Když se něčeho bojíš, tak si na to sáhni… To se říkává malým dětem. S nadsázkou se dá toto tvrzení převést na pardubické basketbalisty. Dlouho se báli Nového Jičína. Doma už ho v letošní sezoně porazili a tak se na něj nebáli sáhnout ani na jeho palubovce. Výhra 85:74 a především fakt, že ani jednou neprohrávali, dokazují, že si na něj sáhli velmi důkladně.

K výhře po čtyřech letech na palubovce Nového Jičína a premiérové hned v úvodním kole nadstavby Pardubice vedl rozehrávač TOMÁŠ TÓTH. Sehrál vynikající zápas, o čemž nejlépe hovoří zisk double – double. Tedy dvojciferný počet bodů i doskoků.

Tomáši, na úvod trochu štiplavá otázka. Je pro hráče rozdíl mezi základní částí, kdy prakticky o nic nejde a nadstavbovou, kde se naopak jedná o výhodnějším postavení pro play off?

Je to stejné. I v základní části jsme chtěli vyhrát každý zápas a to samé platí pro nadstavbu. Zkrátka v každém zápase chceme předvést to nejlepší, co umíme.

Upřímně řečeno, očekával jsem podobnou odpověď. Ale ptal jsem se záměrně, protože vy jste v prvním utkání, kdy už o něco jde, najednou dokázali udržet maximální koncentraci po celých čtyřicet minut…

To s tím opravdu nesouvisí. Trochu jsme po základní části změnili taktiku. Proměňovali jsme totiž málo trojek, a tak jsme dostali pokyny častěji dopravovat míč pod koš a tam se rvát. Znamená to ale vzít na sebe více zodpovědnosti a ne jen leckdy alibisticky ostřelovat koš. To se nám v Novém Jičíně dařilo praktikovat po celých čtyřicet minut. Myslím, že jsme měli pouze šest trojkových pokusů.

Alfou i omegou úspěchu pro soupeře novojičínských basketbalistů v jejich prostředí je přežít úvodní tlak. Čím to, že se vám to podařilo ne na jedničku s hvězdičkou ale na jedničku s celou třetí galaxií?

Dali jsme nějaké body z pod koše a naopak soupeře ubránili. Od toho se odrazil průběh celého zápasu. Zatímco my jsme získali půdu pod nohama, Nový Jičín znejistěl. Pak se potřeboval nějak chytit, a to stojí hodně fyzických i psychických sil. Zaskočil mě ale tah domácího trenéra, který od začátku místo Muirheada nasadil mladého Medka.

Před zápasem váš trenér vždy zdůrazňoval jednu věc: Nenechat se obehrávat v soubojích jeden na jednoho. Jak jste v tomto obstáli?

Největší síla Nového Jičína je v kombinaci. Když se mu daří, vytváří si volné pozice ke střelbě za tři body. Změnili jsme strategii, když jsme jinak řešili clony směrem k míči. Vytlačovali jsme střelce do horších pozic a neustále je nutili driblovat. A nebo jsme nechali vystřelit ty hráče, kterým střelba z dlouhé vzdálenosti není až tak vlastní. Za všechno hovoří fakt, že domácí proměnili jen pět trojek z jedenadvaceti pokusů.

V každé z prvních třech čtvrtin jste měli parádní vstup. Série 12:2, 13:3 a 13:6 vás uklidnily. Dokázali jste tím umlčet jinak bouřlivé fanoušky Nového Jičína?

I na bouřlivou kulisu jsme byli připraveni. V minulosti jsme jí totiž několikrát podlehli. Když se hostujícímu něco nepodaří a naopak domácí zahrají povedenou akci, tak je diváci umí pořádně nakopnout. V tomto utkáním jsme jim to ale ani jednou nedovolili. Byli jsme koncentrováni od začátku až do konce a vlastně jsme fanoušky nevnímali.

Ve druhé čtvrtině jste během čtyř minut nasbírali pět osobních chyb a do jejího konce jich bylo devět. Jak vysvětlíte takové množství?

Jednoduše. Zaměřili jsme na to, využívat fauly v dobrém slova smyslu. Patřily do kategorie takzvaných dobrých faulů. Bylo důležité, že jsme při jejich rychlých protiútocích stačili stavět obranu. Pro sebevědomí týmu je lepší zastavit akci faulem, než si nechat dát nějaký lehký koš. Prostě v duchu: jen ať se soupeř nadře.

A přestože jste si po první půli připsali na konto hned třináct faulů, vše bylo O.K. Vždyť ani jeden z vás neměl více než dvě osobní chyby?

Ano. V posledních trénincích jsme se hodně zaměřovali právě na využívání faulů. Zejména na to, kdo může faulovat a také na to nedostat koš s faulem.

Znovu se ukázalo, že pokud Nový Jičín neuspěje při trojkách, nemá jinou zbraň. Nejmarkantnější byl rozdíl při doskocích. V této činnosti jste zvítězili 38:23, když jste domácím dovolili pouze pět útočných doskoků…

Doskoky jsou s trojkami spojené nádoby. Když je vysoké procento střelby, tak je více balonů pro doskok. O ně se pak bojuje. To, že ale zastavíte volné střely z trojek, neznamená, že máte vyhráno. Nám se podařilo splnit i druhý úkol, posbírat většinu odražených míčů u našeho koše.

V závěrečné čtvrtině se snažil soupeř o nemožné, stáhnout dvacetibodové manko. V jednu chvíli se dostal na devět bodů. Neproběhly vám hlavou myšlenky na několik ztracených náskoků v této sezoně?

Já osobně jsem žádný strach neměl. Navíc to snížení soupeře přišlo až někdy tři minuty před koncem. Věděl jsem, že vyhrajeme, bylo otázkou o kolik. I když malinko uspokojení týmu nastalo.

Dlouho jste na Nový Jičín neuměli. Zlomilo se to až jednobodovou domácí výhrou. Pomohla vám před zápasem venku?

Určitě. Loni jsme měli s ním bilanci 0:5 a po prvním venkovním zápase letošním sezony už 0:6. Takže jsme si doma ověřili, že se dá porazit. A s tím jsme jeli také na jeho palubovku.

Tomáši, teď konkrétně k vašemu výkonu. Zaznamenal jste double – double. Byl to váš nejlepší výkon v pardubickém dre­su?

Neřekl bych, že byl nejlepší. A že jsem měl double – double? Takhle to někdy vyjde. Nehodnotil bych to tak, že to bylo něco extrémního.

Tak jinak. O Tomášovi Tóthovi se traduje, že neumí v zápase prodat to, co předvádí na tréninku. Zdá se ale, že se vám to povedlo, co říkáte?

Hm. Říkají to o mně všichni kluci, že na tréninku jsem jiný hráč než v zápase. Osobně jsem měl po Novém Jičíně dobrý pocit. Byl jsem v zápase, takhle bych to nazval. Někdy se skutečně stává, že v něm hlavou nejsem.