Lada Vondrová
Narozena: 6. září 1999 v Novém Městě na Moravě. Disciplíny: sběh na 400 m, běh na 400 m překážek. Kariéra: Atletika Polička (2014), Hvězda SKP Pardubice (od 2015), USK Praha (od 2020). Úspěchy: semifinále na MS v Dauhá (2019), účast na halovém ME v Glasgow, účast na ME v Berlíně (2018), účast na HMS v Birminghamu (2018), 2. místo na ME do 23 let v Gävle (2019), 1.místo na MČR (2019), 1. místo na HMČR (2019 i 2020), 3. místo na MČR (2018) vše na 400 m, 3. místo na MČR (2017) na 400 m překážek Osobní rekordy: 400 m – 51,71 s (27.7. 2019), 400 m překážek – 56,78 s (16.6. 2019). Ocenění: 6. místo v anketě Atlet roku 2019, Objev roku 2019.
Jak jste se dostala k atletice?
Přes fotbal. Od malička jsem hrála u nás ve vesnici. Od patnácti už jsem nemohla být v klučičím týmu. Tak jsem šla do Pardubic. Rodiče mě vozili na tréninky, ovšem bylo to finančně náročné. Přeci jenom sedmdesát kilometrů tam a sedmdesát zpátky. Dvakrát týdně a k tomu zápas. V klubu navíc chtěli, abych doháněla fyzičku běháním. Jenže to mě samotnou nebavilo. Moje spolužačka ze základky chodila na atletiku do Poličky. Navrhla mi, ať jdu s ní, že hodně běhají a že budu v kolektivu.
Chcete tím říct, že do té doby nikdo neobjevil váš nesporný běžecký talent?
Já jsem vždycky na fotbalovém hřišti lítala, ale moc lidí z atletiky naše zápasy nenavštěvovalo. Vždyť jsem ze Sedliště, které má asi sto dvacet obyvatel.
Škola v Jimramově neměla žádné atletické měření sil?
Na základce jsem párkrát závodila za školu a byla jsem v tom dobrá, nicméně rychlé nohy všichni přisuzovali tomu, že hraji fotbal. Navíc o mně věděli, že jsem už odmalička byla splašené dítě.
Když jste viděla, jak máte rychlé nohy, tak vás nenapadlo nic jiného než fotbal?
V naší vesnici všichni hrají fotbal. Já jsem kamarádila spíše s klukama. Táhlo mě to jen na hřiště a nikdy mě nenapadlo nic jiného.
A běhání vás bavilo?
Když jsem začala chodit na atletiku, tak mě celkově chytla. Kromě běhání jsme skákali do písku, zkoušeli i překážky. No a každý trenér zákonitě chce, aby jeho svěřenci jezdili na závody. Zrovna se mi nekryly se zápasem, tak jsem to zkusila. Na úvod to nebylo špatné. A po půl roce trénování jsem vybojovala republikovou medaili na osmistovce. To už musel jít fotbal stranou.
Zkoušeli ve vás objevit něco jiného než běžkyni?
Ze začátku jsem dělala víceboje. Nebyla jsme ale moc šikovná na skokové disciplíny. Hlavně tedy na výšku. Po technických disciplínách jsem figurovala na konci startovního pole, ovšem osmistovkou jsem se vždy dotáhla na ty nejlepší.
Kdy jste přešla k běhu na 400 metrů?
To bylo až po přesunu do Hvězdy Pardubice. Na tuto trať mě nasměroval pan trenér Jón. Rozhodně prohlásil, že víceboj nemá pro mě cenu. Navíc mě z něho bolela kolena. Vypozoroval, že jsem běžecky rychlá a že mi jdou i překážky.
Kde si vás vyhlédl?
Na té republice, kde jsem získala medaili ještě pod panem Kacálkem.
Ještě v mládežnickém věku jste se zařadila k reprezentačním stálicím. Není moc běžné, že se tak stalo za tak krátkou dobu.
Musím říct, že to ke mně asi spadlo z nebes. Hned mi atletika začala jít. Na druhou stranu pan Jón mi říkal, že jsem trénovala víc, než je obvyklé. Prý jsem měla z fotbalu výborný základ. Je pravda, že jsem toho naběhala dvakrát více než kluci.
A co práce s míčem?
S balonem jsem nikdy nebyla moc šikovná. Kolikrát jsem byla rychlejší než míč (směje se). Většinou jsem si nabíhala, dostala míč a nacentrovala ho před bránu.
Asi mám dar od Boha
Zpátky k atletice. Kdy jste nabyla vnitřního pocitu, že můžete něčeho dosáhnout?
Všechno se to událo moc rychle. Trénovala jsem, závodila a přicházelo to tak nějak samo. Jeden rok jsem se však nezlepšila venku ani v hale. V tu dobu jsem trochu zapochybovala. Před dvěma roky ale následoval velký výkonnostní skok. Z 54,30 jsem se posunula na 52,96. Vůbec rok 2018 se ukázal jako první mezník. Kvalifikovala jsem se na halové mistrovství světa dospělých v Birminghamu. To mi dalo impuls . Uvědomila jsem si, že bych to měla brát zcela vážně.
