Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

"Každý si zasloužil sáhnout na pohár jako první"

Pardubice - Kapitán pardubických Lukáš Kotas poukazuje na fakt, že se tým na domácím Final Four předvedl jako kolektiv, který táhne za jeden provaz.

16.2.2016 1
SDÍLEJ:

Lukáš Kotas s pohárem mezi fanouškyFoto: DENÍK/Luboš Jeníček

V tu chvíli snad nemohlo být šťastnějšího člověka na naší planetě! Poprvé ve své kariéře mezi muži totiž vyhrál nějakou velkou soutěž. A hned jako kapitán. To znamená, že si slastný pocit dotknout se trofeje vychutnal jako první. Pardubický basketbalista LUKÁŠ KOTAS převzal v sobotu krátce před jednadvacátou hodinou odměnu pro vítěze Českého poháru 2016. A pak už se nemohl dočkat okamžiku, kdy ji donese mezi své kamarády v týmu. Ti mu málem utrhali ruce…

Lukáši jste součástí světa, kterému vládne Nymburk. Také proto jste za svojí kariéru dospělých dlouho nic nevyhrál. Až teď, když se gigant se do Českého poháru nepřihlásil. Jak si užíváte prvního triumfu?
V první řadě musím říct, že znovu bez Nymburku mělo, stejně jako v loňském roce, Final Four obrovský náboj. Všechny týmy jsou vyrovnané a všechny cítily šanci. Mohl vyhrát kdokoliv, tu největší rvavost jsme ale ukázali my. A prvního triumfu si úžívám dosytosti (směje se).

Už jednou jste ve finále poháru hrál. Před třemi roky jste statečně vzdorovali Nymburku ale bylo z toho jen stříbro. Možná ceny zlata, ale první místo je první místo, viďte?
To je bez diskuzí. Zisk poháru nic nenahradí a je to jedinečný pocit. Tehdy jsme byli strašně zklamaní. Měli jsme k dispozici poslední útok a případnou střelu na vítězství.

Když už jste nás pustil ke svým pocitům. Jaké to tedy bylo dotknout se jako první trofeje pro vítěze Českého poháru?
Samozřejmě nádherné. Zasloužil si to ale každý z našeho týmu. Skutečně jsme na Final Four předvedli, že nehrajeme jako jednotlivci ale jako celý kolektiv. Kdybychom mohli všichni zvednout pohár nad hlavu jako první, bylo by to určitě nejlepší.

Posloucháte rád skupinu Queen?
Jestli máte na mysli tuhle písničku (We Are the Champions – pozn. red), tak tu mám moc rád (smích).

Vraťme se na začátek. Jak nejtenčí je hranice mezi úspěchem nebo neúspěchem vyjadřuje patrně nejlépe basketbal. Pět vteřin do konce a výsledek může být jakýkoliv. Jako v případě vašeho semifinálového duelu s Kolínem. Co vy na to?
Ano. Toho jsme byli všichni svědky. Jednalo se o zápas, kdy nevyhrál šťastnější, ale lepší. Nicméně na to se už nikdo za týden nebude ptát. Historie si pamatuje pouze vítěze.

Přesto čtenáře jistě zajímá, jak malá ve vás byla dušička, když jste dvě minuty před koncem prohrávali o šest. Do té doby se vašemu týmu nic nedařilo a naopak Kolínu vycházelo vše…
Jednoznačně se nám nabízela reminiscence s ligovým zápasem v Kolíně, kde jsme dlouho dobu vedli a soupeř najednou začal dávat úplně všechno. A v poháru? Bakič: trojka na jedné noze, těžké střely přes obránce, koše s naší tečí. Ale v době, kdy jsme mohli být dole, jsme ukázali obrovskou morální sílu a otočili zápas ve svůj prospěch.

