Modlím se, aby ",učni" nezpůsobili karambol

 Legendární žokej a trenér dostihových koní Josef Váňa se chystá na svoji poslední Velkou pardubickou. „To co tu neustále vymýšlím je proti přírodě. Jsem rozhodnutý, že letos pojedu naposledy," říká Váňa před nedělním startem nejslavnějšího překážkového dostihu v České republice.

Před časem jste se nechal slyšet, že letošní Velká pardubická je ta poslední. Opravdu to bude vaše derniéra?
Na tuto otázku jsem odpovídal nesčetněkrát. Opravdu pojedu naposledy, ale na druhou stranu nikdy neříkej nikdy. Přemýšlím, že se na to vyprdnu, protože mi začali šedivět vlasy. Nechci to už doma poslouchat.

Co by se muselo stát, abyste si vše rozmyslel?
Možná kdyby nastala situace, že bych doma zůstal na koně sám. Kdyby se jezdci rozutekli, musel bych zase  naskočit do sedla, ale to snad nehrozí. To, co tady zkouším, je už proti přírodě. Já osobně si myslím, že letošní Velká pardubická je poslední. A kdyby ne? No tak ne.

Při ceně Peruna jste měli s Tiumenem pád, při kterém došlo ke zranění vás obou. Co se tenkrát vůbec stalo?
Sešlost skočila Tiumenovi do zadních nohou. On si přitom karambolu utrhl zadní podkovu a natáhl si zadní šlachu na pravé zadní noze. Překážku 24 skočil řekněme divně, ale já jsem točil koně na levou ruku na Velký anglický skok. Říkal jsem si, že mu možná jenom stoupla trochu na nohu, ale že bude všechno v pořádku. Bohužel jsem netušil, že zranění bylo tak vážné, že na dalším skoku udělal tu ptákovinu, kterou udělal. Vrhl se do překážky, vůbec se neodrazil a protože je tam vyšší doskok, tak to neustál a dali jsme si na kokos.

Jak jste na tom v tuto chvíli vy oba?
Já jsem byl už po čtyřech či pěti dnech celkem v pořádku. Jen mě trochu bolel hrudník, záda a za krkem. Ale Tiumen byl na tom mnohem hůře. Při tom střetu si sáhl zadní nohou do přední a poranil si koleno. Moc na tu nohu nekulhal, ale bohužel to zranění bylo otevřené. Když jsme mu nohu potírali chladivou emulzí, dostala se mu do rány infekce. Proto musel hned  v prvním týdnu  dostat antibiotika.

A dál?
Když už se z toho dostal, dostavila se infekce  podruhé. Opět to bylo mastí, které se říká kostivalová. To už ale antibiotika dostat nemohl, protože bychom mu mohli ohrozit způsobilost ohledně dopingu. Doléčili jsem to homeopaticky a důslednou čistotou. V těchto dnech už je kůň v pořádku, i když koleno má ještě trochu nateklé. Když dostal poslední tři, čtyři těžké práce, tak je bez problémů zvládl. Velkou pardubickou by měl bez problémů ustát.

Jak náročná je léčba koní? Laik si nedovede představit, co se děje ve stájích…
Ať kulírujete jakéhokoliv tvora, hlavní je, jak vážně je nemocný. Někdo se zbaví rýmy za týden, někdo po zlomenině nohy je fit za půl roku, ale také možná až za pět let. Co se týče koní, tak ti mají k dispozici veterinární lékaře a my jsme vše dělali podle těchto odborníků. Sami bychom si s tím zřejmě neporadili. Co se týče následné rehabilitace, tak ta už je 
o dlouholetých zkušenostech.

Zpět ale k Velké pardubické. Jaké by byly ideální podmínky a jaké dáváte Tiumenovi šance?
Na startu je přihlášeno jedenadvacet koní. Kolik jich nakonec odstartuje, je otázka. Bohužel tento rok je Velká pardubická velice dobře konkurenčně obsazena koňmi ze zahraničí, takže favorité se odhadují velice těžko. Další věc, která mě mrzí je ta, že jsou obsazeni jezdci, kteří na tento dostih nemají potřebné zkušenosti a dostali před startem výjimku. Já se teď jen modlím, aby nějaký takovýto učeň neudělal karambol a neublížil dalším koním a lidem, kteří se dostihovým sportem živí.

Co se týče samotného Tiumena. Co by mu více vyhovovalo? Tvrdší povrch a nebo měkčí půda, aby společně s vámi došel pro další vítězství?
To já sám nevím. Nedokážu ani za ty roky odhadnout, co má raději. Jestli hodně měkko, nebo tvrdší podklad. Určitě nesnáší tvrdou půdu, už je to taky starý pardál. Jinak nevidím v jeho kariéře nějaký rozdíl mezi povrchy. Uměl zaběhnout jak na měkkém, tak i na tvrdším podkladu. Pojedeme na dráze jaká bude a hotovo.

U sázkařů jste třetím favoritem dostihu. Co tomu říkáte?
Na sázkaře se už pomalu pětadvacet let nedívám vstřícně. Po většinu své kariéry jsem jezdil favority 
a někdy jsem byl vypsán jako první, jindy zase jako třetí. Pro mě to nic neznamená. Ať si každý hraje, co chce. Může se klidně stát, že až dorazí lidé na závodiště v Pardubicích, tak se po několika sázkách Tiumen dostane na post druhého a možná i prvního favorita. Je dobře, že se lidé dokáží pomocí sázek více dostat do dostihu. Sami pak vnitřně bojují společně s koněm a dokáží vytvořit tu správnou kulisu.