Není moc atletů, kteří závodí na mládežnických i seniorských vrcholech sezony. Co vy na to?
Já jsem vlastně juniorskou kategorii přeskočila. Navíc, když jsem se mohla rozloučit na mistrovství světa v Tampere, tak mě tam nepustilo zranění. A ještě v tom roce jsem byla na evropském šampionátu dospělých v Berlíně. Na druhou stranu hodně lidí má s přechodem do dospělých problémy. Já jsem to zvládla plynule.
Názor laika je takový, že na tratě čtyři sta metrů se musí dozrát. Jak to, že stačíte konkurenci v mladém věku?
Na překážky jsem nedozrála a podle mě nikdy nedozraji (úsměv). A ta hladká? Nevím, asi musím mít dar od boha. Snažím se co nejvíc trénovat a dodržovat tréninkový plán. Jediné co potřebuji, je zůstat zdravá.
Mluvíte o daru od boha. Co geny v rodině?
Táta rovněž sportuje odjakživa, ale nikdy na profesionální úrovni.
Kterou čtyřstovku máte radši?
Každopádně hladkou. Mě překážky fakt nejdou. Furt jim nemohu přijít na chuť. Prý bych je měla běhat o vteřinu i dvě lépe.
Proč je tedy běháte? Platí nepsaný zákon, že s hladkou čtvrtkou se běhajíi překážky?
To ne. Ale vidíme tam rezervy a jakousi výzvu. Letos je ještě zkusím. Přeci jenom zaběhnout je pod šestapadesát, tak už je to světovější čas. A když to nevyjde, tak se asi na ně doopravdy vykašlu.
Vloni jste se zapsala do povědomí sportovní veřejnosti. Byl rok 2019 zlomový?
Asi ano. Získala jsem první medaili na mistrovství Evropy. Dařilo se mi na MČR a vše vyvrcholilo na MS dospělých.
Pomalu vytlačujete z pozice české jedničky běhu na 400 metrů Zuzanu Hejnovou. Jste jen soupeřky či kamarádky?
Osobně se moc neznáme. Na závodech prohodíme pár slov a popřejeme si navzájem. Respektujeme se. Navíc ona je zkušenější a stále daleko lepší než já.
Mluvila jste o první medaili. Jak hodně vás mrzí, že jste na ME do 23 let neukořistila na hladké čtvrtce zlato?
Když jsem doběhla, tak jsem na sebe byla strašně naštvaná. Pokazila jsem si to sama. Kaczmareková rozbíhala závod pomaleji než já. Viděla jsem, že kolem mě nikde nikdo není, tak jsem třetí stovku moc zatáhla. Zbytečně křečovitě jsem začala hnát do cíle, už jsem v hlavě měla vidinu, že je to moje.
Forma byla, jenže…
Na MS v Dauhá jste senzačně postoupila do semifinále. Spravila jste si chuť?
Semifinále se opravdu nečekalo. Trochu mě mrzelo, že ten čas nebyl nic moc. Před šampionátem jsem ale měla problémy s kolenem. Nevěděla jsem, jestli vůbec do Kataru pojedu. Takže to semifinále byla pecka.
Někde v koutku duše bylo semifinále usazeno, nebo jste s ním nepočítala?
S tím jsem absolutně nepočítala. S podobnými pocity by se nemělo chodit do závodu, kór když člověk ví, jak na tom je a jak běhají ostatní. Myslím si, že ani trenér nečekal postup do semifinále.
Delším tratím vládnou běžkyně tmavé pleti. Jaké to je jít do závodu s tím, že je člověk nemůže porazit?
No, je to síla (pousměje se). Ale třeba Polka Erseticová se pravidelně dostává do světových finále.Takže i Evropanky se mohou k nim přiblížit. Neříkám, že je člověk bude pokaždé porážet. To už musí být hodně vyvolený. Nějak konkurovat jim ovšem možné je. I když je pravda, že teď nám utekly hodně.
Jaké bylo na vlastní kůži poznat zemi jako je Katar?
Fascinoval mě ten ohromný luxus. Hotel, jídlo. Připadalo mi to tam ale strašně dlouhé. Člověk závodil dva dny a pak neměl co dělat. Ani jsme nesměli moc chodit ven, protože se tam musí dodržovat přísná pravidla. Bylo to tam moc hezké, zase jsem poznala něco jiného.
Jako jedna z mála jste mohla odjíždět domů spokojená.
Škoda, že se tam nikomu nic moc nepovedlo. Vzpomínat tak budu na negativní atmosféru. Předhazovali nám, že se nezískala medaile, bylo málo dobrých umístění.
Jak jste se vypořádala s klimatickými podmínkami?
Nikdy před tím jsem podobnou zemi nenavštívila. První dva tři dny mi to vedro a vlhkost připadaly strašné. Ale pak si tělo zvyklo. Nejhorší byly přechody z tepla do zimy. Toho jsem se hodně bála, protože jsem choulostivá na angíny. Naštěstí to nebylo tak hrozné. Pořadatelé postupně vyrovnávání teplot snižovali.
