Vsadil vše na jednu kartu. A zdá se, že si vytáhl srdcové eso… Původně se vydal ve šlépějích svého otce. Postupem času ale zjistil, že ve hře díru do basketbalového světa neudělá, a tak se už na začátku svého dospělého věku vrhl na trénování. V pardubickém klubu léta vychovával zlatou mládež, což nemohlo uniknout vedení. TOMÁŠ BARTOŠEK byl za odměnu převelen k prvnímu týmu. A po rošádě na lavičce je nyní titulován jako hlavní trenér.

Letošní sezona je pro vás hodně hektická. Z absolutního nováčka v Kooperativa NBL jste se stal, alespoň na papíře, hlavním koučem Beksy. Napadl by vás podobný scénář?
Před začátkem sezony by mě to určitě nenapadlo. Byl jsem rád, že jsem dostal možnost posunout se od mládeže k A týmu. Vidím to jakou ideální příležitost získávat další zkušenosti a tím rozvíjet svojí trenérskou kariéru. Zkraje ledna se na naší lavičce udály změny a po odstoupení Dušana Bohunického jsem se oficiálně hlavním koučem stal já. Nicméně hlavní kompetence u týmu má Ell Sanders.

Je vám teprve pětatřicet. Asi není lehké trénovat starší hráče. Spadl vám kámen ze srdce, když čtyřicátník Levell Sanders ukončil aktivní kariéru?
(pousměje se) Každopádně je to jiné, když trénujete mladší kluky. Naštěstí naši hráči jsou absolutní profesionálové. Přesně vědí, co se od nich chce a všechno si plní podle pokynů. Nikdy jsem nepocítil stres nebo tlak kvůli tomu, že jim jsem věkově blízko.

Sanders se přesunul na post vedle vás. A Pardubice momentálně mají nejmladší trenérské duo v republice. Z této dvojice jste vy ten ostřílenější…
Možná jsem zkušenější trenér co do počtu odkoučovaných zápasů. Ale nesmíme zapomenout, že u mládeže. Ell se na trenérskou kariéru chystal dlouho dobu. Oba jsme nováčci, a tak se vše snažíme dělat poctivě. Společně ještě s Dušanem Bohunickým rozebíráme každý trénink, na každé utkání se důkladně připravujeme. Zkrátka se snažíme odvádět maximum. V tuto chvíli je pro nás možná výhoda, že jsme nezkušení a mladí. Motivuje nás to daleko více k přípravě, než kdybychom byli zkušení lídři a měli to na háku…

Sanders je sice trenérský zajíc, nicméně jeho zkušenosti by vydaly na basketbalovou encyklopedii. Lepšího parťáka jste si nemohl přát, viďte?
Ano. Ell hrál až do čtyřiceti let, působil v mnoha klubech a vedlo ho několik trenérů. Já jsem nabral hodně zkušeností u mládeže, on na palubovce. Navíc on komunikuje se svými kouči z amerických univerzit a zůstává v kontaktu s bývalými trenéry tady v České republice. Získává podněty a jejich rady. Musím přiznat, že i to mě posouvá dál.

Už víme, že kápo lavičky je Sanders. A co vaše kompetence?
Mým hlavním úkolem je skauting týmu soupeře. Jaké jsou jeho silné stránky, jeho systémy a signály. Na to pak připravujeme naše kluky. V průběhu zápasů si poznamenávám, jaké naše akce jsou úspěšnější a zda je můžeme použít v klíčových momentech střetnutí. Navíc, když mám nějaký postřeh, snažím se ho týmu jednou, dvěma větami přetlumočit.

Zhruba půlroku jste seděl na lavičce s Dušanem Bohunickým. Teď ho vystřídal Sanders. Slučuje se vaše filozofie?
Ell se snaží naší hru zjednodušit. Vložit do ní daleko více agresivity z pohledu obrany. Aplikuje do ní takový ten americký styl být aktivní ve hře jeden na jednoho. Podobá se to mládeži. Pro mě to tedy není nic nového. Všiml jsem si, že v tréninku využívá některé drily, které jsou k vidění třeba u kategorie U17.

Přetočme list a zjistěme něco pro ty, co vás neznají. Jak se vyvíjel váš basketbalový život?
Pocházím z basketbalové rodiny, a tak se nabízelo, abych pokračoval v taťkových stopách . Začal jsem v osmi letech v Tesle Pardubice. Poté jsem přešel na Duklu, do SKP Pardubice. Nikdy jsem však nedosahoval sportovních výsledků. Neměl jsem takový talent, abych mohl pomýšlet na víc. A tak jsem se vrátil na Teslu. Vzápětí mě oslovil pan Procházka, zda-li nechci trénovat malé děti. Věděl jsem, že v hráčské kariéře ničeho nedosáhnu, a tak jsem se začal věnovat trénování.

Kolik vám bylo let?
Osmnáct. Trénování mě chytilo a já se v něm našel. Vrhl jsem se za studiem trenérství, zkusit dělat to, co mě strašně baví. Rodiče mě v tom podporovali a bez jejich zázemí, bych toho těžko dosáhl.

Máte za sebou tu pravou trenérskou dělničinu od nejmladších kategorií až po muže?
Přesně tak. Začínal jsem u minibasketbalu. Potom jsem dostal nabídku trénovat žákovská družstva, s čímž bylo spojené vedení sportovní třídy na ZŠ Studánka. Všimli si mě i na České basketbalové federaci a vysílali mě na trenérské stáže do zahraničí. Po dlouhých letech strávených u žáků jsem se posunul až do kategorie dorostu.

