Moravec: S biatlonem jsem zažil velké věci. Jinému by to stačilo na tři životy

Světový biatlon se nemusel o Ondřeji Moravcovi dozvědět. V dětství jste byl totiž postižen Perthesovou chorobou. O co šlo a jak to bylo vážné?

Laicky řečeno se jedná o rozpad kyčelního kloubu. Vážné to bylo, ale měl jsem štěstí. Doporučili mi výměnu celého kloubu. Naštěstí to rodiče pozdrželi a posléze přijali nabídku alternativní léčby. Takže jsme postupovali přírodní cestou. Jenom to trvalo bohužel rok. Na druhou stranu mi toto řešení zachránilo celou sportovní kariéru.

Povězte, jak je možné, že se vám to podařilo dlouhou tajit?

Tím, že jsem neměl žádné větší zdravotní problémy a vlastně ani tolik velkých úspěchů, tak to do olympiády v Soči hodně lidí z biatlonového okruhu nevědělo. Jasně u nás v Letohradě to ututlat nešlo, protože jsem na rok zmizel a potom mě viděli lidi s berlemi. Dostalo se to zkrátka nějak ven. Já jsem to sice nějak netajil, ale také o tom nemluvil. Dokonce jsem svoji anamnézu některým doktorům nesděloval. Nepřišlo mi to jako důležité, když to stejně nebyli ortopedi.

Lékaři vám dokonce zakázali sportovat. Jak tento krutý verdikt vzal desetiletý chlapec?

Hodně špatně. Těžce jsem se s tím srovnával. Navíc když jsem vylezl z lázní, tak jsem si zlomil stehenní kost. To byl poslední hřebík do rakve pro moji mámu. Další dva roky jsem ji přemlouval, abych mohl zase sportovat. Nejlépe se vrátit k biatlonu. I když my jsme mu tenkrát říkali lyžák. Naštěstí jsem byl tak urputný, že svolila. Jako dítěti mi ale nedocházelo, proč nemohu nic dělat, když nemám žádný problém. Před odchodem z léčebny mi doktoři řekli, že budu maximálně rekreačně plavat a jezdit na kole.

V životě bych nevzdal závod

Naučila vás tato životní zkušenost, byť už z raného dětství, předem nikdy nic nevzdávat?

Asi ano. Kdybych si podobnou věc prožil v dospělosti, tak ty pocity vnímám úplně jinak. V deseti jsem to absolutně nedokázal vyhodnotit. Možná se to ve mně zakódovalo a pak jsem nikdy nic nevdal přirozeně.

Narážím na fakt, že i když si biatlonista odpálí závod hned na při první střelbě, tak se snaží doběhnout do cíle.

U biatlonu je to normální. Opravdu neznám moc lidí, kteří by vzdávali závody. V životě jsem nevzdal jediný závod kvůli tomu, že jsem ho špatně rozjel. Pouze jednou jsem nedokončil testovací závod před olympiádou v Turíně, ale to mi bylo fakt blbě.

Vás bavilo usilovat z padesátého místa o osmačtyřicáté?

Bavilo - nebavilo. Musíme se uvědomit, že některé závody se počítají do hodnocení národů a člověk nikdy neví, jak pojedou ostatní. Takže i padesáté místo může znamenat pomoc týmu. My jsme tak od trenérů i zkušenostmi byli naučeni všichni a nedělá to nikdo.

Vybral jste si sport, který je vždy loterií. Máte rád, když o pořadí, vítězi není rozhodnuto předem?

Samozřejmě, protože v tom je největší kouzlo biatlonu a svým způsobem je mezi sporty unikátní.

Protože připraven můžete být dokonale, ale těch vlivů, které zamávají papírovými předpoklady, je vícero. Nejvíce může závody ovlivnit vítr. Uměl jste se na něj nějak připravit?

