Umění odejít. Ne všem sportovcům se to ale daří. Svůj sport mají rádi, nebo mu obětovali celý život a nevědí co dál, když skončí. Teď už bývalý basketbalista Jiří Welsch do této společnosti nepatří. Již dávno začal myslet na zadní kolečka, a tak si mohl dovolit odejít stále ještě na vrcholu. Anebo jako člen základní pětky Pardubic…

Proč jste se rozhodl ukončit kariéru?
Vedly mě k tomu tři důvody: Ztráta motivace, zhoršení výkonnosti, které přichází věkem, a osobní pocit ve smyslu: Chtít se posunout v životě dál, vyzkoušet si něco nového.

O uzavření basketbalové kapitoly jste uvažoval už po ME 2017, viďte?
Přesně tak. Po návratu z Eurobasketu jsem opravdu nevěděl, jestli budu pokračovat. Nakonec jsem to vyřešil tím, že jsem se po dvaceti letech vrátil do Pardubic. Zpětně jsem za toto rozhodnutí šťastný. V průběhu sezony jsem se snažil připravit na to, až se ta myšlenka znovu objeví.

A prozradíte, kdy se objevila?
Definitivní rozhodnutí jsem učinil už kolem Vánoc. Nejdříve jsem to konzultoval s partnerkou Vendy. Po návratu ze zápasu z Ostravy 28. prosince jsem oznámil rodičům, že to je moje poslední sezona. Bez ohledu na to, jak dopadne.

Takže by vás „nepřemluvil“ ani případný postup Pardubic do Ligy mistrů?
(usměje se) Určitě by to byla skvělá tečka na závěr kariéry. Nicméně já už byl přesvědčený. Až jsem byl překvapený, že jsem o tom nikdy nezapochyboval. Paradoxně to na mě mělo pozitivní vliv. Uvolnil jsem se a poslední měsíce basketbalu v Pardubicích jsem si užíval. Na klubové úrovni tak, jako ne za poslední roky. Navíc v Pardubicích se prožívají i dílčí úspěchy, což bylo hrozně nabíjející.

Jak dlouho jste své rozhodnutí držel pod pokličkou?
Do poslední chvíle. Kromě rodiny to věděl jeden z mých nejbližších přátel a zároveň generální manažer Pardubic Martin Marek. Například můj dlouholetý kamarád a spoluhráč Radek Nečas se to dozvěděl před prvním potenciálně posledním zápasem sezony. Tedy ve Svitavách.

Teď už se vysvětluje, proč jste v zápasech play off dřel na hřišti jako Bulhar…
Připouštím, že tam byla ta přidaná hodnota v podobě blížícího se konce. Častokrát jsem od trenérů slyšel: Každý zápas musíš brát tak, jako by byl poslední. Ale dokud člověk nezažije, jaký je pocit u toho posledního zápasu, tak je těžké tento pokyn vnímat.

Jak jste se tedy cítil před rozhodující bitvou o bronz se Svitavami, která byla zároveň vaší poslední bitvou?
Byl jsem strašně nervózní z toho, jak to dopadne. A pocit? Že mi zbývá už jen čtyřicet minut. Takže musím nechat na hřišti absolutně všechno. To je návod na to, jak jsem byl emočně i fyzicky vtažen do hry v letošním play off.

Pardubice obsadily „až“ třetí místo, ale v posledním zápase sezony zvítězily. Kdybyste hráli ve finále s Nymburkem, tak byste se nejspíš loučil s kariérou prohrou. Co je lepší?
Dobrá otázka a já na ni nemám odpověď. Také jsem se nad tím zamýšlel, ovšem nedokázal jsem si odpovědět. Vyhrálo se před plnou halou, lidé měli radost. Na utkání nechyběla moje rodina, která to se mnou prožívala. Hrálo se v Pardubicích, takže završení kariéry vlastně bylo hrozně hezké.