S mládežníky jste dosáhl velkého množství úspěchu. Pomohla vám tato skvostná historie k posunu mezi muže?
Vždy je pěkné, když se něco vyhraje. Myslím, že úspěchy, kterých jsme s kluky dosáhli, ovlivnily vedení klubu při rozhodování koho k áčku.Po oslovení jsem si řekl, že do toho půjdu. Chci získávat zkušenosti, které mě budou posouvat. Nebudu zastírat, že bych se rád vypracoval na hlavního trenéra v profi basketu. Tohle je ta ideální cesta.

Vraťme se ještě k jednomu faktu. Zatímco v mládežnických kategoriích jsou hráči lépe tvarovatelní, tak mezi dospělými už s nimi moc nehnete…
Ano. Už je to jiné trénování. Musím ale říct jednu věc. Fascinuje mě přístup všech hráčů k tréninku, k regeneraci. Jsou to profesionálové každým coulem. Na druhou stranu náš tým téměř z poloviny tvoří kluci mladší pětadvacet let a ti se ještě tvarovat dají. Za velké pozitivum považuji, že zkušení hráči jim v tom pomáhají. Předávají jim informace z praxe v elitním basketbalu.

Nejenže teď mají Pardubice nejmladší trenéry v lize. Oni jsou navíc elegáni se slušným vystupováním. Budujete i tímto image svojí, týmu, klubu?
Zaprvé to vyplývá z našich povah, které jsou spíše klidné. Ell ani já nejsme žádní bouřliváci. V našem klubu razíme filozofii, která spočívá v pracovitosti a ve slušném vystupování. Vůči sobě v týmu, soupeři a také rozhodčím. Věřím, že se nám to bude vracet.

Po sladké výhře 75:60 nad Prostějovem

První poločas ofenzivních týmů přinesl hodně dietní skóre. Nechtěli jste se pouštět v posledních dvou měsících s nadupaným Prostějovem do nějakých střeleckých dostihů?
Ano. Takto by se dala v kostce charakterizovat první půle. Připravovali jsme se na tým, kterému se v poslední době nejvíce střelecky daří. Dává kolem devadesáti bodů na zápas. Ve svém středu má elitní střelce za tři body. Proto jsme se hlavně soustředili na pokrytí jeho útoku. To se nám vyplatilo a ukázalo se to jako rozhodující. Ve druhém poločase jsme totiž zachovali větší klid i rozvahu a získali stěžejní náskok na svojí stranu.

Pro diváka byl první poločas nekoukatelný. Řídili jste se snad heslem: Účel svědčí prostředky?
Samozřejmě cílem každého trenéra je atraktivní basketbal. Nicméně, když se spolu potkají top týmy, musí se začít od úporné obrany, bojovnosti. Zkrátka poctivé práce, která dělá ten tým lepším. Třeba doskok, vítězné souboje o neutrální míče. Na to se teď hodně zaměřujeme v tréninku a přenášíme to do zápasů. Bylo to vidět, když jsme soupeři nedávali možnost druhých šancí po neúspěšné střelbě.

Po přestávce se objevilo na palubovce jiné pardubické družstvo. Skoro to vypadalo, že jste v utkání praktikovali styl ala Kobra. Spát a pak uštknout. Co vy na to?
Takhle bych to nenazýval. Nechtěli jsme pustit Prostějov, na tento zápas, do ofenzivní smršti, kterou předvedl ve druhé čtvrtině. To jsme inkasovali 23 bodů. Soupeř se dostával do pohody a my jsme měli problém. Klíčovou se pro nás ukázala trojka Dušana Panduly s klaksonem druhé čtvrtiny. Do kabiny jsme tak šli jen s pětibodovou ztrátou. Ell Sanders v šatně klukům zdůraznil, že není důvod panikařit. Říkal klukům, že brání dobře, bojují, ale že se musí zlepšit komunikace na hřišti. V okamžiku, kdy jsme zkraje třetího hracího období ubránili několik útoků Orlů, získali jsme na jistotě.

Obraz na palubovce ukázal, že jste svým svěřencům mluvili do duše také směrem k větší odvaze najet pod koš. A Lamb Autrey si tento pokyn v hlavě zesílil na maximum…
Lamb je velice poctivý hráč, který si stejně jako ostatní kluci přidává v tréninku. Po získání angažmá v našem kolektivu si nesmírně váží toho, že může být jeho součástí. Dokáže výborně číst hru. Navíc pokud má volnou cestu do koše, tak se nebojí zakončit.

Využívá své dynamiky a mrštnosti. Pokud dá dva tři jednoduché koše, protivník si ho musí více všímat, čímž se vytváří prostor pro přihrávku. A on své spoluhráče umí najít.
Aniž bych chtěl nějak srovnávat váš triumf nad Nymburkem, jedná se o druhé sladké vítězství sezony. Beksa totiž zdolala tým, který desetkrát po sobě neprohrál. A hlavně znovu si dokázala, že může pokořit soupeře ze silné čtyřky před sebou…
Toto utkání pro nás bylo extrémně důležité právě proto, že se nám nedařilo proti silným týmům. Všichni věříme, že po těžkém období nám vítězství dodá sebevědomí do dalších zápasů. A třeba natáhneme sérii na 18:1 jako Prostějov.