Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

'Mám nohu jen před sebou, vůbec ji nepoužívám'

Pardubice - Tělesně postižený atlet Jaroslav Petrouš z pardubické Hvězdy se rozhodl pro amputaci dolní končetiny. Lékaři však zákrok nedoporučují

27.7.2011
SDÍLEJ:

Jaroslav Petrouš z pardubické Hvězdy Foto: archiv

Schytává jednu ránu za druhou… Osud je k němu krutý, ovšem on se mu nepoddává. Žádný obětní beránek,

JAROSLAV PETROUŠ (34),

handicapovaný atlet Hvězdy SKP Pardubice, je neutuchající bojovník. Po každém životním direktu se rychle zvedne ze země. Slovo „nejde“, pro něj neexistuje. Po dvou těžkých úrazech se nemůže zbavit bolestí, a proto se rozhodl pro amputaci dolní končetiny. Narazil však u lékařů. Přitom má jasno: „S protézou budu zdravější člověk.“

Zastavme se u příjmení Petrouš. To je známé z fotbalových kruhů. Vnímáte sourozence Michala a Adama?
(usmívá se) No jéje. To jsou mojí bratránci. Michal teď trénuje Slavii Praha, když před tím hrával za Bohemku. Adam si prošel Slavií, Spartou, Austrií Vídeň, Kazaní a tureckým Antalyasporem.

Tak to se povedlo. A co vy a sport v dětství?
U Petroušů je fotbal povinností (rozesměje se). Hrál jsem od sedmi let za Xaverov. Skončil jsem v dorostu, kdy jsem měl první těžký úraz.

Můžete prozradit, co se vám stalo?
V sedmnácti letech jsem byl na brigádě ve skladu a 750 kg těžká ještěrka mi přimáčkla nohu ke sloupu a rozdrtila kotník. Navíc se po ní sklouzla a strhla mi veškerou kůži. Tenkrát jsem ležel dvaapadesát dní v nemocnici.

Jak lékaři charakterizovali vaše zranění?
Otevřená tříštivá zlomenina kotníku s totální deformací měkkých tkání. Vlastně mi slezla kůže od holeně až dolů. Bohužel jsem kvůli tomu chytil do nohy infekci a ta se dostala hodně blízko samotné kosti. Doktor přišel s varováním, že pokud se ji nepodaří zastavit, hrozí amputace.

Co jste tedy musel podstoupit, aby se zánět nešířil?
Dost brutální zákrok. Takzvanou kyretou mi vydlabávali mrtvou tkáň. A dělo se tak bez umrtvení. Při dřívějších zákrocích, kdy mi nohu čistili, mě vždy nějakým způsobem umrtvili. Jenže streptokok, který tam byl, se pokaždé stáhl dovnitř.

Toto vážné zranění vám překazilo kariéru vrcholového sportovce. Objevila se šance, že byste mohl sportovat alespoň na rekreační úrovni?
Díky nekonečným rehabilitacím a pobytu v lázních jsem se dal asi po dvou letech svým způsobem dohromady a opět dostal chuť sportovat. Na vrcholové úrovni to už fakt nešlo, ale jelikož jsem dříve provozoval hodně odvětví rekreačně, zkusil jsem to.

Na který sport jste se tedy vrhl?
Nejdříve jsem koketoval s malou kopanou a sálovkou, ovšem nešlo to. Pak jsem zkoušel florbal, ale výsledek byl stejný. Člověk do toho nemohl jít naplno, protože pohyb kotníku je omezený. To už ani není kotník. Jelikož se jednalo o tříštivou zlomeninu, nemohli ho doktoři hned operovat. Takže to nechali srůst tak, jak to bylo. Pak mi během dvou operací obrousili výčnělky. Můj kotník nyní vypadá jako skládačka.

V úvodu jste naznačil, že jste měl první těžký úraz. Znamená to, že jich bylo více?
Ano. Druhý vážný úraz se mi stal na firemní akci, jejíž součástí byl paintball. Běžel jsem s vlajkou, periferně viděl výkop a jak jsem byl rozeběhnutý, ve snaze schovat se před protivníky, jsem do něj skočil. Jenže jak jsem dopadl, tak se ozvala velká rána a já si utrhl v koleně všechno, co šlo. Oba menisky, oba křížové vazy a ještě jsem si zlomil čéšku.

Lékaři asi neměli dvakrát radost, že už takto zhuntovanou nohu musejí znovu „opravovat“, je to tak?
Přesně. Tím, že ta noha byla oslabena již z dřívějška a teď jí potkalo více traumatologických zranění najednou, už se nezahojila. Kvůli postižení nervových zakončení mám několik let permanentní bolesti. Někdy po celý den.