Nejenom morální sílu, ale také enormní bojovnost a maximální koncentraci. Nenakazil vás trenér Sanders pověstným americkým sebevědomím?
Předně. Cítili jsme tlak, že Kolín musíme porazit. Navíc všichni nám přisuzovali jasné vítězství. Jenže soupeř má silný tým a poté jak se vyvíjel zápas jsme museli sebevědomí hledat. Je pravda, že Ell Sanders nám donekonečna opakoval, že se nic neděje. Znovu se potvrdilo, že hrát do poslední vteřiny se vyplácí.

Traduje se, že podobně vydřená výhra je více posilující než, kdybyste protivníka sfoukli. I ta regenerace bývá jednodušší. Jak jste na tom vy?
Souhlasím s tímto názorem. Skončili jsme v deset večer. Než jsem se dostal do postele, byla půlnoc. Všechny myšlenky směřovaly k basketu. Usnul jsem asi ve dvě, takže ten čas na obnovu sil byl opravdu kratší. Na druhou stranu radost z postupu do finále všechno přebila.

Stejně jako na Kolín jste vlétli i ve finále na Děčín. Byl účel na soupeře takhle nastoupit a zřetelně mu ukázat, kdo je v hale Dašická pánem?
Naše taktika se nemění. V každém utkání chceme chodit do rychlých protiútoků, snažit se soupeře přečíslit a dobře doskakovat. V úvodu nám to Děčín vracel a takový basketbal se musel divákům líbit. Postupně však oba týmy začaly myslet ještě více na obranu, ale my ji zpevnili více. Navíc jsme pokračovali v rychlém tempu, na což už Děčín nenašel odpověď.

Už zkraje druhé čtvrtiny jste měli k dobru deset bodů. Jenže to u Beksy nic neznamená…
Zřejmě narážíte na fakt, že v letošní sezoně jsme už několikrát přišli o slibné vedení. Ano, jsme schopni ztratit i patnáctibodový náskok. Na druhou stranu byl to pro nás impulz, abychom hráli koncentrovaně po celých čtyřicet minut. A v tomto finále se to potvrdilo. Věděli jsme, že vedeme o dvacet bodů, ovšem nikdo na lavičce předem neslavil. Museli jsme do toho šlapat stejně jako na začátku.

Děčín ve druhé polovině druhého kvartálu ani jednou neskóroval. Byla v tu chvíli vaše obrana vyšroubovaná na maximum?
Každopádně. V tu chvíli jsme předváděli přesně náš basketbal. Obrana na maximum a rychlé protiútoku s přesným zakončením. Na tento styl máme v týmu vhodné typy. Pod košem to zamknout a pelášit dopředu.

Za tři minuty druhé půle jste nasbírali pět faulů. Váš tým ale působil ledově klidným dojmem. Za to Válečníci jako by se nervově zhroutili z toho, že nemohou stáhnout váš náskok…
Celou dobu jsme spolu všichni mluvili, všichni jsme se ujišťovali, že se nic neděje. My vedeme, soupeř musí dohánět. Měli jsme zápas ve svých rukou a když se něco nepovedlo, rychle jsme to hodili za hlavu. Takhle to bylo i s těmi rychlými fauly.

Utkání se definitivně zlomilo, mám na mysli v hlavách děčínských hráčů, poté, co byl vykázán jejich kouč za nesportovní chování do kabin, souhlasíte?
V tu chvíli to ale mohlo být dvojsečné. Někdy se stane, že podobné situace ten tým vyhecují. Děčín na nás ovšem nenašel recept. Nedařily se mu střely z dálky ani hra jeden na jednoho.

Očekával jste, že se zápas promění v exhibici a vy Děčín porazíte rozdílem třídy?
Rozhodně ne. Myslím si, kdyby nepřišla napomenutí trenéra Budínského a další fauly vyplývající z frustrace soupeře, tak by byl zápas vyrovnanější. Nezvykle už tři minuty před koncem jsme tušili, že vyhrajeme. Máme zkušený tým a věděli jsme, že tomu nesmíme úplně podlehnout. A tak jsme se soustředili až do posledních okamžiků. Hráli jsme dlouhé útoky, abychom se zklidnili a dvacetibodové vedení udrželi.