Do jisté míry to jde. Dá se to trénovat, ale hlavně je to o nastavení hlavy. Spousta závodníků je schopna vítr nevnímat, a to hodně rozhoduje. Nejhorší možný scénář je přijíždět na střelnici, vidět mávající praporky a podělat se dopředu. Když s tím člověk umí bojovat, dá se ledacos zvládnout. Někdy jsou však podmínky, kdy jsou povětrnostní podmínky na hraně regulérnosti a mělo by se uvažovat o zrušení závodu. Takových extrémních závodů však není moc.

play_fill

Videodotazník pro Ondřeje Moravce: Jako rodina jsme neseděli doma na zadku

Zimní sporty

Biatlon je zimní sport. Měl jste někdy tak zmrzlé ruce, že nešlo zmáčknout spoušť?

Určitě ne při závodě. Stane se, že když je minus patnáct, do toho fouká a člověk jede ve sjezdu sedmdesát kilometrů v hodině, tak na jedno kolo zmrzne, že po příjezdu na střelnici neví. Pak střílí spíše pocitově nebo automaticky. Spíše se to ale děje na trénincích, které trvají déle než závod a člověk třeba není dostatečně oblečený.

Napadalo někdy tolik sněhu, že se nedalo jet?

To by nebyl problém. Stalo se to. Třeba když Björndalen vyhrál mistrovství světa 2005 v Hochfilzenu, tak napadlo půl metru sněhu. Kvůli sněhu se ale závod nezruší. Pamatuji si také na mistrovství světa juniorů v Zakopaném. To bylo šílené, kolik tam napadalo sněhu.

Můžete mít běžeckou formu, střeleckou formu, ale závod může ovlivnit špatné namazání lyží. Co potom může závodník dělat?

Bohužel nic (směje se nahlas). Neudělá skutečně nic. Občas se to stane a někdy to člověk pozná už při testování lyží. Jenže potom už není čas probírat se jinými páry lyží a zkoušet. Do startu zbývá devadesát minut a pokud nemáte dvacetičlenný tým servisáků, kteří by měli čas lyže znovu přejet, tak už se nedají dělat nějaké zázraky. Nezbývá nic jiného než za to vzít, ale vězte, že to není nic příjemného trápit se na trati od startu až do cíle.

A co zlomená hůlka, pokračoval jste v závodu?

Hůlek jsem zlomil nespočet. Zlomená hůlka ale nemusí hned znamenat velký problém. Jasně ve sprintu nebo na dvacku je to průšvih, protože člověk určitě něco ztratí. V kontaktních závodech je to v pohodě. Biatlonista zlomí hůlku a spousta lidí si toho ani nevšimne. K výměně dojde tak rychle. Každý tým má na trati své posty, kde jsou připraveni lidi s náhradními hůlkami. Navíc jednotlivé reprezentace si navzájem pomáhají. Dám příklad. Když jel Moravec bez hůlky, tak se rozhodně švédský servisman neotočil zády. Pak bylo na mně, jestli jsem si hůlku vyhodnotil jako vyhovující, nebo jsem si ji u našich vyměnil.

Zlomená lyže představuje větší problém, viďte?

Přesně tak, protože v tomto případě servisák nesmí pomáhat. V opačném případě za to hrozí diskvalifikace. Naštěstí při závodě se mi to nestalo. Většinou se lyže zlomí při pádu, kdy to hrozí také zlomením pažby u zbraně a to už je velice vážné.

Neuměl si srovnat hlavu dřív

Jak může přijet biatlonista na střelnici a zadýchán nasypat do terče pět přesných ran? Měl jste nějaký recept, jak to ustát?

Jde čistě jen o trénink a také rozpoložení hlavy. V čím lepší je závodník fyzické kondici, tím rychleji se uklidní. Důležité je zklidnit hlavně tep, ten dech není až tak důležitý. Já při tom dýchal. Zadržet na dvacet vteřin dech je nesmysl, protože celý třes těla by se přenesl na zbraň a nedal by se trefit terč. Takže člověk dýchá, spíše povrchově, ale dýchá. Na tréninku to můžete zkoušet, jak chcete, ale v závodě je to jen o psychice. Jak se závodník podívá do zbraně, tak si hned vyhodnotí, jestli může nebo ne. Tohle jsem měl nesčetněkrát.