I outsider může vyhrát, že?
Když byl Tiumen před několika lety poprvé na startu Velké pardubické, byl považován právě za outsidera a my jsme vyhráli. Papírově byl poslední, ale podle výkonu v tréninku před dostihy určitě mezi outsidery nepatřil. Pár lidí, kteří mi věří, si na nás vsadí.

Vy sám osobně jste nikdy nesázel na své koně a svá vítězství?
Byl bych blbý kdybych to nedělal. Když jsem byl mlád 
a jezdil jsem do Bratislavy,  slušně jsem z toho žil. Ale co se týče sázek, hrál jsem to tak, že ten dostih vyhraji. Ne že koně zadržím, abych neuspěl. To by byl podvod. V tomto směru mám čisté svědomí, protože já dělám sport a bavím se jím. Nejsem jako nějací fotbalisté, kteří si nechávají platit za to, že nedají penaltu, když jim za to někdo něco dá. Prostě bych nedopustil falešné výsledky.

Na startu Velké pardubické by mělo být jedenáct zahraničních jezdců. Co to může ukazovat?
To ať klidně jedou, protože jsou to zkušení rajťáci. Horší je, že pojede i někdo, kdo nesplňuje podmínky pro obsazení jezdce. To je průšvih první třídy. Že jedou cizinci je více či méně normální. V Itálii jsou veliké grupové dostihy, které jedou jenom Češi, kromě dvou. Ale to je všude stejné. V Paříži jezdí třeba polovina zahraničních jezdců. Dostihový sport je světový sport a já v tom nevidím problém. Ti nejlepší borci jezdí v těch nejlepších dostizích od Ameriky až po Čínu.

Je na Velké pardubické ještě něco, co váš může překvapit?
Samozřejmě. Každý dostih je jiný, i když ho jedete po dvacáté a pokaždé se stane něco, co vás překvapí. Vzpomínám si, že před několika lety bylo na startu dvacet koní a ještě na velkém angličáku jsme byli téměř všichni pohromadě. To bylo úžasné. Já si teď přeji jen to, aby ti jezdci, co nemají v dostihu co dělat, neudělali nějaký karambol a nikomu se nedej bože něco stalo.

Vy pojedete společně se svým synem. Kdo z vás má větší šance?
Myslím si, že šance máme oba stejné. Jak dvanáctiletý Tiumen tak osmiletý Budapest. Budapest už dokázal vyhrát veliké dostihy a v kvalifikaci skončil dvakrát druhý. Oba jsme speciálně na tento dostih chystali. Ale na rovinu. Kdyby měl vyhrát náš malý Pepča, tak mně nebude vadit, že skončím druhý. Ale když budu mít možnost ho předjet, udělám to. On má ještě dost času, aby vyhrál Velkou pardubickou sám. Já jsem svůj první dostih jel přes Taxis, když mi bylo těžce přes třicet.

Zeptám se na Josefa Bartoše. Léta jezdil pro vaši stáj, sedlal Sixteen, ale letos pojede pro konkurenci. Je to pro vás oslabení? Mám na mysli oslabení vašich stájí?
Takto bych to neviděl. My máme ve Velké pardubické dva koně. Co se týče Pepči Bartoše, tak on by jednoho koně sedlal, kdyby nejel náš mladý. Ale život tomu chtěl jinak. My jsme dlouhodobě počítali s mladým Pepčou na post stájové jedničky a Pepík Bartoš musel odejít. Nic jsme si neudělali a ve zlém jsme se nerozešli. Když se mu podaří vyhrát Velkou pardubickou,  půjdu mu pogratulovat. Když se mi ho před lety  podařilo porazit s Tiumenem a on jel Sixteen, upřímně se z mé výhry radoval. Já bych se zachoval stejně.

Co řeknete před startem Velké pardubické vaší paní?
Co bych jí měl říkat? Nic. Poslouchám mnoho let, že se na to mám vykašlat. Nikdy jsem jí nic neříkal, tak to nebudu dělat ani teď.

Až dojedete do cíle, povíte jí,  že to bylo definitivně naposledy 
a nebo něco jiného?
To ještě není na programu dne. Zatím jsem se s ní o tom vážně nebavil, nějakou dobu to počká.

Posledních třicet let, s výjimkou zranění, Velkou pardubickou jezdíte. Dovedete si představit, že přijedete do Pardubic a budete stát za zábradlím?
Už jsem za svoji kariéru zažil, že jsem nejel Velkou pardubickou. Dvakrát jsem byl jen na tribuně, když šli koně před Taxis. Je to hrozné. Obzvlášť, když člověk vidí ty chyby. Bohužel z tribuny nic neuděláte, ale kdybych tam byl, tak bych na ostatní řval a snažil bych se to trochu rozhýbat.

Jednou ten odchod ale přijít musí, co?
Ano. Už teď sedím na tribuně v italském Meranu a šílím, když koukám na naše koně. Na druhou stranu trenér, který byl dříve žokejem,  všechny ty chyby vidí a více dostihy prožívá. Rodí se mu v hlavě myšlenky jako: „Sakra, kdybych to jel já… Říkám si: proč udělal jezdec tohle nebo tamto a proč neudělá něco jiného.