Každého někdy postihla bolest, nicméně většinou se dá vydržet. S těmi
vašimi se to asi nedá srovnat…
Těžko soudit. Někdy se mé bolesti stupňují, jindy je to o něco lepší. Na klasickou bolest si člověk zvykne, vnímáte ji jen, když se o ní s někým bavíte nebo si na ni vzpomenete. Navíc po mamce jsem zdědil posunutý práh bolesti. Horší jsou však z přetížení a únavy. A nejhorší je stání na té noze. Proto se levou snažím odlehčovat a stojím na pravé. Jenže ta už je také zesláblá a odnáší to páteř. Bohužel jsem si poranil i pravou nohu.

Vy na tu smůlu snad máte nějaký magnet. Jak se vám to přihodilo?
Šel jsem po schodech o francouzských holích. Podlomila se mi levá noha a jelikož jsem nechtěl spadnout na hubu, sedl jsem si na schod a pravou jsem si zkroutil pod sebe. A zase jsem si utrhl menisky i vazy. Ale v tomto případě už na zákrok nedošlo, protože v té době už jsem měl za sebou hodně operací.

Kolikrát jste byl vůbec při obou vážných úrazech operován?
Co se týče kotníku, podstoupil jsem čtyři operace, z toho dvě důležité. To jsem se dostal ke svému traumatologovi doktoru Stašovi, který se o mě stará dodnes. U levého kolena jsem šel pod kudlu pětkrát. Z toho po druhé operaci se mi stala ta nepříjemnost s pravou nohou. Nemám už ani jednu stojnou.

Zmínil jste fakt, že míváte silné bolesti. Existují přeci léky, které je tlumí. Vy jste po nich nesáhl?
Ale sáhl a kolik jsem jich spolykal. Končil jsem na prášcích DHC, které jsou na bázi kodeinu. Jenže jsem je musel vysadit. Ano, jsem v invalidním důchodu, ovšem nesedím doma. Naopak chodím do práce a po těch práškách byl člověk stále unavený. V kombinaci s léky na spaní, protože jinak jsem byl při každém pohybu vzhůru, už to bylo moc. Navíc déháčko přestalo za čas fungovat. Prášek jsem snědl, ale bolesti neustoupily. Před dvěma roky jsem si poprvé zahrával s myšlenkou o amputaci.

Váš příběh je velmi silný a nejednoho napadne otázka: Jak jste se naučil žít s takovým postižením?
Hrozně mi pomohl návrat ke sportu a také rodina. Ke sportu hendikepovaných jsem se dostal v rehabilitačním zařízení v Kladrubech. Byl tam na léčení trenér basketbalistů – vozíčkářů. Nabídl mi, jestli bych nechtěl hrát basket. Původně jsem odmítl s tím, že mám jednoho bratránka na invalidním vozíčku a ze zásady si na něj nesednu. Nicméně jsem se šel na kluky podívat a byly z toho dva roky v USK Praha.

Z vašich slov vyplývá, že jste sportovec tělem i duší. Ve výčtu vašich aktivit ještě chybí atletika. Jakou cestou jste se propracoval k ní?
Jednoduchou. Za USK hráli se mnou tři atleti z pardubické Hvězdy. A jelikož mě atletika zajímala už od dětství, celkem snadno mě zlákali před paralympiádou v Pekingu do svých řad.

Atletika tělesně postižených sportovců je široký pojem. O jakou disciplínu jste měl zájem?
Při sledování atletických přenosů jsem byl unesený z oštěpu. Dokonce jsem měl jednou sen, že vyhraju olympijské hry v hodu oštěpem. Volba byla jasná: budu oštěpař. Nabídku z Pardubic jsem přijal, ovšem na oštěp jsem po roce rezignoval. Moje trenérka Eva Hrdinová mě upozorňovala, že mám z chůze o holích ztuhlé rameno, že se nemůžu pořádně rozmáchnout.

Sen se vám rozplynul. Na druhou stranu jste opět ukázal, že se umíte s každou situací vyrovnat. Jaké vám trenérka doporučila náčiní?
Hned od prvního tréninku mi byl vkládán do ruky disk. Já ho vůbec neuměl hodit, létal jako brambora. Příšerné. Na prvních závodech jsem hodil jen 27,5 metru. Postupem času jsem se s diskem skamarádil, až jsem si ho zamiloval. Trenérka mi navíc neustále naznačovala, že se v této disciplíně mohu dostat do světové špičky.