Biatlon je náročný sport, a proto si v něm nepoctivci pomáhají podpůrnými, ale také nedovolenými prostředky. Jaký máte názor na doping?

Byla období, kdy to bylo lepší, ale také horší. V globále biatlon patří ke sportům, které jsou relativně čisté. I když to asi není to správné slovo. Jsou sporty, kde je to horší. Dovolím si říct, že lidi, kteří vyhrávají v biatlonu, nevítězí zásluhou zakázaných látek. V tomto ohledu se jedná o relativně férový sport. Jasně, najdou se státy nebo jedinci, kde je doping zakořeněný. Já jsem si nikdy takovým způsobem nepomohl. Bytostně s dopingem nesouhlasím, ale to je všechno, co pro to mohu udělat. Vždy jsem byl pro to, aby se více testovalo. Těch dopingových kontrol je zoufale málo. Já bych v tom byl daleko tvrdší. Hlavně v postizích pro hříšníky.

close info Zdroj: ČTK/Pavlíček Luboš zoom_in Ondřej Moravec

S tím souvisí namátkové dopingové kontroly. Podobně jako u cyklistiky musíte být k zastižení. Jaké jste s tím měl zkušenosti?

(usměje se) Bohaté. Dvakrát za kariéru jsem nebyl přítomen na místě určení. Jednou jsem byl v rychnovské nemocnici za maminkou mé manželky. Do letohradského areálu přijel dopingový komisař. Přijel jsem čtvrthodiny po něm, ale on byl neoblomný až hloupý a dal mi vytýkací čárku. V jednom období jsem dokonce chytil čárky dvě, a to je fakt nepříjemné. Stalo se mi, že jsem chybně vyplnil formulář a dopingová kontrola za mnou dorazila do Altenbergu a já byl na soustředění v Novém Městě na Moravě (úsměv). A tam začal vznikat velký požár, protože třetí nazastihnutí rovná se stopka. Takže jsem nevyšel z domu, aniž bych si to pořádně nepřekontroloval.

Kterou disciplínu jste měl nejraději a proč?

Sprint. Pro mě byl vždy strašně důležitý pro vývoj dalších závodů. Naučil jsem se být pro sprint nejvíc koncentrovaný. No ale teď jsem se koukal na program olympiády v Pekingu a tam se začíná dvackou. To mě překvapilo. Jinak jsem měl rád kontaktní závody. Když je člověk ve formě, tak je to super, protože v nich je to jeden psychologický boj, který si člověk může užít. Mockrát jsem to nezažil (smích), ale je tam i tenhle faktor.

V mládeži jste sbíral úspěchy i na světovém fóru. Jak těžký byl pro vás přechod do dospělé kategorie?

Hodně těžký, až trnitý. Přitom ten první rok v chlapech neměl chybu. Dostal jsem se na olympiádu do Turína. Možná ani já sám v to nevěřil. Udělal jsem pro to všechno, snil jsem o tom, ale byl to pro mě šok a myslím si, že to ani hodně lidí nečekalo. Nakonec jsem tam odjel i štafetu. Celkem jsem nastoupil do tří závodů, a kdyby mi to někdo řekl na začátku sezony, tak bych si klepal na čelo. Jenže následovaly čtyři roky, kdy jsem se trápil. Hrozně jsem bojoval se střelbou. Vytvářel jsem si na sebe šílený tlak a neuměl jsem ho zvládnout. V tréninku jsem problém neměl, ale při závodech jsem na to nedokázal navázat.

Poslední závody. Moravec: Biatlonu jsem obětoval hodně, je čas na rodinu

Zimní sporty

Kdy se vaše střelecké prokletí zlomilo?

Po olympijských hrách ve Vancouveru. Změnila se spoustu věcí. V reprezentaci nás přestal trénovat Vlastík Vávra, který mě vychoval. K národnímu týmu přišel Ondra Rybář, který vše změnil, jak se říká od základu. V tréninku, v přístupu ke střelbě. Nebylo ale, že by se u mě vše změnilo lusknutím prstu, tu cestu jsem hledal asi rok. Ondra mi pomohl hlavně po psychologické stránce, na což má mimochodem dar. Dokázal jsem se zklidnit a s jeho pomocí najít klíč, jak to dělat při závodech stejně jako na tréninku. Trenér vám může ukázat jak, ale člověk si na to stejně musí přijít sám. Podílel se na tom i fakt, že jsem dozrál a srovnal si, že nová cesta je lepší než ta stará.

Takže žádný střelecký dril u nějakého specialisty?

Jezdívali jsme do Plzně ke střelcům, ale se závodníky jsme úzce nespolupracovali. Vzala si nás pod křídla Katka Frantalová. Tam jsem strávil nějaké dny. V tu chvíli mi přišlo, že se moje střelba nikam nepohnula, ale později jsem si vyhodnotil, že to bylo prospěšné.

Proč jste se naplno prosadil až po třicítce?

Byl jsem Janek a nedokázal jsem si to srovnat v hlavě dřív. Kdybych to uměl dřív, tak jsem se mohl prosazovat třeba už v pětadvaceti. Jak se ukázalo později, ty předpoklady jsem k tomu měl.

Není vám s odstupem času trochu líto, že jste začal kosit úspěchy až ve třiceti a v sedmatřiceti jste skončil?

Je super, že se mi to přihodilo. Já si nestěžuji, protože to také nemuselo přijít vůbec. Takový Roman Dostál si musel na velký úspěch počkat až do pětatřiceti… Naštěstí biatlon není plavání, kde už jste v pětadvaceti starý. Tolik lidí, kteří by začali zářit třeba už ve třiadvaceti, není.

Juniorská tequila a kocovina v letadle

Měříte 181 cm a v době závodění jste vážil 71 kg. Ideální míry pro chlapa biatlonistu?

No měl jsem vážit o trochu víc. Já jsem ale s udržením váhy měl po závodech docela problémy. Například, když jsem se vrátil z olympiády v Soči, měl jsem 68,5 kg. To už byl extrém. Váha mi šla dolů, když jsem se dostával do ideální formy. Mně šla dolů rychle a sama. Pochopitelně 75 kg by bylo lepší. Pro zajímavost: v sedmnácti jsem vážil 61 kg. To byla váha tak pro skokana na lyžích (směje se nahlas). I když s tou výškou…

Závodil jste s legendami biatlonu, což bylo zajisté motivující ke zlepšování. Nicméně neměl jste někdy pocit zmaru, když na trati byli Björndalen, Fourcade nebo Boe?

Neměl. Naopak. To jsou zážitky, které mi nikdo nevezme. Vždyť zmiňovaný Martin Fourcade vyhrál sedmkrát za sebou světový pohár a já si mohu říct: Byl jsem u toho. Určitě by byla blbost si říkat: Kdyby tam nebyl, tak bych vyhrál.

Televizní diváci se vždy těšili na vaše hodnocení závodů. Měl jste to připravené, nebo hovořil z patra, protože jste se s tím nikdy moc nemazal?

(směje se) Ne. Nikdy jsem to neměl připravené a dopředu nepřemýšlel, co budu říkat. Vždycky jsem dělal rozhovory tak, jak mi zobák narostl.

Proslavil jste se vyplazováním jazyku? Bylo to součástí vaší image, nebo je to zlozvyk z dětství?

Vysvětluji si to, jako nějakou reakci těla, hlavy, mozku a já nevím čeho. Zkrátka nějaký impuls. Rozhodně v tom nebyl žádný záměr, ani jsem se nikomu či něčemu nevysmíval.

