Polámaný kůň doběhl do cíle „až“ na třetí pozici. Takto by se dalo v jedné větě shrnout účinkování pardubických basketbalistů v základní části Mattoni NBL. Trenér JAN SLOWIAK je spíše nespokojený než spokojený. Jeho tým totiž prohrál sedm utkání ze šestadvaceti. Od začátku sezony sužují jeho tým zdravotní trable. Navíc neumí převést energii ze zápasů evropského poháru do střetů v nejvyšší české soutěži. Vše musí dohánět v nadstavbě.

Pane trenére, ve vašem klubu se nahlas mluví o finálové účasti. Mattoni NBL dospěla do nadstavby. Jak jste spokojen s účinkováním v základní částí?
 Už v základní části jsem chtěl skončit nejhůře na druhém místě. A to se nepovedlo. Určitě jsem chtěl hrát bez herních výpadků, což se nám také nepodařilo. Ten důvod byl hlavně ve zdravotním stavu týmu. Chtěl jsem také, abychom oproti předchozím sezonám předváděli agresivnější a rychlejší basket. Myslím si, že to nám někdy vycházelo. Na druhou stranu pořád je na čem pracovat. Můžeme být ještě důraznější.

V tabulce vám patří třetí příčka. Čistě statisticky jste se oproti loňské sezoně posunuli o jedno místo nahoru. Těší vás to nějak?
 Upřímně řečeno, tohle mě vůbec nezajímá. Zajímá mě to, jak se blížíme ke splnění cílů. Vnímám skutečnost, že především domácí prohra s Prostějovem nás může hodně mrzet. V tomto utkání jsme ztratili docela dost. Kdybychom zvítězili, mohli jsme s ním srovnat bilanci. A nebyli bychom teď v nadstavbě pod takovým tlakem.

V základní části jste prohráli sedm utkání. Není to na vás příliš silná káva?
 Ale jo, je. Nicméně je nutné podotknout, že se sešlo hodně vlivů, proč tomu tak je. V úvodu sezony jsme se hledali. Nebyli jsme tak připravení a sehraní, jak jsme měli být. Z toho pramenila úplně zbytečná domácí prohra s Levicemi. O smolné prohře s Prostějovem jsem již mluvil. Nymburk mi připadá ještě silnější než loni. Domácí prohraný zápas s Ostravou a venku s Děčínem pak přičítám naší nezkušenosti při přechodu z Eurochallenge Cupu na Mattonku. Nejsme schopni dát jednu energii dvakrát týdně. V neposlední řadě se na prohře s Ostravou podepsal zdravotní stav našeho týmu. Vždyť nám chyběli dva pivoti a dva rozehrávači.

V Děčíně jsme také nenastoupili kompletní.
Na druhou stranu neúspěchy s Levicemi a Ostravou jste vykompenzovali v Kolíně a s USK. V těchto duelech jste otáčeli téměř ztracený zápas…
Ze začátku sezony jsme bojovali hodně sami ze sebou. Každé vítězství jsme si museli vydřít. Tým alespoň ukázal, že umí zvrátit nepříznivý vývoj. Podobné to bylo i v tom domácím utkání s Ostravou. Jenže soupeři se rozehrál náš bývalý hráč Derek Wright a my navíc přestávali dávat šestky. Proti Prostějovu jsme zase za nerozhodného stavu udělali v samotném závěru hloupou ztrátu. Tyto koncovky se měly zvládnout.

Před sezonu se z vaší kabiny ozývalo, že se chcete prezentovat nejlepší obranou v soutěži. Zatím v tomto směru figurujete „až“ na třetím místě. Spokojený tedy asi nejste, není-liž pravda?
 Ano. S tímto jsem také nespokojený. V některých fázích základní části jsme sice figurovali na prvním místě v této činnosti, ovšem přísunem zápasů v Eurochallenge Cupu se naše koncentrace měnila. To se neprojevilo v duelech se silnějšími soupeři, ale s těmi slabšími. Dostávali jsme o deset, patnáct bodů více. Ničemu to nevadilo, protože jsme věděli, že stejně neprohrajeme. Neutáhli jsem šrouby tak, jak bych si představoval. Na celém herním systému je vidět, že rozlišujeme úroveň mezi evropským pohárem a domácí soutěží. Hráči jsou schopni hrábnout výše, ovšem v následujícím zápase v Mattonce to nepotvrdí s někým slabším, kdy se očekává jejich jasné vítězství.

Váš tým provází, zejména od začátku roku 2012 obrovské zdravotní problémy. Z čeho četná zranění vznikají?
 Je to velkým počtem zápasů. Na tuto situaci jsme nebyli dříve zvyklí. Ten prapůvod zdravotních trablů ale spatřuji už v letní přípravě. S kolenem dlouho laboroval Tomáš Tóth, záda limitovala Martina Marka tak, že v úvodu sezony ukončil hráčskou kariéru. Do třetice zradilo koleno Jirku Černoška. A to hned z jedenácti zkušených hráčů zbylo osm. Byla to omezení na dlouhou dobu, protože jsme na kluky neustále čekali. Místo široké rotace jsme točili menší počet hráčů, kteří byli více v zápřahu. Ta zranění se rodí z náročného programu. Určitě nejsou z toho, že nějak extrémně trénujeme. Ono to ani nejde, když jdeme od zápasu k zápasu. A v soutěžním utkání to skutečně ovlivnit nemůžu.

