Pro cenu jste si šla trochu nesvá. Nečekala jste snad, že vyhrajete?
Trochu se mi klepaly nohy. A nemyslím si, že by to v té chvíli bylo z chůze na podpatcích ale spíše z trémy. Nečekala jsem, že budu vyhlášená za minulou sezonu.

V kuloárech ale padalo vesměs vaše jméno. Co vás vedlo k vašemu názoru?
Říkala jsem si, že se v ní prakticky nic zvláštního neudálo. Ano, vyhráli jsme českou ligu, ale to je každý rok. Naopak v Eurolize se nám nevedlo. A reprezentace ještě nedotáhla kvalifikační cyklus.

Jak se cítíte jako novopečená královna českého basketbalu?
Je to sice pro mě překvapivé, ale o to příjemnější a hrozně mě to hřeje. Největší dík patří mému dítěti, které mi všechno toto umožňuje.

Když ne vy, tak kdo měl podle vás zvítězit?
Já jsem nad tím moc nepřemýšlela. Ale sebe bych fakt nezvolila.

Většina basketbalistek se stává maminkami po skončení kariéry. Vám se to podařilo poměrně brzy. Zdá se, že se to dá skloubit.
Abych byla upřímná, tak to nikomu moc nedoporučuju. Je to velmi náročné. Mám pocit, že ani jedno nedělám pořádně. Přesně podobná slova jsem dřív pronášela o škole a basketbalu, když jsem zároveň studovala. No a teď je tady souběh znovu. Je potřeba se věnovat jednomu pořádně, ale asi mně to není souzené.

Basketbal nebo syn Daniel? U čeho lépe relaxujete?
Je to různé. Až bude malej starší, tak mi určitě řekne, jak to vnímá. A já se ho budu snažit neochuzovat o ty věci, které se dopřávají ostatním dětem. Bedlivě ho pozoruju a vyhodnocuju, co potřebuje. Podle mě by neměl být rodič učitel ale spíš průvodce životem.

A když se vrátíme k předchozí otázce. Relaxujete při basketbalu nebo u Daniela?
Basket. Je to bohužel (zastaví se). Je to basketbal. Dítě v každé určité fázi potřebuje něco jiného. Teď Dáňa začal běhat. Takže už žádné ležení, teď musíme lítat spolu. Furt vyžaduje pozornost a já se mu jí snažím dávat. Objevuje se tam tenká hranice, kdy už se vás snaží dítě trošku terorizovat. Snažím se udržet, aby si uvědomil, že taky já si někdy potřebuju vyčistit zuby nebo dojít na záchod.

Sama byste starosti o synka zvládnout nemohla. Jak to máte s výpomocí?
Našli jsme si společný rytmus. Je potřeba, aby pomáhalo hodně lidí a já mám to štěstí, že tomu tak je. O Daniela pečují rodiče, můj přítel. Se všemi funguje moc pěkně. Je úžasnej, a to je pro mámu ta nejlepší zpráva. Při vyhlašování basketbalisty roku měl premiéru, že byl poprvé přes noc bez mámy či mého přítele.

A nebyla jste nervózní?
Ani, ne. Vím, že v klidu spal. Radili mi v sále, ať si dám pár welcome drinků a nebudu to řešit (úsměv). Když s ním nejsem. Tak mě vyvolává, ale lidi, co jsou s ním, rychle odvedou pozornost. Myslím si, že je pro mě i to dítě pozitivum, když nejsem pořád s ním. Horší to je, když odjedeme s týmem na delší trip.

Co je důležitější pro úspěch v této anketě, klubová úroveň nebo reprezentace?
Podle mého názoru je to provázané. Kdybych nehrála dobře v klubu, tak nebudu v repre. Mohlo by to fungovat i obráceně. Kdybych podcenila něco v reprezentaci, tak mě nevezmou do týmu v klubu.

Jak se vám líbí spojení: Sto let České republiky a Kateřina Elhotová královnou českého basketbalu?
Je to moc hezké, že to tak vyšlo. Nevím jestli je to náhoda nebo osud. Každopádně mě to těší.

Do kin se blíží film Zlatý podraz, který je zasazen do basketbalových poválečných let. Půjdete na něj?
Samozřejmě. Hrozně mě zajímá, jak tehdy basketbal vypadal. A nejen sport, nýbrž celkově ta doba, kterou znám jenom z vyprávění.

Nepřišli za vámi, podobnějako za Jiřím Welschem, filmoví tvůrci s nabídkou na roli?
Ne. A v tu dobu to ani nebylo možné. Natáčel se v období, kdy jsem měla plné ruce práce s Dáňou. Asi bych se neosvědčila ani jako křoví (smích).

Kolik šatů jste si vyzkoušela, než jste si vybrala červené?
(zamyslí se) Jedny jsem si koupila přes internet, ale nakonec jsem si vzala tyhle. Vyhrála červená. Pro mě křiklavá a extravagantní barva. Nejsem úplně člověk, který by chtěl na sebe upozorňovat. Nicméně jsme s paní prodavačkou usoudily, že z těch osmi nejlíp sedly…

Jakéže to jste znamení?
Váha. Ale pozor: paradoxně se vybírám velmi rychle.