Jaké jste prožil s biatlonem nejslastnější chvíle?

(přemýšlí) Těch chvil bylo víc, ale kdybych měl vypíchnout jedinou, tak nejšťastnější jsem byl bezprostředně po vítězství naší štafety v Kontoilahti. Z více důvodů. Těsně před závodem jsem měl problémy s očima, protože nebyly ideální světelné podmínky. Na nástřelu jsme uvažovali, jestli budeme měnit mířidla, protože já jsem skoro nemohl nastřelit. Když jsem dojížděl do cíle, tak jsem dostal do ruky českou vlajku. A když jsem se podíval od koho, tak mi ji dal kamarád, který bydlel v naší bytovce a před lety se odstěhoval do Finska. Neviděl jsem ho dvacet let. No a třetí důvod. Člověk, když dorazí první do cíle a sesypou se na něj kolegové, tak to ty emoce prožívá několikanásobně.

Velká biatlonová rozlučka: Moravec jel naposledy

Ostatní sporty

Naopak jaký byl váš nejhorší závod, který byste nejraději vymazal ze své paměti?

Ten už jsem vymazal (smích). Ne vážně. Bylo jich také víc. Nezapomenu na generálku na Vancouver. Rok před tím jsme tam prubovali tratě a já tam dal ve štafetě pět trestných kol vleže. Netrefil jsem z osmi ani jednu ránu. To mi hodně zůstává v paměti. Nakonec jsem na olympiádě ani štafety nejel, protože jsem byl nemocný. Ve Vancouveru jsem odjel jeden závod a pak jsem lehl. Jednalo se o bláznivý sprint, který ovlivnil sníh, a do stíhačky jsem se nedostal. Ale olympiádu jsem si perfektně užil. To okolo ní bylo strašně fajn.

S tím souvisí otázka, jestli vás ve snech provází nějaká černá můra z dob závodění? Například druhé místo z Hochfilzenu 2017, kdy vám chybělo 3,3 sekundy ke zlatu.

close info Zdroj: Deník/Jaroslav Loskot zoom_in Ondřej Moravec

Ne takhle konkrétně o závodech a výsledcích se mi nic nezdá. Přesto jednu černou můru mám. Respektive jsem měl. Teď už snad není důvod, aby se mi ten sen vracel. Zdávalo se mi, že jsem zaspal start. Přitom v kariéře jsem žádný nezaspal. Ale zažil jsem to a je to hodně nepříjemné. Na tohle jsme měli v týmu specialistu Zdeňka Vítka, který zaspal dva svěťáky. To už je umění. K tomu snu. Vždycky jsem se rád probudil a zjistil, že ležím v posteli a nepřibíhám na staďák s pětiminutovou sekerou. Ale byl to nesmysl, protože to už by tam ani nemělo cenu chodit.

Kde se vám nejlépe závodilo. Měl jste oblíbený nějaký areál, kam jste se každoročně rád vracel?

(vypálí) Nové Město na Moravě. Na tento areál mám neskutečné vzpomínky, ať už výsledkově nebo co se týče divácké kulisy. A v zahraničí bych zmínil Rupholding. Tam jsem jel ještě jako junior svůj první svěťák a ty tratě mi tam hrozně vyhovovaly. Na většinou hodně hluboký sníh se mi hodilo těch mých sedmdesát kilo.

Vzpomenete si na nějakou veselou historku?

Těch je mraky. Podělím se o jeden zážitků ještě z juniorů a jak jinak než z Kontoilahti. Měli jsme tam jedno fajnové zakončení závodů. Chtěli jsme jít na závěrečnou party, na které jsme nebyli z Čech zvyklí. Chtěli po nás doklady kvůli věku a my jsme zjistili, že tam můžou jít jen dva lidi. Já byl jedním z nich, protože jsem byl z týmu nejstarší. A především to bylo bez trenérů. Takže tam jsme si to užili. Normální vožíračka. Jela hlavně tequila. Když jsem se vracel domů, tak mi bylo ještě na letišti zle. Nikomu nepřeji lítat s kocovinou.

