Už dlouho neměla Česká republika v ženském krasobruslení dívku s takovým potenciálem. Ještě rok, dva a mohla mezi dospělé. Ovšem má to háček, no spíše hák.
„Přejít do žen by bylo nejvhodnější v patnácti, šestnácti. Tělo má největší progres a současně s tím ještě není tak hrozná puberta. Protože dívčí tělo prochází velkými změnami. Prostě se vám změní úplně všechno. A je to velice náročné období. Puberta dělá v ženském krasobruslení hodně. Před olympiádou v Pekingu bylo možné jít už v patnácti do seniorek. Takové jsem měla plány, s tím, že bych mohla stihnout hry už za dva roky. Jenže kvůli skandálu Valijevové s dopingem se zvýšila hranice na sedmnáct let. A od příštího roku by to mělo být dokonce na osmnáct. Na další olympiádu tak musím čekat až do svých dvaceti,“ říká Jana Horčičková v rozhovoru pro Deník.
Nekonečný dril
Jak jste se dostala ke krasobruslení?
Mamka mě přihlásila na kurz bruslení. Chtěla, abych se naučila bruslit. Mně se to zalíbilo natolik, že jsem chtěla dělat krasobruslení závodně. Přemluvila jsem rodiče a takhle začal můj příběh.
Měla jste nějaké krasobruslařské, či jiné sportovní geny v rodině?
Krasobruslařské ne. Mamka ale tancuje, k čemuž mě odmalička vedla. Pohybové nadání mám určitě po ní. Stejně jako moje ségra, které je třináct a soutěží o kategorii níž ve starších žákyních.
Koketovala jste s nějakým jiným sportem, nebo na to už nebyl čas?
Zároveň s krasobruslením jsem se věnovala moderní gymnastice. Pak jsem si ale někdy v sedmi letech musela vybrat.
Jak se vyvíjela vaše závodnická kariéra?
Na kurz bruslení jsem chodila v šesti letech a v sedmi už jsem závodila. Většinou jsem se na českých závodech umísťovala mezi nejlepšími pěti. Čím jsem byla starší a zkušenější, tím jsem poskočila do top trojky. Na mezinárodních akcích jsem se umísťovala do sedmé příčky. V juniorkách jsem byla nejhůře jedenáctá.
Kdybyste měla vypíchnout vaše největší úspěchy?
Stala jsem se mistryní České republiky v nejmladších, mladších a starších žákyních. Teď čerstvě rovněž v juniorkách. To byl můj největší úspěch. Musím zmínit také třetí místo na Olympiádě dětí a mládeže v roce 2023. Nedávno jsem startovala na sérii Grand Prix, kde jsem skončila osmá a jedenáctá. Mým dosavadním vrcholem je účast na mistrovství světa juniorek na Tchaj-wanu.
play_fill
Byla jste odmalička taková ta holčička – princeznička, ladná dívenka?
(směje se) Tak napůl. Ráda jsem tancovala, ale nebyla jsem typická princezna. Abych si pořád oblékala šaty, mamce brala lodičky nebo šminky.
Narážím na to, že krasobruslení je sice ladný sport, ale pořádná dřina. V čem konkrétně pro vás?
Rozhodně je to pěkná makačka (úsměv). Velký důraz se klade na fyzickou kondici. Nejtěžší je ujet tři a půl minuty volné jízdy a do toho provádět všechny ty skoky a piruety. Pak je samozřejmě náročné naučit se nový skok. S tím souvisí drilování každého skoku. Do nekonečna.
(Pokud se chcete dozvědět jaký je krasobruslařský vzor Jany Horčičkové, jaký je její nejoblíběnější skok, či jestli ji zbývá čas na obyčejné holčičí starosti, tak pokračujete ve čtení v placeném obsahu Deníku).
Kolik vás stálo kraso slz a neměla jste chuť s tím někdy praštit?
No jéje. Prošla jsem si horším obdobím, kdy jsem se umísťovala až za první pětkou. Nicméně největší pohnutky jsem měla, když už se krasobruslení ze zábavy změnilo v seriózní sport. Musela jsem začít více trénovat, a to se mi ze začátku moc nechtělo. Chtěla jsem skončit. Teď jsem velice vděčná, že jsem vydržela. A co se týče slz, tak ty ke sportu patří. Ať už smutku či radosti.
