Olympijský sen Jany Kárníkové skončil. Scházelo pouhých 21 centimetrů! Když rozevřete dlaň, tak mezi palcem a malíčkem je to téměř stejná vzdálenost, která scházela nejlepší české koulařce Janě Kárníkové k tomu, aby společně s 28 českými atlety odletěla na olympijské hry do Pekingu. Kárníková absolvovala v posledních deseti dnech před uzavřením nominace šest soutěží na různých mítincích doma i v zahraničí.

Do Číny nakonec neodcestujete. Co je tou hlavní příčinou?

Určitě jsem na sebe hodně naštvaná, žádný závod se mi nepovedl tak, jak jsem chtěla. Moc jsem při závodech myslela na to, že jsem už jen kousek od limitu a nesoustředila jsem se pořádně při pokusech na techniku. Chtělo to trochu více klidu a rozvahy, ale u mě převládali spíše emoce. Kondičně jsem na to určitě měla, příprava proběhla bez komplikací, na čince i v odrazech a odhodech jsem byla na osobácích. Tříkilogramovou koulí jsem na tréninku vrhla 19,85 m, z toho se dá při závodech (4 kg) vrhnout určitě k osmnácti metrům. Od půlky června jsem se sice potýkala s problémy se zraněním zad a nemohla tak naplno trénovat, ale to nebylo rozhodující. Prostě mi chybělo trochu štěstí, aby to ulétlo o těch 21 centimetrů dál.

Pardubický kraj nemá v české nominaci příliš velké zastoupení…

To je těžké. Vždy je rozhodující, jaké má sportovec vytvořeno zázemí. Jednoznačně nejlepší podmínky pro sportovní přípravu jsou v Praze ve vrcholových střediscích. Pokud se to nezmění, budou na vrcholných akcích z našeho kraje startovat jen jednotlivci typu Martina Doktora, ale i toho zabezpečuje vrcholové středisko. Osobně jsem od listopadu musela řešit problém skloubení mého nového zaměstnání s vrcholovou přípravou a to není vždy jednoduché. Oslovili jsme řadu podnikatelských subjektů a institucí, ale nikdo nebyl ochoten mě v přípravě na olympiádu podpořit.

Atletická sezona však pokračuje i po olympiádě. Jaký je váš následující program?

Nejdřív si musím odpočinout a to hlavně po psychické stránce. Trochu doplním kondici a pak budu dál závodit. Těch 17,50 m chci určitě přehodit, vím, že na to mám. Čekají mě ještě dost důležité závody, finále extraligy a celá řada soutěží. Díky posunu v evropských tabulkách budu více zvána na významné mítinky. V halové sezoně 2009 se koná Mistrovství Evropy v italském Turíně. Myslím, že limit pro tuto akci bude stanoven stejně vysoko jako pro OH, tedy 17,50 m. Při minulém evropském šampionátu stačilo na osmé místo 17,64 m. Na tyto výkony si určitě věřím a o nominaci se poperu, i když k zimní přípravě zde v Pardubicích nemám moc dobré podmínky. Chybí tu hala, kde by se dalo házet a větší posilovna.. Budu tedy nucena jezdit do Prahy, Jablonce či Nymburka, ale to není možné příliš často, protože můj současný trenér Pavel Studnička má i jinou práci a ostatní svěřence a je to samozřejmě i dost finančně náročné. Věřím, že se nám podaří sehnat dostatek financí na přípravu a bude možné větší část přípravy na halovou sezonu strávit v SC Nymburk, který není od Pardubic tak daleko a podmínky pro přípravu jsou tam velmi dobré. Také by bylo dobré, aby na Městském atletickém stadionu pokračovala plánovaná výstavby tělocvičny pro sportovní přípravu zdravých i tělesně postižených sportovců, která je již 5 let plánována, ale pořád se nic neděje. Ta by totiž řešila většinu našich potíží se zimní přípravou, tedy nejen mou, ale i celé pardubické atletiky.