Ze zdravotní mizérie vašeho družstva vzešlo velké pozitivum. Tím jsou výkony Ondřeje Peterky, který se stává lídrem týmu. Jak hodně vás tento fakt těší?
 Pochopitelně mám z jeho hry radost. Co jsem přišel do Pardubic a udělal selekci mladých hráčů, tak Ondra jako jeden z mála ukázal, že bude stačit na vyšší level basketbalu. Jeho nespornou výhodou je ta, že má myšlení. Dodrží všechno, co se mu řekne. Jeho limit byl fyzický, když hůře stíhal a nebyl tolik odolný. Od prvních přípravných zápasů dokazoval, že v loňské sezoně udělal pokrok. Výrazně přidal na agresivitě v obraně. Postupem s do něj vkládanou důvěrou se zbavil ostychu v útoku a střílí každou pozici, která se mu naskytne. Nebojí se ani nájezdu. Je šikovný a situace vyhodnocuje dobře. Stává se velmi důležitým článkem pro náš tým. Nejen pro tuto sezonu ale také pro ty budoucí.

A z „rozmláceného“ kádru Beksy těžili také vicemistři Evropy do šestnácti let Martin Peterka a Jiří Šoula…
 Martin je v týmu výrazněji déle, už v letní přípravě. Při našich problémech se zraněními ji odehrál prakticky celou. Nevím jestli to byla jeho nějaká euforie po úspěchu na evropském šampionátu, ale on ji odehrál se ctí. Při každém vstupu na hřiště přinesl nějaké pozitivní momenty. V ligových zápasech se protivníci na něj připravili. Hráli do něj silověji, což je logické. Stejně jako u bráchy má basketbalové přemýšlení i instinkt. Tyto atributy se prakticky naučit nedají.

A co druhý stříbrný hoch?
 Jirka Šoula nám šel pomoci až v havarijních situacích. To, jak se popral se svojí rolí rozehrávače v utkání s Chomutovem, byl pro spoustu lidí zážitek u tak mladého hráče. Jirka má oproti svým vrstevníkům jeden obrovský dar. Za žádné situace se nepodělá. Jde do toho po hlavě. Své silné stránky umí prodávat proti komukoliv. Je schopný se zdravě naštvat, ukázat, že má ostré zuby. To se mi od začátku na něm líbí. Na tréninku nedává svým hráčům nic zadarmo. Pokud udělají chybu, on je okamžitě trestá.

Do letošní sezony jste naskočili se třemi úplně novými tvářemi. Pojďme si teď zhodnotit jejich dosavadní působení na palubovce. Začněme křídelním hráčem Muirheadem, který je po počátečním rozpacích tou očekávanou oporou. Souhlasíte?
 Vidím to úplně stejně. Od Coreyho jsme to očekávali. On má atletické dispozice, kvůli kterým je těžko bránitelný. Občas má trochu problémy s technikou a ovládáním míče při té rychlosti. Ale to je věc denního tréninku. U něho je pozitivní, že i v tomto věku je ochoten zlepšovat se a učit se nové věci. Pokud v píli neustane, může být ještě výraznější oporou.

Druhým do party je další křídelník Lukáš Kotas. Dělník, který umí zaskočit na více pozicích…
 Pro mě i pro tým je velice pozitivní, že jsem v něm při rozsáhlých zdravotních problémech našeho týmu objevil prvního rozehrávače. Koty je totiž z našich rozehrávačů nejagresivnější v obraně. A na tuto pozici má také myšlení, což každý nemusí mít. Je možné s ním do budoucna pracovat a počítat. Právě na tomto postu se může nejvíce projevit jeho užitečnost pro tým. Také proto, že není mentálně skórér. Samozřejmě umí vystřelit, umí zakončit, ale spíše je k tomu více nucený. Myslím si, že pozice rozehrávače mu velmi vyhovuje.

Třetí novou tváří byl rozehrávač Michal Čarnecký. Z pohledu laika se dá říci, že v zápasech s těžkými soupeři ještě nestačí. Má odborník stejný názor?
 V jeho případě se vracíme ke stejným chybám. Pro mě je od začátku těžké mu nevzít tu taktovku z ruky. To, co má pro basket nejvíc. Tedy instinkt přihrávky. A naopak ho dotlačit k zodpovědnosti k týmu. Zkrátka aby neriskoval. V některých chvílích se chová na hřišti jako gambler. Vyloženě adresuje přihrávku, o které všichni víme, že má minimální šanci na projití. Občas také přihrává za situací, které již vyžadují střelu a jeho zakončení. Přitom on není špatný střelec. Jeho krátké přihrávky z dvojtaktu jsou zranitelné. Vždy budu radši, když vystřelí a nedá, než když hodí míč soupeři do ruky.

