To nenahraješ… Radost a emoce jsou spontánní záležitosti. A vězte, že hráčům je úplně jedno jestli se vyhraje extraliga, nebo do ní „jenom" postoupí. Přesně to se stalo pardubickým florbalistům. Po rozhodujícím duelu baráže, ve kterém zvítězili na pražské Spartě 3:1, slavili jako by vyhráli evropský pohár nebo mistrovství světa. Trenér MIROSLAV JANOVSKÝ dokonce prohlašuje, že to byl jeho největší emocionální zážitek ve sportovní kariéře.

Trenére, jak velké emoce pohltily vás, hráče, realizační tým a fanoušky po závěrečném klaksonu pátého utkání v Praze?
Radost a obrovské emoce, které provázely konec zápasu, byly přímo úměrné vynaloženému úsilí a touze dostat se zpátky do extraligy. Upřímně přiznávám, že bezprostřední emoce byly z mé strany nejsilnější, jaké jsem kdy ve sportu zažil. A většina hráčů to prožívala stejně. Vše souvisí s tím, že jsme si před začátkem sezony dali cíl, ale nikoho z nás nenapadlo, jak těžká a dlouhá cesta k němu povede.

Můžete popsat co následovalo, bezprostředně po konci zápasu, potom v šatně, autobuse a po návratu v Pardubicích?
Přestože jsme „pouze" postoupili zpět do extraligy, připadalo mi, jako bychom ji vyhráli. Oslavy začaly už na samotné ploše, pokračovalo se cestou do Pardubic a v jednom místním baru až do rána. Někteří to táhli doslova několik dnů. Většina hráčů si vzala dovolenou nebo od rodičů dostala omluvenku do školy. Snad to zaměstnavatelé a učitelé pochopili. Osobně jsem bohužel měl ráno v osm hodin sjednanou důležitou pracovní schůzku a přiznávám, že soustředit se na jednání bylo dost obtížné (směje se).

Měli jste s sebou v Praze tradiční propriety oslav jako doutníky, šampus, čepice nápisem návrat do extraligy?
Víte, je zajímavé, jak se najednou takové věci v potřebnou chvíli objeví. A nikdo skoro neví, kde se vzaly (úsměv). Na ploše se tak téměř okamžitě objevilo několik lahví šampaňského a v šatně pak samozřejmě nechyběly vítězné doutníky.

Celá sezona byla pro pardubický tým neuvěřitelně dlouhá. Vlastně maximálně dlouhá. Upřímně, čekal jste to?
Vše jsem asi trochu „zavinil" já, protože jsem před začátkem play off prohlásil, že mi je úplně jedno, jestli do extraligy postoupíme v nejkratší možné době. Tedy po devíti zápasech, nebo v té nejdelší, tedy po dvaceti zápasech.

Máte spočítáno, kolik jste odehráli v sezoně zápasů?
Moc dobře. V play off a následné baráži jsme sehráli sedmnáct utkání.  Absolvovali jsme čtyři série, tři vyhráli, dvakrát jsme zvládli rozhodující páté utkání. Sezonu jsme zahájili v květnu loňského roku a měli jsme pouhé dva týdny volna. V přípravě jsme odehráli patnáct zápasů, v základní části, kterou jsme vyhráli, dvaadvacet. Takže jsme toho stihli hodně. A to je tým složený z ryzích amatérů, kteří chodí do práce a do školy…

Zdá se, že jste byli fyzicky velmi dobře připraveni. Ta porce zápasu byla ohromná. Nestačilo je jen odehrát, ale v play off také odmakat, viďte?
Přesně tak. Fyzicky jsme na tom byli skutečně dobře. Tak je to ostatně v Pardubicích pravidlem. Díky tomu, že jsme vítězství v základní části měli jisté dlouho dopředu, mohli jsme navíc v lednu ještě tvrdě přitrénovat kondici. A to i na úkor výsledků některých zápasů v závěru základní části. To, co jsme natrénovali, se nám v play off určitě hodilo.

Kromě fyzičky jste zvládli rovněž psychickou stránku věci. Skoro by s dalo říci, že jste v této sezoně složil doktorát z psychologie…
V play off je často více důležité dobře hráče připravit po psychické stránce, než po taktické. Zvlášť když se s jedním soupeřem střetáváte pětkrát v řadě. Vlastně si při rozborech hry ukazujete stále ty stejné věci. Správně namotivovat tým je ale alchymie a každý trenér se to vlastně stále učí dělat lépe a lépe. Když přestane, přestane být trenérem.

Jak hodně byla náročná baráž právě na psychiku vašeho mladého a nezkušeného kolektivu?
Tým byl před barážovou sérií po prohraném finále první ligy s Kladnem hodně zklamaný. Přišlo mi, že si najednou přestal věřit. Před baráží jsme ostatně nebyli v roli favorita. Víra v úspěch se ale rychle vrátila po vítězství v prvním zápase, který jsme vyhráli gólem v prodloužení. Moc nám to pomohlo a těžili jsme z toho až do posledního duelu. Protože to byla Sparta, kdo musel neustále dotahovat výsledkové manko.

V posledním zápase baráže jste vypilovali k dokonalosti obranu. Inkasovali jste jediný gól. Nebyl to náhodou ve vyřazovacích bojích nejmenší počet?
Určitě byl. Dokonce si nejsem jistý, zda jsme vůbec někdy v posledních letech dostali pouze jeden gól.

Palebnou sílu jste sice měli hodně slušnou. Ukázalo se ale, že i ve florbale rozhodují obrany…
V průběhu play off všichni kluci pochopili, že není možné takto důležité zápasy vyhrávat 12:11. Obrana je jasným základem a my jsme v pravý čas ukázali, že jsme schopni v defenzivě velice dobře pracovat. Vše ale souvisí s tím, že jsme na Spartu byli takticky dobře připravení. Znali jsme její nejsilnější stránky a ty jsme dokázali téměř dokonale eliminovat.

V poslední době je moderní i ve sportu mluvit o X faktoru. Ve vašem případě by to mohla být barážová pomoc kanonýra Zozuláka, který jinak hostoval v Chodově, souhlasíte?
Částečně ano. Pro Martina to byla hodně zvláštní série. První zápas odehrál necelých dvacet čtyři hodin po Superfinále. Nutno podotknout, že jeho výkon byl značně poznamenaný akcemi, které Superfinále provázely. Pak onemocněl, dostal antibiotika, a další dva barážové zápasy nehrál. Do čtvrtého duelu naskočil dva dny po dobrání léků a na jeho výkonu to bylo znát. Rozhodující zápas ale svým výkonem de facto rozhodl. První branku dal sám, když prokličkoval celé hřiště, druhou a vítěznou připravil pro Ivoše Teichmana. Myslím si ale, že každý z hráčů v průběhu play off sehrál svoji hlavní roli. Na Martina to vyšlo v tom posledním zápase…