Jakou jste měla rodičovskou podporu nejen v těchto momentech, když bylo potřeba, s nadsázkou řečeno, vzít dítě za ucho?
Moji rodiče mě strašně moc podporují, čehož si velice vážím. Fakt mám velké štěstí, že mě v krasobruslení podporují. Zároveň ale na mě nevyvíjí tlak, abych byla co nejlepší. Samozřejmě, že jako já to chtějí, ovšem takto je to lepší.
Anna Ščerbakovová, wow…
V momentě, kdy jste dosáhla prvních úspěchů, potvrdila jste si tím, že jste si vybrala ten správný sport?
Ano. Když jsem vyhrála svůj první titul, tak jsem zjistila, že krasobruslení má pro mě smysl, a že v něm můžu být dobrá. Řekla jsem si: Jo, to je přesně ono. Hrozně to pro mě znamenalo a to vlastně trvá pořád. Letošní sezona je naprosto úžasná. Doufám, že ji zakončím úspěšně na světovém šampionátu.
Co vás žene vpřed, jakou máte motivaci něčeho ve svém oboru dosáhnout?
Být co nejlepší a v tomto sportu něco dokázat. Hlavně si krasobruslení užívat. Mým snem a největším cílem zároveň je startovat na olympijských hrách. Chtěla bych zviditelnit české ženské krasobruslení na světové úrovni.
Pardubice jsou známé prestižní trenérskou školou (namátkou Jana Skřivánková, Olga Holubíková). Jaké je její kouzlo?
Tvrdý trénink. Všechny naše trenérky mají dlouholeté zkušenosti. Jsou skvělé a opravdu je radost pod nimi trénovat. Hlavně pod tou mojí Olgou Petrementovou (usmívá se).
V Pardubicích se v mládežnických kategoriích rodí hvězdy, které ale pohasnou. Určitě tak nechcete dopadnout. Čeho se vyvarovat?
Největší překážkou každého sportovce jsou zranění. V krasobruslení jsou poměrně častým jevem. Důležitou roli hraje také motivace. Snažím se, co nejlépe starat o své tělo, abych předcházela zraněním.
Úspěšně zvládla přechod do žen snad jen Nikola Rychtaříková. Je pro vás návodem?
Z části ano. Nicméně ráda bych šla svoji cestou. Chci si vybudovat svoje jméno i místo na výsluní.
Máte vůbec nějaký krasobruslařský vzor?
Ano mám. Annu Ščerbakovovou. Vyhrála poslední olympiádu v Pekingu. Před tím mistrovství světa i mistrovství Evropy. Teď už nebruslí, protože dosáhla všech vrcholů své kariéry. Inspiruje mě tím, jak bruslila a jaké měla při závodech pevné nervy. Psychicky zvládala i ty nejtěžší situace. Až si člověk řekne: Wow, ta umí závodit pod tlakem.
Jak je to vůbec s přechodem mezi jednotlivými kategoriemi? Ze starších žákyň do juniorek jste ho zvládla bravurně…
Za mě je těžší přechod z mladších žákyní do starších. Z důvodu toho, že se přidává jeden program. Ze starších žákyní do juniorek se v krátkém programu přidává pirueta a ve volné jízdě kombinace skoků a ještě jeden skok a pak ještě pirueta. Je to fyzicky náročné, ale z mladších do starších žákyní to bylo pro mě horší.
O tom svědčí zisk republikového titulu mezi juniorkami? Bylo to těžší než ty tři v mladších kategoriích?
Každopádně. Vážím si ho nejvíce, protože se na republice sešla největší konkurence, co jsem na domácích šampionátech závodila. I když získat ten první v nejmladších žákyní bylo také těžké. Tehdy jsem vůbec nečekala, že bych mohla vyhrát.
Jaký to byl šampionát, jak se pro vás vyvíjel?
Snažila jsem se ho brát jako každý jiný závod. Že to zvládnu, když pojedu jako na tréninku. Bohužel v krátkém programu jsem udělala pár chyb, což mě mrzelo. Do volných jízd jsem vstupovala ze druhé příčky. Říkala jsem si, že je to jedno, protože stejně více záleží na volné jízdě. Chtěla jsem ji zajet co néjlépe, což se mi také povedlo. Zvládla jsem čistou jízdu a celkově vyhrála.
Soupeřkám jste hodila rukavici do dalších let a zároveň si na sebe upletla bič. Laťka už nemůže být vyšší. Jak dlouho můžete závodit mezi juniorkami?
Tuším, že je to kategorie od třinácti do osmnácti let. Před olympiádou v Pekingu bylo možné jít už v patnácti do seniorek. Takové jsem měla plány. Jenže kvůli skandálu Valijevové s dopingem se zvýšila hranice na sedmnáct let. A od příštího roku by to mělo být dokonce na osmnáct. Je to hrozné. Krasobruslení je fakt fyzicky velmi náročné a ta zranění jsou častá. Ne každá zvládne bruslit třeba do čtyřiadvaceti let.
Puberta je pro holky dílo
Kdy je, teď tedy bylo, nejvhodnější přejít do žen?
V patnácti, šestnácti. Tělo má největší progres a současně s tím ještě není tak hrozná puberta. Protože dívčí tělo prochází velkými změnami. Prostě se vám změní úplně všechno. A je to velice náročné období. Puberta dělá v krasobruslení hodně. Tedy v ženském krasobruslení (rozesměje se). To zcela zásadní rozhodnutí mě mrzí ještě z dalšího důvodu. Kdybych makala a byla dostatečná dobrá, tak jsem mohla jet už za dva roky na olympiádu do Milána a Cortiny d´Ampezzo. Měla jsem to jako dlouhodobý cíl. Musím tak čekat až na olympiádu 2030. To je strašně dlouhá doba a navíc mi bude už dvacet. Doufám, že budu ještě aktivní a hlavně zdravá.
Jak je těžký přechod z juniorek do žen?
Jízda je delší. Ve volné jízdě je krokovka i choreosekvence. Je to obtížné, ale dá se to zvládnout, když člověk maká takových let.
Máte raději krátký program, nebo volné jízdy?
To je těžká otázka. Při krátkém programu jsem méně nervózní, protože je v něm méně skokových prvků. Pouze tři. V juniorkách jsou dva předepsané a ten zbývající je libovolný, kde potom musíme dát i kombinaci. V ženách musí být zařazen axel a potom jsou libovolné skoky. V juniorkách mám ráda oba programy stejně. Volnou možná trochu raději.
Jaký je váš nejoblíbenější skok, figura?
Trojitý lutz a trojitý toeloop.
A který vám činí nejvíce problémy?
Trojitý flip a trojitý rittberger. U flipa mi dělalo problém udržet při jízdě vnitřní hranu. Už je to ale skoro dobré. Rittberger je těžký tím, že se odrážíte ze stejné nohy, na kterou musíte dopadnout. Letová fáze je pak daleko náročnější.
Co vás nejvíce při a po jízdě potěší?
Čistá jízda (směje se). Hodně důležitý je pro mě první skok. Když se mi povede, tak ze mě spadne nervozita a jedu více v klidu. Když se jízda podaří, tak jsem nadšená, že jsem ji zajela jako na trénincích.
Naopak co vás zarmoutí?
Když se mi nepovede něco, co běžně v pohodě dělám. Nejhorší je, když skočím všechny skoky a pak spadnu u kroků. To doopravdy nesnáším.
Ptám se z jednoho důvodu. Jak je těžké pokračovat při pádu, když už člověk ví, že ho to bude stát nějaké body dolů?
Já to beru tak, že se objevuje motivace udělat všechno ostatní stokrát lépe než normálně. Pokud se karambol nestane na konci programu, tak se dá ještě dost zachránit. V duchu si na sebe zanádávám, ale pak ze sebe vymáčknu maximum.
Psycholožka, nebo trenérka
Hovořila jste o olympijských hrách a zviditelnění českého ženského krasobruslení ve světě. Jaké jsou vaše další cíle, plány sny?
