Dvaatřicetiletý odborník z proslulé letohradské líhně, který patřil k velkým talentům, dal přednost civilnímu zaměstnání. I když on nosí civil až po odchodu ze zaměstnání… Stal se totiž vojákem z povolání. Možná ale, že byl ve špatný čas u špatného sportu. Životní rozhodnutí totiž udělal chvíli před biatlonovým rozpukem v České republice.
„Na konci juniorské kategorie jsem se rozhodoval, jestli se budu živit biatlonem, nebo jestli půjdu na vysokou školu. Bylo to v roce 2012. Opravdový vzestup biatlonu v České republice jsme zaznamenali až o rok později po mistrovství světa dospělých v Novém Městě. Od té doby začaly být nějaké výsledky, na ně reagovalo více sponzorů. Změnilo se vedení svazu, když přišel Jirka Hamza. Na to se nabalovaly další a další věci. Nejen výsledky ale počtem lidí. Počtem nových dětí. Boom tedy začal o rok později, a to už jsem byl pryč,“ říká Vlastimil Vávra mladší v rozhovoru pro Deník.
close
info
Zdroj: se svolením Vlastimila Vávry
zoom_in
Vlastimil Vávra mladší (vpravo) se v roli televizního experta našel.
Být to teď, tak nekončím
Mistrovství světa se koná v Novém Městě na Moravě. V tomto areálu jste startoval na juniorském šampionátu v roce 2011. Jak na něj vzpomínáte?
Jako na hezký zážitek. Vždyť se jednalo o jediné domácí mistrovství světa, které jsem kdy jel. Nejvíce a nejraději vzpomínám na to, jak jsme jeli s klukama štafetu. Ve finále si vůbec nepamatuji žádné jiné závody, jenom tu štafetu (úsměv). Nicméně v té době ještě neměl biatlon v České republice takový zvuk, takže se jednalo o takový skromný šampionát.
Tak pro připomenutí. Podařil se vám největší úspěch pro český biatlon na tomto vrcholu, a to čtrnácté místo ve vytrvalostním závodu. Můžete povědět pár slov k závodu s odstupem třinácti let?
(směje se) Právě to už si vůbec nevybavuji. Nicméně individuály mi vždycky šly.
Dokonce jste porazil Michala Krčmáře o deset míst. Na jaké úrovni jste byli mezi sebou?
Furt jsme s mezi sebou přetahovali tam a zpátky. Jednou byl lepší Bimbo, podruhé já. Michal platil za lepšího běžce, já byl zase lepší střelec. Když se mu podařilo zastřílet, tak mě porazil. V opačném případě jsem nad ním zvítězil. Škoda, že jsme se nemohli spojit v jednoho (směje se).
Kromě Michala Krčmáře jste se ocitl v jednom týmu také s Veronikou Vítkovou či Evou Puskarčíkovou. Jaká jste byla parta?
Parta byla dobrá. Nejvíce jsem kamarádil s Evou. Jsme stejný ročník a vyrůstali jsme spolu od dorostu. Bavili jsme se hodně mezi sebou a dělali víceméně dětské srandičky. Verča už měla v uvozovkách dospělácké starosti a hleděla si svého. Když jsme přešli do juniorů, tak ona tam byla nejstarší a nejzkušenější. Už měla nějaké dobré výsledky za sebou a my jsme teprve přijeli sbírat zkušenosti. Od těch starších jsme se učili, jak se máme chovat na větších závodech. Ukázali nám, jak co funguje a co je dobré dělat a jak.
play_fill
Na trati jste se potkával třeba s Benediktem Dollem nebo Dorotheou Wiererovou. S kým ještě, kdo udělal díru do světa i v dospělém biatlonu?
Potkával jsem se s Johannesem Kuehnem. Dále tam jsou Christiansen, Johannes Tignes Boe. Na svém prvním šampionátu proti mně závodili ještě Lukas Hofer a Tarjei Boe. Na svém posledním MS jsem se nejvíce bavil s Johannesem Boem. On sice byl o dva roky mladší, ale docela jsme si rozuměli. Když to shrnu, tak ti, kteří nyní patří k nejlepším, tak s těmi jsem v juniorech závodil.
Jaký byl váš největší biatlonový úspěch? Přebilo stříbro ze štafety v Kontiolahti 2012 vaše čtrnácté místo z Nového Města?
Určitě. Jednalo se o můj největší a hlavně jediný úspěch v kariéře. Řekl bych, že ostatní výsledky byly tak trochu do počtu.
(Pokud se chcete dozvědět, jaká byla další životní kapitola Vlastimila Vávry poté, co opustil biatlonovou stopu a jak se cítí v roli televizního experta, pokračujte ve čtení v placeném obsahu Deníku).
Proč Vlastimil Vávra opustil své souputníky a mezi dospělými už o něm nebylo slyšet?
