Kliknutím zvětšíteJak jste se dostal ke karate?
Jsem z malé vesnice od Žamberka Nekoře, takže mě táta od prvních krůčků směroval k fotbalu, ale já se ve čtyřech letech rozhodl, že budu Želva ninja. A bylo tak nějak jasno. Naštěstí se s tím rodiče tak nějak smířili a začal jsem cvičit karate u nás v malém klubu.
A vývoj další vaší kariéry?
Měl jsem štěstí na dobré trenéry. Takže jsem se učil získával úspěchy. To mě bavilo ještě víc a dalo mi to motivaci se snažit zlepšovat. Ta mi vydržela až do současných šestnácti let.
Proč jste se z úspěšného klubu vydal do Pardubic?
Protože Ondřej Charvát, Milan Tesař a spol.
Jak to mám chápat?
Poslední roky jsem jezdil na závody bez kouče a Ondra nebo Milan mi občas poradili, pomohli. Pak jsme se s bratrem zúčastnili jejich letního soustředění, kde se navázaly první vážnější kontakty. Začali mě koučovat pravidelně a zvali na své akce. Takže poslední rok jsem měl příslušnost k původnímu klubu v podstatě jako formalitu. Po hostování tzv. na zkoušku, jsme se dohodli na plnohodnotném členství v Karate Lions. Vlastně …
Povídejte.
Už před nějakými šesti lety mě na jednom turnaji ve finále koučoval pardubický trenér Milan Tesař. A to i po tom, co jsem právě Pardubicím vyřadil jednoho dnes již bývalého člena klubu a tehdy byl vlastně i získaný titul mistra Moravy a Slezska úspěchem Karate Lions.
Zdá se, že se vám dlouhodobější spolupráce vyplácí. Co vy na to?
Mně určitě. Už v prvním roce, kdy jsem měl možnost podpory Ondřeje Charváta a ostatních v Lions, jsem získal titul mistra republiky, bodoval i mimo republiku. A během hostování přivezl do Pardubic titul vicemistra republiky. Navíc jsem dostal možnost procestovat s karate značnou část Evropy. Ať už za turnaji či za tréninky.
V čem jsou ty rozdíly oproti předchozímu působišti?
Pardubice mají skvělý trenérský tým. To je asi základ. Vzhledem k tomu, že začínali jako parta nadšenců tu je vedle drilu i přátelská vazba. Oni to karate nejen cvičí, ale oni ho i žijí. To není jen to co je vidět navenek, jako medaile, kempy, soustředění, ale i věci další, jako třeba Ondřejova výuková videa na Výzvě karate 365. A ta jsou zcela veřejná a dostupná pro každého.
Karate na nejvyšší úrovni asi není jen o sportu.
Přesně tak. Najednou mám k dispozici i rady k relaxaci, zvládání stresu, výživě a ostatním souvisejícím věcem. Díky jejich kontaktům můžeme sbírat zkušenosti i mimo ČR. To už jsou i většinou takové odměny a dobrá ulejvka ze školy. Pořádají i ranní kruháče, kurzy sebeobrany atd. Ono i to, že těch úspěšných tu působí více je důkazem toho, že vedení je dobré.
Takže všechno je pro vás ideální?
No to dojíždění a čas strávený na cestě moc ne. Kolikrát to znamená dělat si školu během cesty. Ale s tím jsme do toho šli a výhod je jednoznačně více. A ještě jedna věc.
Co máte na mysli?
Tak nějak nerozumím té muzice, co nám pouští na tréninku (směje se)
Jak často se vlastně musí trénovat?
No nemusí se v podstatě vůbec. To kouzlo je, že mě se prostě trénovat chce a tak trénuji, když je chuť a čas. Nejsem z těch, kteří by pravidelně trénovali sedm dní v týdnu. Asi odpovím obráceně: trénink dvakrát týdně stačí na rekreační úroveň. Kdo chce víc, musí tomu i víc dát. A opět díky Karate Lions mám možnost v případě chuti využívat zázemí klubu prakticky kdykoli.
Jaké jsou vaše plány pro budoucnost?
Tak učit se, zlepšovat a snažit se, aby trenéři a klub nelitovali času a práce, které do nás investovali. Teď je přede mnou nová kategorie jak věková tak váhová, Národní pohár, na jaře výjezd do Turecka na mistrovství světa a hned poté Pardubice Open, kam se sjedou závodníci i Evropy i Asie. No a na konci roku budou Pardubice hostit MČR. Začínáme se bavit i o návštěvě Okinawy, jako místa zrodu karate. Jednou bych chtěl i pozici trenéra.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