A to se stalo. Na všech frontách jste vyhrával, co se dalo. Až přišlo lednové MS, kde vás klasifikátoři nepustili do závodu. Proč, vždyť před tím jste neměl problémy?
To jsem opravdu neměl. Do té doby jsem bez problémů absolvoval tři klasifikace. Nejdříve domácí, pak dvě mezinárodní. Při té první jsem měl trochu obavy. Přeci jenom, když je člověk pohyblivý, vždy je podezřelý. Ale za pět minut se rozhodlo v můj prospěch. Byl jsem zařazen do kategorie Nejzdravější mezi postiženými. Na Zélandu jsem očekával formalitu.

A mýlil jste se. Co se jim nezdálo?
Hm. Pozvali si mě na vyšetření, na základě kterého měla být udělena klasifikace. Nicméně začali mi s nohou hýbat takovým způsobem, že nešlo bolest potlačit. Dostal jsem se do křeče, rozklepala se mi noha. Během pár minut ode mne dali ruce pryč s tím, že jsem nevyšetřitelný. Sice jsme se odvolali, ovšem se stejným výsledkem. Přestože jsem se nadopoval práškama, nepomohlo to. Mordovali mě totiž hodinu. Třikrát se šli poradit ven a nakonec mě stejně do závodu nepustili.

Asi jste byl pořádně šokovaný…
(vypálí) To je slabé slovo. Mně se v tu chvíli zbortil celý svět. Byl jsem psychicky na dně. Říkal jsem si: Tak do prčic. Nikdy nemůžeš závodit se zdravýma a teď už tě nepustí ani mezi hendikepované. Přitom já mám tu levou nohu jenom před sebou. Já ji k ničemu nepoužívám, ta tam jenom stojí. Už na mistrovství světa jsem začal vážně uvažovat o amputaci. Byl to hlavní impuls a po návratu domů jsem to rozsekl a rozhodl se pro tento zákrok.

Na podobné rozhodnutí musí vzít člověk hodně odvahy, nemyslíte?
Díky sportu hendikepovaných mám jednu obrovskou výhodu. U mě to nebylo tak, že bych se zranil a hned by mi amputovali nohu. Já jsem se zranil, pochopil jsem život hendikepovaných s tím, že tak padesát procent žije kvalitnější život než kdejaký zdravý člověk. Došel jsem k závěru, že s protézou nebudu kripl (zdůrazňuje, že u takto postižených se nejedná o hanlivé slovo), ale zdravější člověk. Už mám dokonce vybranou speciální protézu, která funguje na bázi mikročipů.

Vypadá to, že když si něco zamanete, dotáhnete tu věc do konce. Ze studování protetických pomůcek byste měl asi za jedna, co říkáte?
(úsměv) Mám výhodu v tom, že s atletikou cestuji po světě a tam jsou v tomto ohledu dál než u nás. Teď na mistrovství světa na Novém Zélandu přesně tu samou někteří sportovci měli. Dělal jsem si sám ze sebe legraci, protože tak, jak kluci koukají po babách, já jsem při všech činnostech, tedy skoro furt (směje se), pozoroval amputáře. Tam jsem se utvrdil v tom, že amputaci chci. Vidím v tom pozitivum. Ne že přijdu o nohu, ale to, že se zkvalitní můj sportovní, soukromý i pracovní život.

Nezrazuje vás někdo od kroku nechat si uříznout nohu? Co třeba manželka?
Mám strašnou výhodu v tom, že je zdravotní sestra. Vedli jsme o tom řeči. Sama přišla s tím, že pokud se pro to rozhodnu, bude mě jen podporovat. Problémy s tím měla moje maminka. Přeci jenom, proč by měl synátor přijít o nohu, když chodí. Nakonec jsme jí to vysvětlili.

V naší republice se dá žádat o hodně věcí. Jak se žádá o amputaci nohy?
Myslel jsem si, že to bude snazší. Především můj doktor to odmítl a já ho chápu, protože mezi sebou máme vztah jako otec a syn. Poslal mě za svým kolegou a já tam šel s tím, že se hned dohodneme na termínu zákroku.

Jak ten na vaš
i prosbu reagoval?
Pro mě překvapivě. Sdělil mi, že takhle lehce to nejde. Prý musím absolvovat řadu vyšetření, abych se dozvěděl, jestli jsem vůbec vhodný kandidát na amputaci. Takže jsem si prošel šesti důkladnými vyšetřeními, po kterých se měl každý ze specialistů vyjádřit. Čtyři z nich doporučovali amputaci.

To je ale většina. Kde se to zadrhlo?
Paní doktorka z Centra pro léčbu bolesti mi diagnostikovala vysoké riziko fantomových bolestí. Tyto stavy má každý amputář. Někomu odezní za měsíc, někomu za rok, někomu nikdy. A ona napsala do lékařské zprávy, že já bych mohl mít fantomové bolesti trvalé. To znamená, že by pahýl nohy nepřipustil zatížit na tu protézu, že bych se nikdy nenaučil chodit. Tím pádem by mi odešly všechny svaly a já bych skončil jako vozíčkář. Před komisí mi bylo oznámeno, že na základě toho mi amputaci neprovedou.

Smířil jste se s rozhodnutím odborníků, nebo dále trval na zákroku?
Nesmířil (důrazně). Napsal jsem oficiální žádost o amputaci s tím, že jsem si vědom všech rizik a že je přijímám. Chtěl jsem vypsat nejbližší možný termín. Dostal jsem pádnou odpověď. Oni jsou tu od toho, aby léčili a ne aby riskovali zhoršení mého stavu. Nicméně nabídli mi operaci přes míchu, kterou by mi eliminovali napadené nervy. Přitom specialista neurolog tuto alternativu již dříve zamítl.

Je pro vás tato varianta přípustná?
(zamyslí se) Možná by i byla, ovšem vyskytl se další problém. Při jedné z operací jsem byl uspán injekcí do páteřního kanálu. Bohužel anestezioložka se netrefila napoprvé, ale až někdy napošesté. A nenapsala to do lékařské zprávy. Mně těmi dírkami začal odtékat mozkomíšní mok. Musel jsem znovu do nemocnice na okamžitou transfuzi krve. Ty bolesti hlavy při vyrovnání tlaku se nedají k ničemu přirovnat. Tenkrát mi řekli, že už bych neměl dostat nikdy injekci do páteřního kanálu.

Ocitl jste se v začarovaném kruhu. Máte už nápad, jak z něho ven?
Mám jasno. Pro mě představa, že mi zazvoní telefon a doktor mi řekne, ať přijdu na amputaci, tak si okamžitě sbalím věci a jdu. Nedokážu si však v hlavě srovnat to, že by mně zase měli hrabat do míchy. Asi to jednou budu muset podstoupit, ale teď ještě na to nejsem připraven. Navíc stejně by mi tím jen ulevili bolestem, abych mohl opět brát prášky. Ovšem to není můj smysl života. Já chci běhat s dětmi, jezdit na kole, bruslit. Což moderní protézy umožňují. Amputace je pro mě nejlepší řešení a já se jí nevzdám!
Očima trenérky Evy Hrdinové

Jaroslav Petrouš jako sportovec
„Jarda je výborný atletický somatotyp. Skvělé fyzické vlastnosti atleta doplňují i vlastnosti psychické. Je velmi cílevědomý, schopný pracovat velmi tvrdě i ve ztížených podmínkách. Velmi dobře a rychle si osvojuje technické dovednosti. Tyto vlastnosti jsou ideálním předpokladem ke skvělým výkonům.“

Jaroslav Petrouš jako člověk
„Je společenský, má smysl pro humor, je spolehlivý a má zájem o život i lidi kolem sebe. Myslím, že je to chytrý a zodpovědný chlap, který se snaží, aby měl jeho život po všech stránkách smysl. Občas je ale urážlivý a trochu sobecký, ale to k individuálním sportům a chlapům, kteří přesně znají své cíle, asi patří. Jarda je pro mě nejen skvělý svěřenec a atlet, ale stal se jedním z mých nejlepších přátel.“

Autor: Zdeněk Zamastil

27.7.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Proti proudu času zdarma k oslavám Mezinárodního dne archeologie

Ilustrační foto

Pardubice se rozloučí s dostihovou sezonou

Pravý břeh Labe zůstane klidovou zónou. Stavět se nebude

Pardubice – Obyvatelé Pardubic už znají budoucí podobu pravého břehu Labe. Nejzásadnější změnou je nová lávka přes řeku, vybudování informačního systému či doplnění městského mobiliáře. Vzniku nové zástavby určené k bydlení se starousedlíci a ekologové obávat nemusí.

Fotbal a škola. Zkusili si to i v Kanadě

Pardubice – Plnit si povinnosti na fotbalovém hřišti a zároveň i ve škole se vyplácí. O tom dobře vědí hráči Regionální fotbalové akademie Pardubického kraje. Jeden z nich se nedávno dočkal zajímavé odměny, když po úspěchu v „olympiádě“ z anglického jazyka vyrazil na výměnný pobyt do zahraničí. Čtrnáctiletý Petr Beneš týden poznával, jak se žije a trénuje v Kanadě.

Si děláš kozy... No vážně, tři kozy v autě

Pardubice - Kdo viděl film Slavnosti sněženek ví, že koza dovede cestovat autem. I když běžný pohled to opravdu není.

Téma kampaně? Strach dominuje

Pardubický kraj /KOMENTÁŘ/ - Je to v posledních letech již takový kolorit. Politici hledají racionální témata předvolebních kampaní čím dál obtížněji. Viditelné to bylo loni před krajskými volbami, letos se situace opakuje. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení