Když o něm někdo mluví, může konstatovat, že ve svém sportu už vyhrál, co se dalo. Je olympijským vítězem, má zlaté medaile ze světového i evropského šampionátu. Ale zároveň i plány do budoucna. Na novou sezonu se chystá Jaroslav Kulhavý, čtyřiatřicetiletý závodník v cross country na horských kolech.

Rodák z Ústí nad Orlicí navíc pro tento rok mění po osmi letech týmové barvy. Oblékne totiž dres svého vlastního projektu, kterým je Jaroslav Kulhavy Racing Team. Ten vznikl v roce 2014 s důrazem na výchovu a podporu mladých talentů v Pardubickém kraji.

Vaše éra ve Specialized Racing končí. Co bylo hlavním signálem pro změnu týmu?
Tuším, že v továrním týmu Specialized jsem jezdil už osm let. Na konci sezony jsem řešil i jiné varianty, nedohodli jsme se totiž stoprocentně na podmínkách. Nakonec ze všech sešlo a řekl jsem si, že bude lepší jít nějakou vlastní cestou a nabalit partnery, které mám, a spojit vše s již existujícím týmem. O něj se stará Honza Hlásecký (manažer týmu) a funguje dobře. Dávalo mi smysl, že se do toho zapojím, do budoucna z toho třeba bude ještě větší tým.

S minulou sezonou jste nebyl spokojený. Hledal jste zároveň nový impulz?
Samozřejmě ano, ale primárně je to vždy o podmínkách. Kdybych měl nabídku od jiného světového týmu, tak bych to asi neřešil. Zároveň už vím, že nebudu závodit tak dlouho, proto jsem to chtěl propojit v osobní rovině a dělat, co mě baví. Kombinace s tím, že mohu pracovat na něčem, co tady potom zůstane, byla taky důležitá. Nabízelo se to, jen jsem to možná udělal o rok dva dříve, než za ideální situace.

Stále ovšem zůstáváte ve spojení se Specialized v roli továrně podporovaného jezdce, budete mít potřebné vybavení…
Přesně tak, tohle mi zůstalo. Pro mě to byl důležitý aspekt, ale jinak vše ostatní zůstává. Ať už jde o přípravu, kterou jsem si určitým způsobem řídil sám a zajišťoval ve spojení s Duklou nebo českou reprezentací. Můj osobní mikrotým zůstává relativně stejný, tak se toho kromě finančních podmínek a logistiky zase tolik nemění.

Máte zároveň větší volnost, co se týče skládání termínového kalendáře?
Dá se to tak říct, nebude tam tolik i nesportovních povinností. Místo toho si budu moci zvolit trénink nebo cokoliv jiného. V tomhle budu mít více prostoru pro přípravu i vlastní tým.

Jak se vašemu týmu, který vznikl před pěti lety, daří?
Loňský rok byl zatím nejúspěšnější, v řadách týmu už se objevili dva reprezentanti v juniorské kategorii, což je obrovský úspěch. Začínali jsme opravdu jako podpora pro mladé závodníky, teď to dobře pokračuje.

Zapojujete se sám do tréninku s mladými?
Abych řekl pravdu, není to tak časté. Většinou mi to čas nedovoluje. Upřímně jim člověk ani tréninkově nemůže tolik dát, protože to je jasně dané. Metodika u mladých je nastavená, stará se o ně hlavně Honza s ostatními. Já jsem pro ně spíše mentor a taková motivace, kam se to dá dotáhnout. Jsou rádi, že se se mnou svezou, ale není to o tom, že bych je učil, jak jezdit. To už je stejně v mém případě hodně specifické. Sám dobře vím, že každému sedí něco jiného. Moje funkce je taková, aby děti měly motivaci jezdit a zvolily si to třeba jako budoucí sport.

V současné době se připravujete na novou sezonu. V jaké fázi se nacházíte?
Sezona se blíží, jsem v plné přípravě. Vrátil jsem se z tréninkového kempu na Kanárských ostrovech, nyní bude následovat Kypr, kde to již spojím s prvními závody. Potom odjíždím jako v minulých letech do Jižní Afriky na etapový závod Cape Epic, který je prvním vrcholem sezony. Loni se nám ho podařilo vyhrát, to bude asi největší cíl první poloviny sezony.

Jaké další ambice máte spojené s rokem 2019?
Jednoznačně takové, aby to bylo lepší než v předchozím roce, který se mi z dlouhodobého hlediska povedl nejméně. Hlavně ve světě, doma to celkem fungovalo. Vyhrál jsem mistrovství republiky, ale v zahraničí jsem kromě Cape Epic nedosáhl na výsledky, které bych očekával. Za rok a pár měsíců bude letní olympiáda v Tokiu, proto budeme mít na podzim i nějaké testovací závody, kde bych rád promluvil do nominace. Už nějakým způsobem budeme přemýšlet o roce 2020, ten letošní tedy bude v tomto důležitý.

Olympiádu v Tokiu už máte tedy ve svých plánech jasně zařazenou?
Dříve jsem přemýšlel tak, že budu jezdit dva roky po Riu (2016) a pak to budu ukončovat. Ale když jsem tam získal stříbro, tak jsem prakticky hned věděl, že budu chtít ještě do Tokia. To bylo samozřejmě podmíněné zdravím, výsledky a tak dále. Člověk si může plánovat, co chce, ale to se může změnit. Každopádně si myslím, že rok a kousek do olympiády už není tolik. Energie a vůle tam bude, pro mě to je relativně blízký cíl, tím pádem je jednoduché se na něj zaměřit. Buď to vyjde zase super, nebo hůře.

Na olympiádě jste získal zlatou a stříbrnou medaili. Má člověk v hlavě ty zážitky, které ho ženou stále dál?
Samozřejmě, že má. Čím více se přibližuje, tak si člověk uvědomuje, jaké to bylo a jaké to může být. Přitahuje to vždy velkou pozornost. O Tokiu se zase začne za chvíli mluvit, s tím stoupá i motivace sportovců.

Nyní v březnu vás čeká etapový závod Cape Epic, to je zase něco jiného než závodit na olympiádě…
Přesně tak. Je to závod dvojic, který trvá osm dní. Navíc v Jižní Africe, v horku. Dá se říct, že je to Tour de France pro horská kola. Trochu něco jiného, i když se tam samozřejmě potkáváme s maratonci, tak i s lidmi z olympijského cross country. Nino Schurter i řada dalších tam taky jedou, je to takový svátek cyklistiky. Výkonnostně to je o něčem jiném než jet hodinu a půl závod v Novém Městě. Je to rozdíl.

Na co se nyní nejvíce v tréninku zaměřujete?
Přes zimu se dělá hodně vytrvalost, pak se přechází do síly. Cape Epic je hodně o vytrvalosti, tréninky byly v poslední době kolem sto až sto třiceti kilometrů každý den na horském kole. Většinou jsem jezdil po silnici, nešel jsem ještě do terénu. Časově jsou to nejnáročnější tréninky, po Epicu se začnou zkracovat, ale přibývá na intenzitě. Tréninky se pak zrychlují do cross country sezony, která v Evropě začíná někdy v dubnu a květnu. Člověk postupně zrychluje a výkon nabývá na intenzitě.