Ve 132. Velké pardubické měl kočírovat jiného koně. Náhoda mu pomohla, že si mohl vzít pod patronát šampiona. Spíš než náhoda změnu kurzu zapříčinilo zranění Jana Kratochvíla.

„Když se Honza zranil, přišla mi nabídka od trenéra Luboše Urbánka, jestli bych nejezdil Spexe. Tím, že je to výborný kůň, tak jsem se vůbec nerozmýšlel. Vloni byl ve Velké třetí, tak jsem mu více věřil. Jinak bych jel asi Jardovi Brečkovi Stara, což byla původní nabídka,“ vysvětluje Lukáš Matuský.

Už si jednou v kariéře mohl vychutnávat prvenství z nejstaršího kontinentálního závodu. No vychutnávat… Před dvěma roky bylo kvůli covidové pandemii na pardubickém závodišti ticho jak v kostele.

„Nejsem typ člověka, který dává emoce výrazně najevo. A prázdné tribuny se rovnají žádným emocím. Diváci vás vyburcují, radujete se více. Je to ohromný rozdíl. Možná proto, ve mně při průjezdu cílem vybuchly a já se strašně radoval,“ podotýká.

Pozor prázdný kůň!

Televizní pamětníci předloňského závodu si vzpomenou, že s Hegnusem vyhrál po prakticky totožné taktice.

„Oba koníci jsou rozdílní. Vlastně každý kůň je specifický. Ale ten průběh závodu byl stejný. Drželi jsme se v první pětce a na trávě zaútočili. No a jak Hegnus tak Mr Spex předvedli famózní finiš,“ srovnává Matuský.

Už jen dostat se do cílové rovinky je menší výhra. Velká pardubická je nejtěžší dostih v České republice. Každý rok minimálně jedna dvojice nepotká cíl. Spíše jich je více. Ve sportu, kde je jeden závislý na druhým a úspěch učiní vzájemná symbióza, dochází k více omylům. Chybu může udělat jezdec, zazmatkovat i kůň. A cestu jim mohou zkřížit, a to doslova i protivníci na trati 6 900 m.

„Měl jsem jednu kolizi s prázdným koněm. Dusigrosz do mě narazil. Naštěstí potom se dostih zpomalil a koně bez jezdců nás předběhli a odcválali pryč,“ popisuje Matuský krušnou chvilku z trati.

V ten moment měl myšlenky jen na to zůstat v dostihu. Jak se vrátil do pohody, mohl spřádat vítězné plány.

„Poprvé mě to problesklo hlavou, když jsme šli na Havlův skok. Cítil jsem, že má koník ještě hodně sil. Tak jsem si věřil, že by to mohlo vyjít. Udělal jsem si pozici za Talentem a Playerem. Pak jsem si jen počkal na příhodný moment. Jak jsme zatočili na poslední překážku a otevřel se nám prostor, tak jsme nasadili klapky a nekoukali napravo nalevo,“ vtahuje do děje Matuský.

Práce ve fabrice

Nejúspěšnější slovenský jezdec přitom dva a půl roků pracoval rukama. Respektive v továrně kde byli koně maximálně pod kapotou…

„Na Slovensku jsem dělal ve fabrice, která vyrábí nádrže do aut. Práce s koňmi u nás finančně nezabezpečí. Nedokázal jsem uživit rodinu. Musel jsem od koní do fabriky, kde jsem měl vyšší plat. Dělal jsem to jen kvůli penězům,“ přiznává.

Když se ale dělají věci na půl nedělá to dobrotu. Ve všech oblastech života.

„Trénoval jsem podle toho, jak mi vycházely směny. Nebylo to ono. Táhlo mě to ke koním. Chtěl jsem se naplno věnovat práci, která mě baví, tak jsem musel zvolit jinou variantu. Třikrát týdně jezdím k Radku Holčákovi do stájí ve Velkých Karlovicích, se kterým jsem začal naplno spolupracovat,“ dodává Lukáš Matuský.