Skoro se dá říci, že utkání s Kolínem bylo předčasné finále. Nebylo vám líto, že zápas o zlato měl tak jednoznačný průběh a chyběla mu větší dramatičnost?
Pro mě osobně je lepší, když vyhrajeme o dvacet (směje se). Proti Kolínu už jsem seděl v závěru na lavičce a všichni jsme tam trnuli, jak to dopadne. Všichni jsme drželi palce klukům na hřišti. Radost pak byla stokrát vyšší než kdybychom ho přejeli. Otázkou ale je, jestli to stálo za ty nervy…

Znovu se ukázalo, jak může být basketbal krásný. Nejdříve vteřiny od propadáku a teď křepčení s pohárem…
Samozřejmě jsme v koncovce utkání s Kolínem byli hrozně nervózní a strachovali jsme se o výsledek. Celou dobu jsme si ale nepřipouštěli, že prohrajeme. Věřili jsme si a šli jsme za tím. I když jsme prohrávali čtyři minuty před koncem o devět bodů, nabádal nás Ell ke klidu. Když se nad tím člověk zamyslí s odstupem, tak zjistí, že toho času je hodně. A v basketbalu dochází k velkým obratům. Je pravda, že v samotném utkání utíká rychle.

Nehonily se vám hlavou vzpomínky na pátý čtvrtfinálový duel, shodou okolností, v Děčíně, kdy jste o těch devět bodů prohrávali ještě v poslední minutě?
Při zápase s Kolínem ne, ale před finále se mi tento výjev opravdu vybavil. Tehdy se jednalo o podobnou koncovku. I když tam jsme byli v ještě složitější situaci. Utkání už bylo víceméně rozhodnuté a nebojím se říct, že už jsme měli ten zápas prohraný. Děčín nám tenkrát pomohl svými chybami. Ať už neproměněnými šestkami při našich zoufalých faulech nebo klíčovou ztrátou. To proti Kolínu jsme si vše vydobyli vlastní snahou.

Závěrečný turnaj Českého poháru se konal v Pardubicích. byla to správná volba?
Pro nás jednoznačně (směje se). Hráli jsme před svými fanoušky. Chodilo hodně lidí. A rovněž po organizační stránce, tedy já jsem nezaznamenal jedinou výtku, bylo vše na velmi profesionální úrovni.

Autor: Zdeněk Zamastil

16.2.2016 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
Cvičení Agens 2017 v Pardubicích. Město zkouší evakuaci velkého počtu osob v případě teroristického útoku otravnou látkou. V první evakuační zóně to znamená do bezpečí dostat děti z MŠ Pastelka.
13

Příprava na teror: Pardubice testují krizové plány

Ilustrační foto

Florbal: Čtyři vteřiny od plné sklenice

Cestu do porodnice nestihli, ale vše dopadlo dobře

Pardubice - Výjimečnou situací v životě každé rodiny je jistě narození potomka. Ne vše se však dá vždy spolehlivě naplánovat a situace se pak zaručeně vyvýjí jinak než by si nastávající rodiče přáli.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký navštíví v sobotu Dubinu

Pardubice - Loutková pohádka plná kouzel Dlouhý, Široký a Bystrozraký navštíví v sobotu Kulturní dům Dubina.

Evakuace školky? V případě ohrožení za děti odpovídá město

Pardubice – Co se stane v případě mimořádné události s vašimi dětmi? Při potřebě evakuace za ně přebírá odpovědnost zřizovatel školského zařízení.

Vojáci vyrazili za žáky do škol

Dolní Roveň/Rosice – Vojáci pardubického 14. pluku logistické podpory zavítali mezi žáky dvou základních škol (ZŠ) – v Dolní Rovni a Rosicích u Chrudimi. Kromě ukázky zbraní a techniky nabídli i přednášky či výuku výroby improvizovaného protichemického obleku, ale převedli i první pomoc. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení