Když nevíš, tak mu přihraj a on už to nějak zařídí… Když zapomeneš doskakovat, nezoufej, on tě zastoupí… Pardubický basketbalista MARTIN PETERKA se na mistrovství Evropy šestnáctiletých úspěšně pasoval do role nejlepšího střelce českého výběru. Z doskoků si udělal vlastní soutěž a žádný jiný z hráčů se mu ani nepřiblížil. Byl jedním z hlavních pilířů překvapivého stříbra.

Před šampionátem jste z hecu prohlásil, že si jdete pro medaili. Smělá myšlenka čišela ze sebevědomí mladého kluka nebo bylo vaše tvrzení postaveno na reálných základech?

 (smích) Od začátku jsem týmu věřil i když hodně věcí bylo proti nám. V přípravě se nám výsledkově nedařilo, postihla nás nemoc a na mistrovství nemohl startovat Adam Pecháček.

Stačili jste takřka všem protivníkům. To nemohlo být pouze domácím prostředím, nemyslíte?

 Tak musíme něco umět ne (rozesměje se). Teď vážně. Do každého utkání jsme šli s maximální bojovností, kterou jsme ty zápasy urvali. Ale diváci nám strašně moc pomáhali. Především v koncovkách. Výhodou bylo, že prakticky do každé jsme vstupovali za příznivého stavu.

Martine, koncovky jsou náporem na nervy. Můžete přiblížit jak je to s psychikou šestnáctiletých hráčů v klíčových momentech?

 Nervy určitě pracují i u šestnácti­letých. Záleží na každém jedinci, jak se s tím vypořádá. V tomto ohledu se ukázalo, že jsme psychicky velmi odolný tým.

Udivoval jste přesnou tříbodovou střelbou. To u pivotů není moc obvyklé a vaší úspěšností 42,9 procent by se rád chlubil nejeden rozehrávač či křídlo. Na šampionátu jste byl druhým nejlepším trojkařem. Prozradíte recept?

 Zamířím a vystřelím (mrkne). Máme hodně akcí, kdy jeden pivot je pod košem a druhý na perimetru. Většinou to vycházelo tak, že já byl nahoře. V první polovině turnaje jsem měl poměrně volnost a mohl střílet častěji. Jenže pak si mě začali soupeři hledět. Přesto jsem využil každý prostor ke střelbě a docela mi to tam padalo.

Docela? Vaše celková úspěšnost z pole byla přes padesát jedna procent. Kde berete ten klid při střelbě?

 Snažím se vystřelit za každého stavu, když vedeme, když prohráváme. Na tomhle šampionátu se mi to dařilo.

Co je ale běžné pro vysoké hráče jsou vyhrané doskoky. Jenže vy jste si dělal pod oběma koši co jste chtěl. V devíti zápasech jste úspěšně doskočil 113 míčů. Především číslo 79 v kolonce obranných je úctyhodné. Jak to děláte?

 Vypadá to, že kromě výšky mám pro doskok také cit. Musím přiznat, že někdy se ke mně odrážely míče samy, ale to k tomu patří. Obranných doskoků si opravdu cením.

A také jste jistě rád, že vás domácí pardubické publikum nenechalo ve štychu a před kolegy z jiných oddílů vás neshodilo…

 Publikum bylo fantastické. Nevzdávalo fandění za žádné situace. I když jsme prohrávali o dvacet bodů, stále bylo s námi. To je úžasný pocit a motivace k tomu zápas nevzdávat. Myslím, že na hřišti to bylo z naší strany znát.

Martine odehrál jste v průměru 33,2 minut na zápas, tedy nejvíce z českého výběru. Při porci devíti zápasů v jedenácti dnech další úctyhodné číslo. Kde čerpáte síly?

 Vůbec nevím. Snažím se na únavu nemyslet, prostě si jí nepřipouštím. I když je pravda, že ke konci šampionátu už mě po zápase tělo bolelo. Ale stříbrná medaile úplně všechno přebila.

Vaše skvělé výkony vás katapultovaly do All Stars týmu celého šampionátu. Čekal jste to?

Ze začátku turnaje jsem to vůbec nečekal. Musím ale přiznat, že před posledním zápasem jsem doufal, že by to mohlo vyjít. Tedy pokud se mi vydaří. Být mezi pěti nejlepšími hráči Evropy je fakt obrovský úspěch.

