Zvony bijí na poplach. Jsou ale slyšet? Z řad sportovní veřejnosti je čím dál více slyšet varovných hlasů nad snižující se úrovní sportů, kterými se naše republika pyšnila. Hokej, fotbal, basketbal, volejbal, házená mohli bychom pokračovat. Nabízí se otázka, proč tomu tak už není?

Odborníci z řad bývalých vynikajících sportovců se shodují. Musí se věnovat maximální pozornost mládeži, kterou by měli vést ti nejlepší trenéři. Jako vzorový příklad lze uvést basketbalový klub BK JIP Pardubice. Práce s mladými je zde dlouhé roky na vysoké úrovni, o čemž svědčí jejich pravidelná čelní umístění prakticky ve všech kategoriích. A také předsevzetí o nejlepších trenérech jsou zde naplněna vrchovatě. Například uznávaný trenér Jan Procházka, kterému prošlo rukama mnoho výborných hráčů, působících v naší lize, ale i v zahraničí.

PERSPEKTIVA RŮSTU

Pardubický klub na své mladé talenty sází a nejlepší z nich pravidelně nastupují v Kooperativě lize. V současnosti to jsou Půlpán, Škranc, Potoček, Roub, Formánek. Perspektiva jejich růstu je pro ně v Pardubicích zaručena.

V minulých letech však někteří mladí, nejenom pardubičtí hráči, řešili velké dilema, do kterého mnohdy neuváženě vstoupili i netrpěliví a unáhlení rodiče. Objevila sea totiž přestupová nabídka od klubu, jehož rozpočet je na hony vzdálen rozpočtům ostatních ligových klubů. Laicky řečeno: Hráče si nevychováme, my si je koupíme! To je realita českého giganta z Nymburku. Mladým hráčům tam nabídnou odměny, ze kterých se jim zatočí hlava a které si ostatní kluby nemohou dovolit. Spolu s finančním zajištěním je tu i lákavá představa snadnější cesty do Evropy. Rozčarování pak nastává, když převážná většina těchto nadějí jenom zahřívá lavičku, popřípadě dostane pár minut vesměs v rozhodnutých zápasech. I sebelepší zázemí a pouhý trénink zápasové zkušenosti nenahradí.

FALEŠNÉ HERNÍ NADĚJE

Ukázkovým příkladem této politiky je Martin Peterka, bývalý hráč BK JIP Pardubice. Martin Peterka, kterého Nymburk „pohřbívá" falešnými herními nadějemi. Ve skutečnosti klub neustále nakupuje nové a hotové cizince, kteří jsou pro perspektivní mladé hráče nedostižnou konkurencí. A mnohdy i psychickou brzdou. Přitom Peterka by mohl být vynikajícím pivotem základní pětky každého ligového klubu a možná i reprezentace.

Stačí si položit otázku: Kolik odchovanců mládežnických družstev Nymburka hrálo či hraje za první tým? A tady je ten zakopaný pes českého basketbalu. Kolik takto zlanařených mladých hráčů z českých klubů se podařilo v posledních letech zapracovat do tohoto, u nás vrcholového klubu? Stačily by k tomu prsty jedné ruky. Přitom jeho nemalou povinností by mělo být tyto naděje připravit k tomu nejvyššímu cíli, tedy oblékat národní dres. Horší pohled je do statistik „zabitých" talentů. Kolik nadějných hráčů – reprezentantů raději z důvodu slabé vytíženosti z Nymburka odešlo? Jen namátkou: Vyoral, Palyza, Pomikálek, Slezák.

POHASLÉ HVĚZDY

V Kooperativě lize, kde nyní nastupují, už očividně nevyčnívají. Na mysl se tedy vkrádá otázka, zda tento velkoklub má vůbec zájem nadějné mladé hráče dále zdokonalovat. Či snad v tom je „jakýsi" úmysl vůči ostatním konkurentům? A jaký asi zájem na růstu českých nadějí může mít trenér národního mužstva – cizinec?

Na druhou stranu by si měli mladí talentovaní hráči a jejich rodiče uvědomit, že záruka růstu není v trénování ve velkoklubu ale v dostatečné minutáži na palubovce v Kooperativě lize. Tuto cestu zvolil například Jaromír Bohačík.

Josef Kopal – místopředseda fanklubu BK JIP Pardubice