O obraně už byla řeč. Na řadu přichází útočná fáze vašeho týmu. Zdá se, že Pardubice jsou směrem dopředu hodně nebezpečné, souhlasíte?
 Podstatně jsme změnili jednu věc. Tým byl v předchozích sezonách hodně závislý na střelbě z perimetru. Měli jsme vždy více trojkových pokusů než v letošní sezoně. Teď máme daleko vyšší procento dvojek z pod koše. To je dáno skladbou manšaftu. Máme v něm hráče, kteří jsou silní v nájezdu, především Corey Muirhead. V této sezoně se naplňuje moje filozofie: když trojku, tak z dobré pozice. Žádné ukvapené střely, raději se tlačit do vnitřního prostoru. Chci po hráčích, aby více tvořili, aby neházeli alibistické trojky.

Nesmí se ale přehlédnout fakt, že pokud se týmu nedaří z trojkové vzdálenosti, hůře se dýchá pivotům v podkošovém prostoru. To je basketbalová pravda…
 Ano, s tím souhlasím. Určitě je dobré trefit otevřené střely, protože v opačném případě se obrana soupeře zatáhne. Na druhou stranu i v zápasech, kdy máme bídnou trojkovou střelbu, jsme schopni vyhrát. Právě proto, že se prosazujeme ve vnitřním prostoru i na doskocích. Pro nás je důležité toto udržet. Trojky totiž máme kolem dvaatřiceti procent. To není žádný zázrak. Pokud nemá tým číslo nad pětatřicet procent, stává se, že kvůli slabšímu trojkovému dnu prohraje zápas, který měl vyhrát.

Mohlo by se zdát, že vás nejvíce tlačí bota na postu rozehrávače. Při všech zraněních jste byl donucený nasadit do hry už pět hráčů na tomto postu. Přesněji řečeno nemáte stálého, toho klasického, že ano?
 Není to tak hrozné. Už jsem o tom mluvil. Negativum našich zranění přineslo pozitivum. Lukáše Kotase vnímám jako našeho prvního rozehrávače. Budu s ním dále pracovat. Na konci sezony uvidíme, jaký udělá pokrok, a srovnáme to s Michalem Čarneckým. Přihlédnu-li k tomu, že Tomáš Tóth může hrát na více pozicích, třeba na křídle, budu více využívat právě Kotyho potenciál na postu rozehrávače. Opakuji, on při basketbalu komplexně přemýšlí. To je věc, která je pro rozehrávače nezbytná.

Před sezonou jste zvolili model dvou českých rozehrávačů. Tato skutečnost je v české nejvyšší soutěži ojedinělá. Vy jste šli ještě dále. Momentálně máte hned čtyři, co na to říkáte?
 (pousměje se) To je otázka, jak s tím naložíme… Naši rozehrávači jsou v různém rozpoložení. Například Čarda je malinko v deziluzi, protože od sebe čekal více. Není mu to jedno, navíc cítí v zádech konkurenci. Tomáš Tóth zase vnímá své soustavné zdravotní problémy. Přitom, když jsem ho měl čtyři roky v Liberci, tak vězte, že chyběl v jediném utkání. Je z toho špatný a přemýšlí co dál. Lukáš není typický rozehrávač, nicméně je ochoten se učit. Tohoto období můžeme využít k tomu, že si do konce sezony odpovíme na otázku, zda se z těchto hráčů dají vychovat ti praví lídři.

V loňské sezoně jste lamentoval nad nízkým počtem zápasů, především těžkých zápasů. V této jste naopak v jednom kole. Není jich až moc?
 Musím být v tomto směru spokojený, protože jinak bych byl sám proti sobě. Jsem rád, za podobnou porci těžkých zápasů. Eurochallenge kvituji. Každý zápas v evropském poháru je pro nás všechny úžasná zkušenost. Člověk má radost, jaké má utkání tempo, jaké jsou pěkné akce na obou stranách. Naopak, když se v lize s někým slabým patláte a vyhrajete, přestože hrajete špatně, to už takovou radost ten sport nepřináší.

Před sezonou byl váš klub proti rozšíření Mattoni NBL. Nakonec se hraje se čtrnácti účastníky, které po nezájmu českých týmů doplnila družstva ze Slovenska. Bylo rozšíření přínosem?
 Liga se sice natáhla, co se počtů účastníků týče, ovšem kvalitní utkání nepřibyla. Spíše přibyly průměrné či podprůměrné zápasy. Těch utkání, kdy musíte tým motivovat na něco, na co se motivuje dost obtížně, je víc než v loňské sezoně. Kromě odpadlého Nového Jičína. V základní části přibylo pouze šest zápasů, které musíte vyhrát. Ale aby vám činily nějakou radost, to ne. Raději bych se snažil o kvalitu a ne kvantitu.