladěný. Jak dlouho trvala vaše pauza?
Trénoval jsem, netrénoval jsem. Bylo to takové polovičaté. Nakonec jsem ještě odjel na zimní mistrovství Evropy. Byť jsem si tam zaplaval osobáky na 50 i 100 m prsa, nebyl jsem z toho bůhvíjak odvázaný. A potom přišel podraz ze strany vedení svazu.

Povídejte, co se stalo?
Dokonale mě rozčarovala skutečnost, že jsem se vůbec nedostal do pětičlenné nominace na Plavce roku 2008. Pak jsem se dozvěděl, že na mě prostě zapomněli. Přitom jsem před olympiádou zaplaval nejlepší český výsledek na evropském šampionátu v dlouhém bazénu. Šesté místo z Eidhovenu vůbec nebrali v potaz.  A připomínám, že i když se mi tolik nedařilo, zaplaval jsem na olympiádě druhý nejlepší výsledek z českých reprezentantů. V anketě přede mnou skončili lidé, kteří ani na olympijských hrách nebyli.

Jak jste si tento krok svazu vysvětloval?
Nechápal jsem. Týden před vyhlášením jsem se dozvěděl, že v nominaci nefiguruji. Už to nešlo řešit. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. V tu chvíli je člověk krátký a veškerý humor jde stranou.

Nikdo se asi nemohl divit, že jste byl znechucen. Rozhodl jste se kvůli tomu s plaváním praštit?
Byl jsem hodně zklamaný. Absolutně jsem neměl chuť do plavání. Úplně jsem ztratil motivaci do další činnosti. Takže jsem při tréninkovém výpadku nebyl schopen závodit na úrovni.

Celý život plavete a pak takové rozhodnutí zčistajasna. Ve dvaadvaceti letech. To je tak jednoduchá volba?
Právě, že není. Jenže těch ran bylo více. Tu největší mi zasadil oddíl SCPA Pardubice. Dostal jsem distanc, že jsem ho nereprezentoval na semifinále družstev. Byl jsem nemocný, omluvil jsem se a za všechny medaile a úspěchy, které jsem pro něj získal, jsem nesměl půl roku závodit. Tím pádem mi bylo znemožněno cokoliv. Jakmile dostanete takovouto stopku, vyrazí vás z resortního střediska. Takže mě vyhodili z vysokoškolského centra. Reprezentanta, který se měl připravovat na další olympiádu. V České republice se místo pomáhání v růstu sportovce házejí klacky pod nohy. Mohu říct, že mi pardubický oddíl zničil kariéru.

S trochou nadsázky se dá konstatovat, že jste se ocitl na dlažbě…
Proč nadsázky, ono to tak skutečně bylo (důrazně). Přestoupit do jiného oddílu jsem nemohl, protože mateřský za mě mohl chtít až sedmdesát tisíc. Takovou částku by nikdo nedal. Je to ale směšné, protože pardubický oddíl mi nic nedával. Všechno jsem si hradil ze svého. Snažili jsme se to pytlíkovat v naší rodině a proplouvat, jak to šlo. Po zákazu činnosti ovšem přestal proudit i ten zbytek financí na podporu sportovce. Byl jsem bez prostředků, navíc jsem trénoval v kondiční dráze. Do bazénu jsem musel chodit včas, kdy tam ještě nebyli normální lidé. Pohár tak definitivně přetekl a mě napadla spásná myšlenka. Odjet do Austrálie.

Počkejte, to je tak jednoduché, říci si: Všechno mě tu štve, jedu do Austrálie?
To samozřejmě ne. Měl jsem tam kontakty, které jsem získal v roce 2007 při mistrovství světa. Nadělal jsem si tam pár známých. Už tenkrát se mi tam hrozně líbilo a chtěl jsem se tam jednou vrátit. Akorát mě nenapadlo, že to bude tak brzy. Ale byla to ideální příležitost. Doma mi sebrali plavání, neměl jsem práci. Navíc jsem se mohl zdokonalit v angličtině.

Jaká tedy byla australská mise?
Nejdříve jsem pracoval a chodil do školy v Sydney. No a pak se objevila fantastická nabídka trénovat v jedné z nejlepších australských skupin. Toho jsem využil a  půl roku trénoval se šesti olympijskými medailisty. Dělal jsem například sparingpartnera světovému rekordmanovi Brentonu Rickardovi.

