Ještě pár ceremoniálů a bude mít svaly jako Arnold Schwarzenegger nebo Sylvester Stallone… Kapitán pardubických basketbalistů LUKÁŠ KOTAS totiž přebíral již druhou těžkou trofej v této sezoně. Zlatá pohárová střídala bronzovou ligovou. Ale prý takto posiluje rád. Kdo ne?

Vidina zisku bronzových medailí v domácím prostředí. Jak silný chtíč ovládal váš tým naplnit tento naprosto ideální scénář?
Už před zahájením série jsme si na medaili věřili. S Prostějovem jsme odehráli v základní části tři vítězné zápasy ze čtyřech. Chtěli jsme urvat už ten první, abychom mohli slavit doma. To se nám oboje podařilo.

Sázkové kanceláře vypsaly na zápas historicky nejnižší kurzy. Navíc jste ze všech stran slyšeli, že je soupeř oslaben a vy jste favorité. Jak bylo těžké odmítat tyto řeči?
My jsme ani tak ty řeči neodmítali. Věděli jsme, že v sérii budeme favoritem. Když soupeři chybí dva zásadní pivoti a ti naši jsou hodně silní, tušili jsme, že na tomto postu budeme mít výhodu. Když to shrnu věřili nám bookmakeři, odborníci, okolí, ale věřili jsme si i my sami.

Nemůže mít taková víra vliv na to, že si pak člověk myslí, ono to půjde samo?
My jsme věděli, že musíme k celé sérii přistoupit maximálně zodpovědně. I když je pravda, že jsme měli v zápasech momenty, kdy jsme se uspokojili. Jenže ono to najednou samo nešlo. Pak jsme znervózněli, naštěstí jsme ale všechny podobné situace ustáli.

Ano, v odvetném zápase jste si v prvních pěti minutách dělali s Prostějovem, co jste chtěli. Pak jste ale začali hrát úplně bezstarostně. Kde se kolečko zadrhlo?
Bylo jasné, že postupným útokem pět na pět se bude soupeř těžko prosazovat. Myslím si, že si nevěřili tolik proti našim pivotům. A z dálky jsme je moc nenechali střílet. Bohužel jsme po těch pěti minutách usnuli na vavřínech. Nejen v obraně. V útoku jsme přidržovali míč a dělali chyby. Prostějov nás trestal tím, že chodil do rychlých protiútoků.

Chvílemi to vypadalo, že do Pardubic předčasně přijeli Harlem Globtrotters. Jenže těm nejde o body. Vyprodukovali jste patnáct ztrát, což je lidově řečeno na ránu…
Jednoznačně. Já sám udělal dvě nesmyslné. Jednou mi vyklouzl míč z ruky a pak jsem přihrával do hlediště. Spíše než o bezstarostnosti bych mluvil o nervozitě. Přestalo nám to jít podle představ a Prostějov je natolik zkušený tým, aby toho využil.

Nicméně v první půli jste se i přes mraky ztrát drželi obranou. Ve třetí čtvrtině jste však dostali 28 bodů. Kolikrát po stejně nalinkovaných akcích. Kam se vytratila?
Nemůžeme se vymlouvat na to, že Šultys (Radek Nečas – pozn. red.) měl čtyři fauly. Já jsem byl chvíli také na lavičce a jenom jsem nevěřícně kroutil očima, jak jsou ty akce stejné. Nebyli jsme důrazní a oni toho využívali.

Nakonec všechno dobře dopadlo a vám se houpe na krku bronzová medaile. Nezapomněl jste už ten pocit?
Asi narážíte na fakt, že jsme tři roky pauzírovali. Je to parádní pocit. Ta sezona se nevyvíjela dobře. Po základní části jsme si říkali, že bychom byli za bronz strašně rádi. Ostatně ani ty zápasy s Nymburkem v semifinále nevypadaly z naší strany zle.

Když se to sečte s pohárem, tak jste nejlepší tým v republice. Zlato a bronz je více než dvě stříbra Děčína…
(úsměv) Pohár, kde nehraje Nymburk, je konečně, řekněme, objektivní soutěží. Tam jsou všichni na stejné startovní čáře. Ale obě medaile jsou velmi cenné.

Nebolí vás už ruce od věčného zvedání pohárů?
(směje se) Kdo zvedá pohár, ten ho zvedá rád. Je to nejpříjemnější posilování…