Který trenér vás nejvíce ovlivnil, respektive pod kterým se vám nejlépe závodilo?

Nechci někoho urazit. Samozřejmě Ondřej Rybář. S ním jsem našel cestu dobrého dialogu, který fungoval. Sedli jsme si i lidsky. Vždycky to byl trenér, ale ten náš vztah byl na bázi velkého přátelství. Potom se ale jeho pozice změnila. Tím, že se z biatlonu stal ostře sledovaný sport, začalo se tlačit na výsledky. A kolikrát do toho promlouval stres. Ať už chcete, nebo nechcete, lidi to změní. Jeho, mě, každého. Dá se to připodobnit k nějaké malé rodinné firmě. Pokud se dělají rozhodnutí u stolu ve čtyřech, tak je to jednoduché. Jenže když se do toho montuje dvacet až padesát lidí, tak řídit takovou firmu není jednoduché.

Proč se podle vás stal biatlon výrazným fenoménem českého sportu?

Předně musím říct, že je super, že jsem u toho biatlonového boomu byl přítomen. Zažil jsem dobu, kdy byl první televizní přenos. Z mistrovství světa někdy v roce 2004. Mám pocit, že to bylo v Oberhofu. V tu dobu byla jeho sledovatelnost zanedbatelná. To co se stalo během dalších deseti let, bylo něco neskutečného. Jedna věc jsou výsledky a ta druhá je, že i když ty výsledky českých reprezentantů bohužel nejsou takové, tak lidi se naučili koukat na biatlon, protože ho mají rádi. Nehledali v něm jen Moravce, Krčmáře, Soukalovou nebo Davidovou. Chtějí sledovat ten sport jako takový. To je skutečnost, která mě strašně těší. Lidi se o biatlonu baví v hospodě. Úplně stejně jako dřív o fotbale nebo hokeji. To už něco znamená. Lidi na biatlon koukají rádi, protože do poslední střelby není rozhodnuto. Furt se něco děje. Některé jiné sporty tuto výhodu nemají.

Můžete se svěřit s tím, co vám biatlon vzal a naopak o co obohatil váš život?

Určitě jsem biatlonu musel obětovat hodně. Spoustu času a kus života. Třeba dospívání. Ale nestěžuji si. Prožil jsem věci, které dítě nebo i teenager prožít má. S biatlonem jsem zažil velké věci. Ať už úspěchy nebo zklamání. Jinému by to stačilo na tři životy. Ničeho nelituji. Člověk, když končí, tak bilancuje, jestli udělal všechno správně. Hodně věcí se změní, když má člověk rodinu, hlavně děti. Neříkám, že sport jde stranou, ale toho závodníka formuje a směřuje trochu někam jinam. Uvažuje maličko jinak. To je normální. Je spousta úspěšných sportovců i světových, kteří dokázali skloubit rodinu a práci.

close info Zdroj: Deník/Luboš Jeníček zoom_in Ondřej Moravec slavil se svým Letohradem tři olympijské medaile ze Soči.

Z domova maximálně na týden v měsíci

Co děláte po skončení závodní kariéry?

Slíbil jsem si, že půl roku nebudu dělat v podstatě nic. To jsem skoro splnil. Momentálně mám rozjeté dvě věci. Začal jsem spolupracovat s firmou z Úpice, která vyrábí kola i elektrokola. Domluvili jsme se spolu, že bychom na jaře spustili kampaň. Měl bych v ní vystupovat jako člověk, který by její výrobky představil.

Myslel jsem, že vypálíte: Pomáhám biatlonové reprezentaci. Proč kola?