Co následovalo po vašem návratu od protinožců?
Při dlouhém letu z Austrálie jsem měl možnost hodně přemýšlet. Usoudil jsem, že české plavání je hodně pozadu a musí se mu nějakým způsobem pomoci. Za svůj plavecký život jsem nasbíral nějaké zkušenosti. Co nějaké, velké zkušenosti. To se umocnilo mým pobytem v Austrálii. V této plavecké velmoci žádný jiný český závodník netrénoval. Dostali se maximálně do Ameriky a určitě ne do tak kvalitních skupin. Troufám si říci, že jsem nabyl zkušeností, které má strašně málo lidí v Evropě, natož pak v České republice.

Jirko, tvrdíte, že chcete českému plavání pomoci. Jak to chcete udělat?
Jediná možnost, lépe řečeno, ta nejlepší, je jít vlastní cestou. Nemá cenu se vracet do nějakého oddílu, kde jsou staré struktury a lidé o plavání kloudně nic nevědí. Takže jdu na vlastní pěst.

Jiří Jedlička se vrací k plavání alespoň trenérskou a manažerskou dráhou. Stojí v čele nového projektu. Popište o co jde?
Chceme podpořit a naučit malé děti sportovní všestrannosti. Přesněji řečeno, od pěti let, první, druhá třída. Kamenem úrazu v České republice je to, že děti nemají u nás všeobecné sportovní základy. Cílem projektu je připravit děti na to, aby se mohly specializovat na ten daný sport.

Můžete srovnat současnou vizi s realitou vašich dětských let?
Jakožto plavec jsem měl trochu problémy. Co se týče gymnastických základů, tak to bylo v pohodě, ovšem úplně mně chyběly ty atletické. Oproti jiným plavcům jsem ale na tom byl ještě dobře. Co si budeme povídat, ke každému sportu atletiku potřebujete. Například pro míčové hry. Ty jsou dobré pro zábavu, kdy sportovec potřebuje odpočívat. Nemůže totiž ležet na zádech, musí mít aktivní pohyb. A pokud bude tento doplňkový sport nějakým způsobem umět, bude se mu dělat dobře. Je důležité, aby sportovci například uměli jezdit na běžkách, aby nemuseli trávit zimu jen v bazénu či na atletickém oválu.

Chcete tímto konkurovat sportovním oddílům nebo se jedná o úplně jiný formát?
Ne, v žádném případě nechceme nikomu konkurovat. V případě našeho projektu se jedná o něco úplně jiného. Jednotlivé oddíly jsou zaměřené na konkrétní sport. My se budeme věnovat všestrannosti. Na druhou stranu nevylučuji, že se v budoucnu nezačneme orientovat také úzce na jednotlivé sporty. Jsem plavec, takže plavání. Uvažujeme také o specializaci na atletiku. Ze začátku je ale potřeba vytvořit velkou základnu dětí, které budou všeobecně sportovně připraveny. A poznat, na který sport je dítě talentované.

Jak chcete nalákat rodiče vašich budoucích svěřenců?
Pokud jsou rodiče rozumní a vědí, že chtějí vést dítě směrem ke sportu, tak jim dojde jedna věc. Musejí ho dát na atletiku, plavání a gymnastiku. To jsou tři nejdůležitější odvětví pro sportovní všestrannost. Jednotlivě jim budou kolidovat termíny a oni nedokážou všechno zkombinovat. U nás budou mít všechno v jednom. Poznáme, na co je jejich potomek nadaný a buďto u nás zůstane anebo se bude věnovat danému sportu ve specializaci v jiném oddíle. Správně připravíme děti na vrcholový i rekreační sport.

Kde vůbec míníte své aktivity provozovat?
Máme zamluvený bazén, přesněji, krajní dráhy, aby se děti mohly v pohodě chytit žlábku, když bude potřeba. Dále pak tělocvičnu v plaveckém areálu, protože plavecké a gymnastické tréninky budou na sebe navazovat. K dispozici máme také tělocvičny na ZŠ Bratranců Veverkových a ZŠ Dubina. A samozřejmě, při hezkém počasí, budeme trávit co nejvíce času pod otevřeným nebem.

Víte už, jak často se budete s dětmi scházet?
Dvakrát týdně. Jedna skupina v pondělí a ve středu, druhá pak v úterý a čtvrtek. Nemíníme dětské tělo huntovat čtyřikrát týdně jako to dělají u některých jiných sportů. Ve věku od pěti do osmi let je to zbytečné. Další informace o projektu jsou na www.sportsteam.cz.