V příštím roce bych se v serii Grand Prix ráda posunula do první pětky. Úplně nejvíce bych chtěla získat medaili, ovšem to mě čeká ještě hodně hodně práce. Znamená to jezdit jenom čistě. Letošní cíl, kvalifikovat se na mistrovství světa juniorů, jsem splnila. Chtěla bych v tom pokračovat a být pravidelným účastníkem světových i evropských vrcholů. Pochopitelně i v seniorské kategorii. To znamená stát se nejlepší českou ženou. Nestačí mi jenom se zúčastnit. Z Evropy bych chtěla medaili. No a kdo by nechtěl uspět i na světě. Jenže tam je konkurence obrovská. Navíc holčiny mají mnohem více tréninku, což je naše nevýhoda. V některých zemích je krasobruslení profesionálním sportem. Na ledě trénují třeba dvacet jedna hodin týdně, zatímco my osm. To je šílený rozdíl a musí se někde projevit.
Krasobruslení je hezká věc, ovšem finančně vás nezajistí? Co chcete dělat v civilním životě?
Úpřímně řečeno, ještě to úplně rozmyšlené nemám. Ráda bych se dostala na sportovní gymnázium u nás v Pardubicích. Vlastně. Je to moje priorita. Za výhodu považuji, že se dá při studiu sportovat. Škola v tomto vychází studentům vstříc. Tam budu mít čtyři roky na to, abych si vybrala, co dělat po skončení kariéry. Lákala by mě psychologie, nebo trénování.
Je vám čtrnáct. Krasobruslení jste podřídila celý život. Máte čas na nějaké holčičí záležitosti?
Mám. Nejvíce času na to je bezprostředně po konci sezony. Někdy v březnu, dubnu. Už před tím se rozpouští led a my musíme dojíždět. Takže tréninky nejsou tak často. O prázdninách a Vánocích se také nějaký najde. V našem sportu je důležité občas vypustit. Tím se dá předejít únavovým zraněním.
Líčení je při krasobruslení jaksi zaručené, co ostatní libůstky či koníčky?
Teď mám jeden nový. Naučila jsem se háčkovat. Při cestě na mistrovství světa juniorek na Tchaj-wan se to bude hodit (směje se hlasitě). Naučila jsem se také skládat Rubikovu kostku, což byl chvíli také můj koníček. Měly jsme to s holkami jako takový trend. Skoro všechny jsme se to naučily. Od malička ráda tancuji. To je úžasná činnost.
Asi nemůžete spráskat k jídlu na počkání, co uvidíte?
Samozřejmě jako každý sportovec bych měla jít trochu zdravě. O to se snažím. Nedržím ale žádnou dietu, takže si občas mohu dopřát nějakou tu sladkost.
Krasobruslení a sport obecně alespoň donutí teenagery odložit mobilní telefony, nebo nejste jako jedna z mála na něm závislá?
Na mobilech jsme teď závislí všichni z naší generace. Ať už dobrovolně, či nedobrovolně. Já například hodně řeším školu přes telefon. Na internetu je strašně moc informací, což mi při učení pomáhá. Když třeba nemám výklad ze školy, tak si pustím youtube videa a tam mi to vyloží, že se to dá pochopit. Ve škole pak nemám problémy. Beru mobil jako zdroj informací ale také pro zábavu. Pochopitelně jsem na sociálních sítích.
Kolik hodin denně, týdně a dnů v měsíci věnujete krasobruslení?
Snažím, se něco dělat každý den. Pokud nemáme led, tak cvičím. Skáču přes švihadlo, nacvičuju si rotace. Najdou se volnější dny, protože tělo už nezvládá a vznikají právě zranění. Nicméně odhadla bych to na osmadvacet dní v měsíci. Před šampionátem na Tchaj-wanu jsme zintenzivnili tréninky. Většinou mám každý den dva ledy, zhruba dvě hodiny. V sobotu volno a v neděli led. V normální sezoně máme pětkrát týdne led, z toho třikrát dvoufázově. Většinou tři čtvrtě hodiny až celou.