Vždycky jsem měl rád cyklistiku. Dokážu se dívat na Tour de France klidně pět hodin v kuse. Kola jsou mojí srdcovkou. Navíc boom elektrokol je takový, že se zkrátka musí vzít v potaz. Nějakou dobu jsem se rozmýšlel, jestli svůj obličej tomuto odvětví propůjčím, protože jsem do té doby na elektrokole neseděl. Rozhodoval i fakt, že lidi kolem firmy práce baví a že je česká.

A ta druhá záležitost, ve které se angažujete?

Je určena pro zimní období a jedná se o skialpinismus. Konkrétně o skialpové vybavení a jeho představení do škol. Chceme ho přiblížit dětem, které si takový koníček nemohou zatím dovolit. V tomto projektu vypomáhám tváří i zkušenostmi. Neříkám, že jsem odborník na skialpinismus, ale už jsem na horách něco zažil.

Pořád ale chybí něco kolem sportu, který jste proslavil…

Už nějaký nápad byl, ale ztroskotal na covidové situaci. No a teď už se biatlonová sezona rozjela. Musím zdůraznit, že nechci jezdit dlouhé časové úseky. Doma jsem dostal nanejvýš týden v měsíci. Víc nesmím být pryč. Stejně nechci, protože děti si zvykly, že jsem doma. Mám výhodu v tom, že zatím nepotřebuji práci, abych tam chodil od pondělí do pátku. Ráno odešel a večer přišel. S reprezentací už jsme zkoušeli nějaký model a podle mých představ by to mohlo fungovat i krátkodobě.

Biatlon se dostal vysoko do podvědomí veřejnosti

Ostatní sporty

Máte určitě více času na rodinu a koníčky. Jaké jsou a jak to teď vynahrazujete rodině?

Čas je relativní pojem. Kdybych se měl věnovat svým koníčkům, tak rodina strádá. Mám hobby, která nejsou moc proveditelná v naší republice. Ať už to jsou lyže nebo skialpy. Na to ale dojde také. Mám totiž hrozně tolerantní manželku a nic z toho mi nezakazuje. Patří jí dík, že to všechno závodění se mnou přežila. Rodině se věnuju, jak to jen jde. Je fajn být přímo u toho, jak děti rostou a nevidět je jen z fotek a videí. Přestože jsem nějakou dobu zameškal, hlavně u Rozárky, která jde už příští rok do školy, furt si myslím, že moje přítomnost je pro ně přínosem.

Jaké práce doma vykonáváte? Na co jste šikovný a na co naopak levý jak šavle?

Vystudoval jsem stavební průmyslovku, ale dal jsem slib, že v tomto oboru nikdy pracovat nebudu. Doma toho raději moc nedělám, protože na ruce úplně nejsem šikovný. Naštěstí mám manželku, která lítá s vrtačkou po baráku a je schopna přidělat světla (směje se). Ne, vážně. Venku jsem schopen něco udělat. Například zabetonovat obrubníky či položit dlažbu. Nebo jsme dělali venkovní žaluzie, sekal jsem šlice a připojoval zásuvky. Nicméně abych pokládal dlažbu v koupelně, to už je věc, na kterou se člověk kouká a nechce to mít křivé.

Něco se vám snad nepovedlo?

Nedávno jsem se pustil do opravy záchodu, který nám protékal, a nezvládl jsem to. Jsou tutoriály na youtubku, kde se dá najít všechno. Ale není tam úplně všechno. Myslel jsem si, že jsem všechno udělal, jak jsem měl, ovšem nestalo se tak. Mrzí mě, že některé věci, které vypadají jednoduše, nedokážu udělat. Ale vysávat nebo posekat umím. (smích)

Dá se biatlonem zaopatřit?

Pokud je člověk rozumný a stojí nohama na zemi. I v tomto jsem se změnil, co se týče výdajů. V nějakým mantinelech se to dá. Je to jinde než před několika lety, nicméně kdybych byl takhle dobrý v tenise, tak by možná dvě generace potomků nemusely nic dělat…