Bojovník, kterého by chtěl mít každý trenér v týmu.

Nepatří sice k nejlepším střelcům, ale v okamžiku kdy je potřeba, tak zacílí přesně. JIŘÍ ŠOULA se stal jedním ze základních kamenů českého výběru do šestnácti let. „Máme placku,“ vyhrkl ze sebe ještě před první otázkou pardubický basketbalista.

Ano Jirko, máte placku. Je to splnění vašeho snu nebo jak říká současná mladá generace: normálka?

 Před šampionátem jsem říkal, že si jdeme pro medaili. Chtěl jsem sice více tu zlatou, ale beru i stříbrnou (úsměv). Bylo úžasné hrát ve finále, před fantastickou diváckou kulisou. Užili jsme si to a já jsem maximálně spokojený.

Napodobili jste ženskou reprezentaci. Také doma a rovněž stříbro…

 Ale nenapodobili jsme je úplně. Tohle bylo jenom mistrovství Evropy, zatímco ženy dosáhly úspěchu na mistrovství světa. Už jsme si s klukama říkali, že když nám to nevyšlo na evropském šampionátu, budeme první na mistrovství světa (směje se).

V obou případech se zdálo, že diváci dokážou z hráčů či hráček vymačkat maximum. Co říkáte nápadu, pořádat každý šampionát na české půdě?

 Něco na tom skutečně bude. Čeští fanoušci nemají chybu. Před nimi je radost hrát. V klíčových momentech byli jazýčkem na vahách.

Pro vás byl šampionát významnější v tom, že se hrálo v pardubických halách, kde znáte každý centimetr palubovky. Místo nějaké nervozity jste si byl silný v kramflecích…

 Na prostředí v Pardubicích jsem zvyklý a na mých výkonech se to projevilo. Jenom dobře, že se mistrovství uspořádalo u nás. Musím poděkovat panu Starovi, který chtěl, aby byl šampionát v Pardubicích. A také se o to nejvíce zasloužil. Stejně jako on jsem i já z toho velmi nadšený.

Návštěvy v ČEZ Areně vysoce převyšovaly ligový průměr. Ta finálová se dá srovnat se zájmem o Nymburk v Eurocupu. Co tomu říkáte?

 (vypálí) Že předvádíme basketbal jako Nymburk (smích). Byl bych rád, aby šla naše výkonnost nahoru i v dalších kategoriích. Na mistrovství Evropy jsme měli výborné družstvo, myslím si že se kluci neztratí. Určitě se v budoucnu uplatní v Mattoni NBL nebo v zahraničí.

Hrál jste někdy před elektrizující atmosférou jakou vytvořila pětitisícovka diváků ve finále?

 Ještě nikdy jsem nehrál v tak bouřlivé kulise. Zažil jsem něco podobného, když jsem seděl na lavičce áčka, ale ze hřiště je to úplně něco jiného.

Jiří Šoula se ukázal na evropském šampionátu jako neúnavný bojovník. Chvílemi se zdálo, že si v této činnosti libuje. Tak jak je to?

 Neříkám, že libuji. Taťka mě ale naučil jedné věci. Když si myslíš, že nemůžeš, tak pořád ještě můžeš, vštěpoval mi od dětství. Je vidět, že mě to naučil dobře a já jsem za to rád.

Vaše bojovnost se hodně cenila v koncovkách zápasu nebo v době, kdy týmu teklo do bot…

 Bylo to tím, že mi spoluhráči hodně věřili. Já jsem cítil jejich podporu a nechtěl jsem je zklamat. Do toho ti diváci. Šlo to tak nějak samo.

Při pohledu do statistik získaných míčů lze zjistit, že jste patřil k nejlepším „zlodějů“ na šampionátu. Hodně vás baví „okrádat“ protihráče?

 Samozřejmě, že mě to baví. Okrást někoho a dát si koš, nemůže být nic lepšího (úsměv). Ale je to těžká práce. Není to jako přijít, postavit se a dát střelu. Mě tato práce baví, jde mi a jen doufám, že v tom budu pokračovat.

Jirko, stal jste je třetím nejvytíženějším hráčem českého výběru. Jak jste na tom se silami?

 Teď momentálně už žádné nemám (smích). Jinak jsem k tomu přistupoval asi takto. Síly chci mít a tak je budu mít. S podporou všech ostatních spoluhráčů a vlastně i diváků jsem ze sebe vyždímal všechny síly.