Zažila jste na šampionátu nějakou zajímavou příhodu?
Vždycky před závodem dávám trenérovi do úschovny hodinky. Už jsem seděla ve svolávací místnosti a kouknu, hodinky na ruce. Tak jsem za ním vyběhla. Oni mě už nechtěli pustit. Nakonec jsem je přemohla a dostihla ho. V opačném případě běžet s hodinkami by nešlo.
Účastnice MS dospělých jistě vyvolala zájem silnějších klubů. Není vám už pardubický dres příliš těsný?
Je to poměrně čerstvé, ale mohu prozradit, že jsem podepsala přestupní lístek do USK Praha. V Pardubicích jsem byla kvůli panu Jónovi, aby mu nedělali v USK problémy. Ale i za této situace mě může dál trénovat.
Je vaším osobním koučem?
On je zaměstnán v Pardubicích na sportovním gymnáziu, které jsem absolvovala. Takže dál trénuji s jeho skupinou. Nemusíme se stěhovat do Prahy.
Jak zhodnotíte letošní halovou sezonu?
Hodně pozitivně. Přestože se kvůli koronaviru nekonalo mistrovství světa.. Splnila jsem, co jsem měla. Na závodech jsem zaběhla potřebné body do rankingu. Posunula jsem se asi o patnáct míst, což je pro mě zásadní. K tomu jsem si vytvořila halový osobní rekord. Na republice jsem zaběhla hladkou čtvrtku pod padesát dva. Letos čtvrtý nejlepší čas na světě.
Cítila jste formu i před sezonou pod otevřeným nebem?
Určitě. Po dlouhé době jsem odtrénovala všechno podle trenérova plánu. Přitom on je známý tím, že to vždy přestřelí a já jeho dávky nezvládnu. Teď jsem se fakt do toho snažila dávat všechno, abych úkoly splnila. Výrazně jsem se zlepšila i rychlostně. Snad to zúročím…
Koronavirus jí pije krev už od začátku roku…
Přízrakem celého světa je koronavirus. U Lady Vondrové to platí tuplovaně. Provází jí od začátku roku.
Nejdříve ji přeškrtal halové mistrovství světa v čínském Nankingu.
„To byla hodně velká škoda. Ale dalo se delší dobu dopředu tušit, že se neuskuteční. Světové hvězdy totiž vůbec nevyběhly. V tomto roce se neběhalo tak rychle, což mohla být šance prosadit se. Bohužel.“
Po propuknutí nákazy v Evropě zasáhl do jejího sportovního života podruhé. Začalo se nahlas uvažovat o posunutí olympijských her.
„Mluvilo se o říjnu, což by mně úplně nevadilo. Bylo by to podobné jako loňské mistrovství světa v Dauhá. Ten říjen jsem považovala za strop, protože pak už tělo atleta odpočívá a hlavně by to bylo perné i vzhledem k další halové sezoně.“
A koronavirus pronikl i do České republiky. Výsledek? Karanténa. Zákaz spolčování se a uzavření sportovišť.
„Mám přístup na stadion na Dukle. Chodím si tam sama zaběhat. A je tam se mnou pan trenér. Vůbec nevím co čekat od léta. Jestli se vůbec něco bude v atletice dít. Trochu mi schází motivace.“
Jarní akce se ruší jako na běžícím pásu. Takže zbývá trénink a zase trénink…
„Natrénovat se dá i o samotě, přesto sportovec potřebuje konkurenci. Asi to nebude tak kvalitní příprava. Není problém se dokopat k tréninku, je problém ze sebe vyždímat maximum.“
Atleti – běžci mají výhodu v nevýhodě, že nemusí trénovat v hale.
„To je jediné plus. Občas si jdu sama od sebe zaběhat do parku. Člověk furt nekrouží po tartanu jako blbec do kolečka (smích). Na druhou stranu už jsem ve fázi, kdybych chtěla jít už do kvality, a to se v parku nedá.“
Sečteno, podtrženo: objem se dá dodržet, ale kvalitu bez možnosti měření sil s konkurencí nelze získat…
„Pan trenér mi řekl, že to asi posuneme, protože závodit se jen tak nezačne. Přeci jenom odložily se i první tři závody Diamantové ligy. Čekám i odsunutí dalších závodů. Takže budeme stále běhat objem.“
A korona nakonec všemu nasadila korunu, když o rok odložila olympiádu.
„Za současné světové situace je to dobře a já s tím souhlasím. A to přesto, že mám dobrou sezonu. Zatím figuruji na rankingových pozicích, ze kterých bych se do Tokia dostala. Chtěla jsem, aby se olympijské hry uskutečnily, ale ne aby se to lámalo přes koleno. Zdraví je určitě přednější. Navíc by se tam nesjelo to nejlepší a závodit ve slabší konkurenci by mě nebavilo…