Na konci juniorské kategorie jsem se rozhodoval, jestli se budu živit biatlonem, nebo jestli půjdu na vysokou školu. Abych mohl navázat svoji budoucnost na to, co vystuduji. Bavil jsem se o tom se spoustou lidí. Nejvíce jsem ale dal na svého tátu. Bylo v roce 2012. Opravdový vzestup biatlonu v České republice jsme zaznamenali až o rok později po mistrovství světa dospělých v Novém Městě. Od té doby začaly být nějaké výsledky, na ně reagovalo více sponzorů. Změnilo se vedení svazu, když přišel Jirka Hamza. Na to se nabalovaly další a další věci. Nejen výsledky ale počtem lidí. Počtem nových dětí. Boom tedy začal o rok později, a to už jsem byl pryč.
Čistě hypoteticky. Kdyby biatlonový rozkvět začal o rok dříve, tak byste pokračoval?
To je otázka, na kterou si sám raději ani nesnažím odpovědět. Protože na ni nedokážu odpovědět. Kdybych se měl rozhodovat v té situaci, jaká panuje teď, tak je vysoce pravděpodobné, že bych neskončil. Tenkrát to bylo tak, že si reprezentanti biatlonem tolik nevydělali. Ta budoucnost se mi nezdála bůhvíjak světlá i proto, že jsem neměl žádné opravdu dobré výsledky.
Konkurence v mužské části reprezentační skupiny byla v tu dobu smrtící: Ondřej Moravec, Michal Šlesingr, Jaroslav Soukup, Zdeněk Vítek, Tomáš Holubec a Michal Krčmář. Neodradila vás tato skutečnost?
To vůbec. Konkurenci jsem neřešil. Navíc tam tehdy závodily rozdílné generace. Bylo jasné, že ti starší kluci jako Zdeněk nebo Tomáš půjdou do sportovního důchodu (směje se). Když to řeknu směle, tak jsem si věřil a v sobě ten potenciál měl.
Křivá záda a pilot se zřítil…
Co následovalo po ukončení závodnické kariéry?
Nastoupil jsem na vysokou školu, na Univerzitu obrany v Brně. Po studiu následovala léta v armádě. Nyní jsem vojákem z povolání u letectva
To je kromě zbraně úplně jiný svět než biatlon. Tíhl jste k tomuto oboru již dříve?
Ne. O letectví jsem nevěděl vůbec nic. Nechodil jsem do žádného kroužku, nebyl jsem se jen tak podívat na nějaké aeroklubové letiště. Šla mi škola, což byl hlavní důvod, proč jsem skončil s biatlonem. Podal jsem si více přihlášek a jedna z nich byla právě na Univerzitu obrany. Nicméně na obor vojenský pilot. To byla věc, která mě lákala. Dostal jsem se na školu bez problémů. Jenže následovaly zdravotní testy. Taková ta klasická prohlídka pro piloty. No a tam mi oznámili, že nemohu létat pro armádu, protože mám křivá záda.
Plán nevyšel, měl jste nějaký další v záloze?
Ne, ale dozvěděl jsem se, že jediné co mohu dělat, je řízení letového provozu. Tak jsem se o to začal intenzivně zajímat, protože jsem vůbec netušil, co si mám pod tím představit. Nakonec mi to připadalo atraktivní, tak jsem to šel studovat.
Takže jste zaměstnán v tomto oboru?
Také ne. Chvíli jsem byl na věži v Pardubicích jako řídící. Nicméně pak jsem zjistil, že zde není prostor pro chyby a já jsem člověk, který je občas dělá. Přesunul jsem se na leteckou základnu do Čáslavi, kde jsem se z řízení letového provozu přímo v reálném času posunul o krok vedle. Je to stejný obor, ale více se řeší spíše vojenská část. Jde o různé předávání rozkazů a podobně.
Váš táta je známou tváří v biatlonu. Bývalým šéftrenérem reprezentace dospělých a trenérem juniorské reprezentace. V něm jste vzor neviděl? Trenéřina vás neláká?
Ono to není jednoduché. Na to, abych mohl dělat trenéra na takové úrovni, jaké bych chtěl, musel bych vystudovat úplně jiný obor na vysoké škole. Přesněji řečeno: magistra v oboru trenérství.
A co jako dítě? Měl jste kvůli otcovu zaměření na výběr, nebo vám byl biatlon přisouzen?
Měl jsem na výběr. Akorát mi biatlon přirostl k srdci. Tím, že byl táta trenér, tak mě vždycky po školce nebo škole vyzvedl a jeli jsme do Šedivského lomu, do biatlonového areálu u nás v Letohradě. Válel jsem se tam po podložkách, koukal jsem klukům na zbraně a kradl jim náboje. Vyrostl jsem v biatlonovém prostředí, tak jsem v tom pokračoval. Hrál jsem ale také fotbal a chvíli koketoval i s hokejbalem. Pak mě však řekli, musíš si vybrat a já si zvolil biatlon.
Navštívil jste mistrovství světa dospělých v roce 2013 v Novém Městě? Pokud ano. Nebylo vám líto, že nesvádíe boje například s Martinem Fourcadem?
Abych pravdu řekl, já si mistrovství světa v roce 2013 ani nepamatuji. Určitě jsem se tam byl podívat, ale také jsem tam nezastával žádnou biatlonovou roli. A když už jste zmínil Martina Fourcada, tak s ním jsem se nikdy v závodech nepotkal. Až paradoxně jako voják na Světových armádních hrách, kde jsem se byl vyloženě jen zúčastnit. Vůbec se už nejednalo o nějaké sportovní ambice.
Hantýrka je důležitá
K biatlonu jste se vrátil obloukem jako televizní expert. Jedna je věc je sport provozovat a druhá komentovat. Jaký je v tom největší rozdíl?
Největší rozdíl je v tom, že když komentuji přenos, tak sedím v teple a nejsem u toho zadýchaný (smích). V určitých situacích si mohu rozmyslet, co je dobré říct a co naopak ne. Je to úplně něco jiného než na trati. Tam se ale podívám také, když hodnotím střelbu. Je úžasné, že jsem se k biatlonu vrátil z úplně jiné strany, která mi rozšířila obzory. Jsem za to strašně rád.
Musíte si hlídat každé slovo, protože nejste mezi kamarády, ale máte zodpovědnost před milionem diváků, kteří nebudou rozumět vaší hantýrce?
Každé slovo si určitě hlídat nemusím. Je to spíše o tom, že když jsem s kamarády, tak občas ulétne nějaké to sprosté slovo. Jasně, že nemohu mluvit jako mezi závodníky, protože by kolikrát diváci nevěděli, o čem je řeč. Ale pozor: hantýrka je při komentování důležitá. Bez ní byl sport z pohledu diváka takový suchý. Kdyby se komentovalo jenom spisovně, či nějakými uměleckými větami. Když se s hantýrkou správně pracuje, tak přenos obohatí. Diváky vtáhne do děje a pak je biatlon více baví.
Své znalosti a postřehy musíte podat tak, aby tomu rozuměli i diváci neznalí věci. Není toto někdy pro vás složité?
Není. Je to podobné i v jiných oblastech. Když se člověk baví o tématu, v čem je kovaný, tak to musí umět ostatním vysvětlit. V životě jsem se tisíckrát setkal s tím, že jsem musel někomu podat ty věci polopaticky. Z toho těžím i při spolukomentování biatlonového přenosu.
Kamenem úrazu při různých sportovních přenosech často bývá výslovnost jmen cizích závodníků.
Výslovnost to je jediná věc, kterou bych se měl upravit tak, abych to uměl já. Z toho důvodů, abychom komentátoři a experti vystupovali jednotně.
Připravujete se na jednotlivé zádody nějak speciálně, nebo si vystačíte se svými zkušenostmi?
Nemusím se nic dopředu učit a připravovat. V tom je ta krása i jednoduchost té mé role. To je věc komentátorů. Tohle je boží. Jirka Rejman, který mě tenkrát přitáhl, mi kladl na srdce věty. Vlasto, tvoje role není v tom, aby ses naučil něco o závodnících a zajímal se o zákulisí, ale ta, že budeš sledovat přenos a budeš komentovat, co ti přijde zajímavé. Budeš komentovat dění na trati s tím, že ti nesmí uniknout nic důležitého. Budeš mluvit o tom, co se v závodě děje a vysvětlovat. Občas do to hodíš svoje poznatky a zkušenosti.
Vyprávíte o televizní práci nadšeně.
Jo jo. Komentování mám strašně rád.
Nově Město a Vlastimil Vávra mladší do třetice. Závodník, divák, komentátor. Která pozice se vám nejvíce zamlouvá?
(rozesměje se) To je strašně těžké vybrat. Když to vezmu vylučovací metodou, tak z kola ven jde divák. Jen se na biatlon koukat mě ale nebaví. Potřebuji se něčeho aktivně účastnit a na něčem se podílet. Roli závodníka a komentátora bych dal na stejnou úroveň. V tuto chvíli už bych si však nedokázal představit, že bych ještě mohl závodit. To ani náhodou.
O kolik byste dostal od svých soupeřů z juniorů?
Nedávno jsem poslouchal podcast s Ondrou Moravcem. Dostal podobnou otázku. Navíc on je teprve dva roky od ukončení závodní činnosti. Ondra odpověděl: Pořád nějakým způsobem sportuji, ale oproti závodění, se to nedá srovnat, to jsem úplně shnilý. Co se týče sprintu, dostal bych tak pět minut. Stačí na rok vypadnout a rozdíl je propastný. No a já jsem skončil před dvanácti lety…
