Kanonýr zkompletoval sbírku, válí za Torf

Futsalový Torf získal v létě střeleckou hvězdu.

Zkušený pivot RADEK MIKAN (35) skončil v Era-Packu a i když měl nabídek víc, zakotvil v mladém týmu Miloslava Růžičky. „Jsem srdcař, chci hrát futsal v regionu a do Prahy se mi nechtělo,“ říká útočník, který v patnácti zápasech zatím nasázel dvanáct gólů.

A proč se nevrátil domů, do Vysokého Mýta, kde s halou začínal? „Nejzbach o mě neměl zájem, mám tam totiž dlouholeté rozpory s jedním pánem ve vedení. V regionu mi tak zbýval už jediný klub.“

Aspoň máte sbírku kompletní…
To je fakt. V Pardubicích jsem začínal s fotbalem, pořád tam jsou nějaké vazby a byl to klub, který o mě s Ráďou Kroulíkem projevil zájem, takže proč to nevzít.

Chrudim jste opustil kvůli tomu, že to už nevypadalo na základní sestavu?
Bohužel ne. Mám rád férový lidi a trenér Cacau takový není, takže v Chrudimi nám to nedopadlo.

Problém v Mýtě jste už nakousl, vážně nebyla sebemenší šance se vrátit z Chrudimi domů?
Nebyla. Přes jednoho pána tam ta cesta prostě nevede.

Mrzí vás to?
Už jsem starý pán, jdu od sezony k sezoně, dnes už to nemrzí, je to fakt. Hraju tak, jak drží zdraví a tam, kde mě chtějí. Přemýšlím už jinak.

Zaznamenal jste nějaké překvapené reakce fanoušků, že jste nešel do Nejzbachu?
V létě po Mýtě kolovalo, že se vracím já i Ráďa Kroulík. Myslím, že je to tam tak padesát na padesát. Ti co futsalem žijí, by mě zpátky chtěli, druhá půlka ne, ale to je stejné jako všude. Už to neřeším.

Co jste si zjišťoval o Torfu jako první, jestli je volná vaše oblíbená třináctka?
Volná nebyla, ale bylo to nakonec docela jednoduchý ji získat (usmívá se).

V Pardubicích byl před vašim příchodem hodně mladý tým, ze starších hráčů zde působí jenom gólmani a Roman Malý. Zapadli jste s Radovanem Kroulíkem bez problémů?
Úplně v pohodě, třeba Roman Malý je náš dlouholetý kamarád. V Pardubicích byla potřeba trocha zkušenosti a přivítali to i prezident klubu Milan Vích s trenérem Růžičkou, což je strašně pohodový kluk. Zapadli jsme dobře, mladí nás také vzali.

Ale nebylo chvíli nezvyklé hrát najednou v týmu, který neumí dát soupeři desítku, kdykoliv se mu zamane?
Nová věc to je. Byl jsem pět let v Chrudimi a když to trochu přeženu, pět let jsem vlastně neprohrál. Pak přijdete do klubu, kde vedete 6:2 a ještě 6:7 prohrajete. Docela koukáte, nejste na to zvyklí. Ale jsme dneska někde jinde, nejsme takoví jako dřív a už to koušeme. Nerad prohrávám, to platí pořád, ale prostě už to dovedete přijmout jinak. Už nejsem nejmladší, nehraju v profesionálním klubu, nejsem takový stroj na góly, protože k sobě nemám takový tým. Kluci tady šikovní ale jsou, jen ještě potřebují trochu vyrůst, pořád jsou dost mladí.

Berete vaše angažmá v Pardubicích i tak, že byste mladým spoluhráčům měl něco poradit?
Beru. Myslím, že jim mám co říct. Pak záleží na nich, co si z toho vezmou. Jsou tady skromní kluci a výborná parta, takže si nemám důvod stěžovat. Jen je to na trochu jiné úrovni než v Chrudimi, ale střed tabulky se tady dá hrát a úplně na pohodu.

Když jste pak poprvé nastoupil proti Era-Packu, uhrál s ním Torf plichtu 4:4. Lomcovalo to s vámi před zápasem hodně, nebál jste se, že vás Chrudim posadí na kolotoč a vy z něho slezete až na úplném konci zápasu?
Mysleli jsme si to všichni. Oni byli ale zrovna v období, kdy měli klíčové hráče zraněné a malinko na Chrudim padla deka. Známe se, věděli jsme, jak budou hrát. Šlo ale hlavně o to, že jsme do zápasu dali 200 procent a oni hráli, teď plácnu, třeba na 80. Takže i díky tomu se nám to povedlo, navíc jsme měli i kliku, oni dali pět tyčí a tak dál… Ale byl to jeden zápas ze dvaceti, kdy se něco takového muže povést.

Může se stát, že skončíte osmí a půjdete na Chrudim už ve čtvrtfinále. Věřil byste si na ni?
Nevěřil, to se nedá. Věřit si můžete, budete chtít sérii odehrát s čistou hlavou, ale neporazíte je. V současné době to nejde.

Radku, v Torfu jste zase tím tahounem ofenzivy, znovu je z vás útočník číslo jedna. Užíváte si to?
Spíš si vše užívám z toho pohledu, že ještě můžu hrát a přežívám, že mám kolem sebe mladé, kteří mi dodávají energii.

Počkejte, vy mluvíte, jako kdyby vám bylo pětačtyřicet…
Je mi šestatřicet, vážím přes devadesát kilo, sice o tom nikde nemluvím, ale bolí mě kolena a kotníky. Vážně si užívám to, že ještě můžu hrát.

Když už jste narazil na ty vaše nohy… Neznám fotbalistu, který by vám ty mohutné svaly nezáviděl. Můžete prozradit, jak si takovou výbavu vypěstovat?
(usmívá se) Shodou okolností jsem se o tom asi tak před hodinou bavil s kamarádem Davidem Velinským (bývalý prvoligový futsalista). Přišel jsem k tomu úplně zadarmo, mám je po tatínkovi. Takže jsem se s tím narodil.

Velký fotbal ještě hrajete?
Hraju u kamaráda Marka Kopeckého. Děláme všechno pro TJ Luže, zatím jsme v I. B třídě druzí.

Myslíte na další postup?
Śli jsme nahoru z okresního přeboru, docela se nám daří, ale nevím, jestli by klub chtěl jít výš. Asi by se to řešilo, až kdyby to přišlo.

Pořád hrajete v útoku?
Lepím, co je potřeba. Už jsem si zahrál stopera, záložníka, útočníka… Co se týká podzimní sezony, nastoupil jsem i na kraji zálohy a myslím, že i na beku. Univerzálové vymřeli. My dospělí musíme lepit všechny díry, mladí už tak inteligentní nejsou (usmívá se).

Takže už nejste ten hrotový útočník, který dává hromady gólů a běhá je slavit do stánku?
Ale to jo, dělal jsem to, na podzim se mi docela dařilo.