Dají se vůbec porovnat pocity po posledním zápase kariéry a po posledním zápasem v reprezentaci?
Asi nedají, protože s Chorvatskem jsme prohráli skoro o čtyřicet. Ale byly si podobné v jedné věci. Jsem emocionálně založený a přiznávám se, že se objevily slzy. Stejně jako ráno před oficiálním oznámením o ukončení kariéry.

S basketbalem jste procestoval kus světa. Kde se vám nejvíce líbilo?
Navštívil jsem místa, kam bych přál podívat se každému basketbalistovi. Splnil jsem si dětské sny a mnohem víc. Nejraději vzpomínám na léta v Málaze. Víte, obecné povědomí o basketbalu není v Čechách na tak vysoké úrovni. Takže všichni se mě ptají na NBA a jména, která tam znám. Hrát ale v Málaze s lidmi jako byl kapitán španělských mistrů světa Carlos Jiménez, Boniface N'Dongo, Berni Rodríguez, byl pro mě neskutečný zážitek. Nejsou to žádné mega hvězdy jako LeBron James či Paul Pierce, ale byli pro mě inspirativní a já se i v osmadvaceti letech od nich hodně naučil.

Španělská ACB liga se hodnotí jako nejkvalitnější ligová soutěž v Evropě, přesto NBA je NBA. Jak vzpomínáte na roky strávené v zámoří?
Strávil jsem tam čtyři roky a byla to jízda na horské dráze. Začalo to nováčkovskou sezonou, další rok jsem byl nahoře, pak přišel pád dolů. Vím, že člověk nemá litovat některých rozhodnutí, ale kdybych mohl jednu věc ve své kariéře změnit, už bych nepožádal o trejd z Bostonu.

Proč?
Opustil jsem prostředí, kde jsem si vybudoval nějakou pozici. Prostředí, kde si mě nějakým způsobem cenili. V jednu chvíli jsem tam nebyl spokojen. Nechal jsem se ovlivnit lidmi ze svého okolí, agenty. Udělal jsem krok do neznáma a ten nevyšel, což byl začátek mého konce v NBA. Kdybych nepožádal o trejd, tak bych pravděpodobně hrál v NBA déle. Na působení v Celtics ale vzpomínám velice rád.

Vaší první zahraniční štací, a pro mnohé překvapivou, se stala Lublaň. Jaká byla?
Především se tam vytvořila dobrá parta mladých kluků. Jinak to pro mě bylo za začátku velmi těžké. Hodně se tam trénovalo, dalo mi velkou práci se přizpůsobit. Navíc první rok života v jiné zemi. Vyšel jsem z toho ale vítězně. V Lublani jsme si otevřel dokořán dveře do NBA. Vytvořil jsem si tam mnoho přátelských vazeb, které přetrvávají dodnes. A kdykoliv do Slovinska přijedu, lidí tam na mě vzpomínají.

Výraznou stopu jste zanechal rovněž v národním týmu…
Mistrovství Evropy v roce 1999 mi pomohlo se zviditelnit na starém kontinentu. Přesto nejraději vzpomínám na poslední roky v nároďáku. To bylo něco, co mě motivovalo k tomu, abych dál běhal po palubovkách. Především rok 2015 a Eurobasket, kde jsme skončili sedmí a dokonce vybojovali účast v olympijské kvalifikaci. Tyto vzpomínky ve mně nikdy neuhasnou.

Po dvanácti letech cestování jste se v roce 2012 rozhodl pro návrat domů. Pro české hráče jste se stal stejným vzorem jako byli pro vás Michael Jordan či Kobe Bryant. Bylo pro vás těžké vyrovnávat se s očekáváními?
Je tu zásadní rozdíl. Já nejsem Kobe Bryant (usměv). To, že se stanete hráčem v NBA je sice úžasné, ale kromě radosti to přináší i zodpovědnost. A já jsem si ji někdy připouštěl víc, než bych měl. Snažil jsem se naplňovat očekávání ostatních, místo toho abych se soustředil sám na sebe. Dostávalo mě to do momentů, kdy jsem bojoval sám ze sebou. Ke všemu se mi bortilo manželství. Navštívil jsem místa ve své hlavě, kam bych naopak nepřál podívat se nikomu.

Co bude dál. Dříve jste uvažoval o trenéřině. Platí to?
Dlouho jsem byl přesvědčený, že budu trenérem, ale teď mě to opustilo. Bavil jsem se o tom s některými bývalými hráči, co teď trénují, a říkali: Hraní a trénování je to samé ale s jedním velkým rozdílem. Když si hráč, tak si užíváš vítězství v kolektivu i na prohru jsi s ostatními, ovšem jako trenér jsi na všechno sám. Třeba se k té myšlence v budoucnu vrátím. Teď ale budu dělat jiné věci.

A jaké? V saku a kravatě?
I to je možné. Teď ale budu hlavně rodič a student. Studuji na univerzitě a musím odevzdat práci, se kterou se trápím. Dodělávám vzdělávací program FIBA. Jedná se o takové skryté výběrové řízení, které má zjistit, co koho baví a pak ho zlanařit do svých řad. Dá se to nazvat také jako impulz k manažerským rolím. V tom mi je velkou inspirací brácha. Dokázal se posunout z kariéry sportovce a dnes je z něj úspěšný podnikatel.

Neříkejte, že jde takhle odstřihnout aktivní kariéru. Co basketbal na nižší úrovni?
Každopádně se nechci hnát někam do pralesních lig, jak se těmto nižším soutěžím lidově říká. Musím se ale přiznat, že několik nabídek jsem dostal.

Bydlíte v Poděbradech, místní klub hraje druhou ligu. Tedy žádné dojíždění jako do Pardubic. „Ideálka“, nemyslíte?
(směje se) To je právě jedna z nabídek. Majitel mého oblíbeného podnikuv Poděbradech je bývalý basketbalista, který hraje za béčko okresní přebor. Už se o mém konci profesionální kariéry v klubu zmínil.

Jak by se na to ale tvářil váš táta v Holicích, s nimiž hrají Poděbrady v jedné skupině?
To je fakt. To nemůžu. Táta by to nepřenesl přes srdce. Řekl by mi, jestli půjdeš hrát do Poděbrad a ne do Holic, tak to nepřežiju…

Další laso tedy hodily Holice?
Ano, to je ta druhá nabídka. Teď však opravdu nic takového neplánuji.

Legenda: Všichni moji blízcí, já vám děkuji

Pardubice - Můžete být talentem od pánaboha, můžete dřít do úmoru, bez zázemí nejste nic! Jiří Welsch si to dobře uvědomuje, a tak se nezdráhá všem svým blízkým poděkovat.

Tatínek
Taťka mě přivedl k basketbalu a jako trenér vedl moje první kroky. Vytvořil ve mně vztah ke sportu a lásku k této hře.
Děkuji.

Maminka
Mamku jsem neviděl v ruce s basketbalovým míčem, nicméně zásluhou její lásky a podpory jsem stále cítil vítr v zádech. Bylo to tak intenzivní, že se to ani nedá slovy vyjádřit.
Děkuji.

Brácha
Petr byl pro mě vzorem, inspirací. A vlastně stále je. Strašně rád vzpomínám na dobu, kdy jsme spolu trávili volné chvíle na ulici. V mrazu i ve sněhu jsme stříleli na koš a malovali jsme si velkou basketbalovou kariéru.
Děkuji.

Bývalá žena
S Lindou jsem strávil čtrnáct let života. Byla mojí velkou oporou na nelehké cestě při mých zahraničních angažmá. Při stěhování z města do města, ze země do země z kontinentu na kontinent. Často jsme na všechno byli jen my dva, ale vždy jsme to dokázali zvládnout.
Děkuji.

Současná partnerka
Vendy mě před pěti lety, kdy jsme se potkali, vrátila do života. Byla to hlavně její láska a podpora, která mně pomohla vydržet na palubovkách až do osmatřiceti let. Máme spolu dvě úžasné děti a celý život před sebou. Já se na něj tolik těším.
Děkuji.